Bojim bojim!

Máte strach ze smrti? Nemáte? A přemýšleli jste někdy nad otázkou, zda se vlastně máme čeho bát?

Pánvičkou na Smrtě? Inu, taky metoda... :))

Smrt a strach z ní je něco, s čím se setkáváme v realitě i v myšlenkách tím častěji, čím jsme starší. Už jsem taky ve věku, kdy mi pár blízkých, přátel a příbuzných, zemřelo nebo jim to hrozilo. Každý se s tím vypořádával jinak. Kamarádka Kristýnka utekla hrobníkovi z lopaty a ještě se potutelně smála. Dědeček nějakou dobu mluvil o tom, že už ho to na světě nebaví, a jednoho dne po snídani poklidně ulehl na kanape, zavřel oči a odešel.

Ale u jiných jsem zažila ten děs v očích z toho, že opustí tenhle svět a neví, co je čeká dál. (Osobně z toho, že tímhle strachem trpí spousta lidí, podezírám katolickou církev. Kdysi dávno to byl možná dobrý nástroj na udržení lidí v morálních mezích, ale dnes je to, stejně jako přehnaně stydlivý přístup k sexu, jen hořká pachuť, která tu po časech církevní vlády zbyla. Ale to je jen můj názor.)

Je to něco, co si každý musí srovnat v hlavě sám, ať už pomocí některého z mnoha náboženství nebo vlastní úvahou. Někdo vám řekne, že prostě nebude nic a basta fidli. Někdo věří v převtělení, někdo v nebe-peklo-ráj a někdo je přesvědčen, že náš život je jedna z úrovní velké hry a po smrti prostě přejdeme na vyšší level. Někdo očekává Pratchettova Smrtě a je připraven s ním jít kamkoliv, protože to bude sranda.

Ať už si to vysvětlujeme jakkoliv, je dobré najít si představu, která neděsí. Já sama nevím, co mě jednou čeká, ale moje teorie je pro mě uklidňující: Vesmír je tak velký a prázdný, protože se do něj musí vejít duše všech tvorů, co je svět světem. Proto při slunných dnech mávám do oblohy svým drahým zesnulým a snažím se chovat slušně pro případ, že by mě pozorovali. A až jednou budu muset svůj život opustit a uvolnit místo někomu dalšímu, upnu myšlenky k tomu, že se někde v tom beztížném vzduchoprázdnu znovu setkám s těmi, které jsem ztratila. A na to se celkem těším.

Takže dědo, babi, mí přátelé, můj milovaný Toníčku, mí pejsci a mé kočičky – až jednou přijdu na řadu, máme sraz u té pidihvězdy, co mi Kristýnka koupila loni k vánocům (je zhruba na půl cesty mezi Orionem a Polárkou, najdete to snadno, ha ha ha). A na vás, kteří mě přežijou, budu čekat tamtéž.

Hlavně do té doby nezapomenout pořádně žít, pořádně si to užít a nezabejvat se třeba psaním článků o smrti, že? ;))

P.S.: Dnes jsme pochovali pana Havla. Nevím, jak na tom s přístupem ke smrti byl on. Snad to měl snadné, zasloužil si to. Vždycky, když jsem někomu vystrojila pohřeb, považovala jsem za největší poctu pokračovat v tom, v čem byl dotyčný dobrý. U Václava Havla mě napadá: ZDVOŘILOST, SKROMNOST, VLÍDNOST. Zkusme to.