Bezdéčka a cajti

O bitce na Andělu už bylo napsáno mnoho, tak budu psát ne o ní, ale o jiné, podobné, na kterou jsem si v té souvislosti vzpomněla. Neproslavila se – nikdo ji nenatočil. Ale stála taky za to!

Ne všude se cajti k bezdéčkům chovají jak hovada...

To jsem tak jednou po půl čtvrté odpoledne čekala na autobus. Zastávka byla plná lidí, kteří se nenudili, protože čtyři občané bez domova se rozhodli ukrátit nám čas malou scénkou u kontejnerů na tříděný odpad hned vedle zastávky.

Byli nalitý jak pupence zjara. Motali se kolem tří odpadních sputniků a chvílemi to byla celkem sranda, koukat, jak se snaží opřít o tu polokouli, která ne a ne bejt rovná, sesouvají se zpátky na zem a chechtají se sami sobě.

Vůbec netuším, kdo ty městský zavolal, ani proč, protože vochmelkové nikoho neobtěžovali a drželi se v bezpečné vzdálenosti. Možná proto, aby nekazili přítomnou mládež, nebo aby se nesvalili pod autobus.

Každopádně městská garda dorazila, se skřípajícími brzdami zapíchla auto naštorc doprostřed vozovky a vyvalila se ven, jak kdyby za popelnicí číhal Usáma. Když zmapovali situaci, začali brebentit do mobilů a za chvíli dosvištěli další.

Z toho, co se odehrálo pak, mi běhal mráz po zádech. Policajti se snažili nametené shromáždění rozmetat, což bylo dost náročné. On povel „Rozejděte se“ moc nefunguje na lidi, co se nedokážou ani pořádně postavit. Takže je začali zvedat ze země násilím.

Já chápu, že houmlesáci smrdí. Že jsou vizuelně eklhaft, i kdyby byli střízliví. Ale fakt, že se jich páni orgáni zjevně štítili, se projevoval šíleně: Za pošťuchování obuchem na každého řvali, dokud se s pomocí svého kumpána nezvedl. Když ho vyřvali do polohy kolmé, stoják se pochopitelně začal motat. Jakmile se motná dráha přiblížila ke kterémukoliv policistovi, místo aby toho člověka zachytil, se zhnuseným výrazem ho od sebe hrubě odstrčil. To mělo pochopitelně za následek, že hoši bez domova opět padali, ale tentokrát úplně jinak. Naznak a hlavou pěkně vší silou o chodník.

Můžu vám říct, že mi vlasy vstávaly hrůzou na hlavě. Ne, nešla jsem pomoct. Smetli by mě jako mouchu. Ale po každém pádu, kdy hlava některého z bezdomovců se zaduněním práskla o chodník, jsem si říkala: „Ježiši, hlavně, ať to přežije. Strašně nerada bych šla proti těm policajtům svědčit. Hrozně nerada bych u soudu vyprávěla, co jsem tu dneska viděla...“

Ještě jednou opakuju: Bezdomovci nejsou voňavá růžová zahrádka ani plyšák k zulíbání. Skoro každý má právo se jich štítit. Záměrně píšu SKORO KAŽDÝ. Za vyjímky považuju lidi, kteří v rámci své profese musí počítat s tím, že s nimi přijdou do styku – lékařský personál, zaměstnanci Azylových domů a POLICAJTI. Ti by měli umět zatnout zuby - kdo se dal na vojnu, musí bojovat. Z vlastní zkušenosti vím, že lékařský personál i azyloví to dokážou. Proč ne i policisti?

Když jsem slyšela o případu na Andělu, hned jsem si vzpomněla na tuhle příhodu. Tak nějak mi z toho vyplynulo, že v řadách policistů bohužel pracují často lidé, kteří by nejraději nasazovali botičky a vypisovali bločky za neuklizený psí bobek, ale když dojde na méně efektní úkoly, jsou zhnuseni a nekonají profesionálně. Díky podráždění z toho, že musí jednat s touhle sortou lidí, se možná stávají agresivnějšími. To mi mnoho v případu Anděl osvětlilo a celkem rozumím, co pohnulo pana Frištenského, aby šel zasáhnout.

V naší společnosti se vyskytujou jak cajti, tak bezdéčka. Tak, jako jsou bezdéčka zvyklá, že je občas otravujou cajti, měli by se cajti smířit s tím, že je občas otravujou bezdéčka. Pokud se s tím nesmíří, měli by asi uvažovat o změně zaměstnání. A to říkám přesto, že jeden z mých bratrů pracuje jako strážník Městské policie a určitě mi to dá pekelně sežrat. Ale nedá se nic dělat, jsou v životě chvíle, kdy člověk chtě nechtě prostě fandí houmlesům. Že, pane Frištenský? :)