Euroval bude, stůj co stůj

Tak jsem po včerejšku žil alespoň na malinkou chvíli v naději, že se v Evropě našla země, jejíž političtí představitelé se nebojí sdělit pravdu. Slovensko na sebe strhlo pozornost širého světa a po dlouhé diskusi v tamním parlamentu nakonec na poprvé onen stabilizační fond, resp. jeho navýšení, nepřijalo. Bohužel tohle světélko na konci tunelu mělo do slova a do písmene jepičí život. Ihned se i na Slovensku našli snaživci, kteří se hned dohodli na druhém kole jednání o eurovalu a dopředu i na tom, že tentokrát tento nesmysl projde. Otázkou je, proč to tedy politici nerozhodnou rovnou, že euroval bude, proč musí daňový poplatník platit dvě schůze parlamentního cirkusu (v tomto případě jde o slovenského daňového poplatníka, v mnoha jiných případech jde o daňové rezidenty v jiných státech). Není to poprvé, kdy se hodně rychle přehlasovává něco, co se socializující EU nehodí do krámu. Vzpomeňme třeba na irské referendum.

Nicméně navýšení eurovalu se stane realitou. Co to tedy znamená? Dle mého názoru velmi zjednodušeně jde o to, že Slovensko (a další státy) bude platit dluhy Řeků a s velkou dávkou pravděpodobnosti se dá říci, že v dohledné době i jiných států. Bude platit dluhy, které nejsou jejich, nevznikly jejich vinou. Bude platit dluhy země, kde se průměrná mzda či průměrný důchod pohybuje ve výšinách, o kterých se průměrně vydělávajícímu slovenskému občanovi může jen zdát ... tím spíše, že průměrná mzda je spíše statistickým pojmem, tedy mnoho pracujících Slováků nedosáhne ani na tuto průměrnou výši platu.

Já nemám nic proti Řecku. Jistě je to země se slavnou minulostí, jejich antičtí myslitelé v dobrém ovlivnili mnoho oborů lidské činnosti. Jen ta současná situace je poněkud neutěšená. A já soudím, že by bylo férovější vzhledem k Evropě i k Řecku samému, aby se problém řešil rázně i když bolestně a to vystoupením Řecka z eurozóny a návratem k jejich národní měně, tedy drachmě. Důvody k tomuto kroku vidím v podstatě dva:

- za prvé by se dalo jasně najevo, že se nebude tolerovat bezhlavé žití na dluh a zadlužování, což by mohlo mít ve svých důsledcích velký pozitivní psychologický efekt i na jiné státy,

- za druhé by zavedením národní měny vznikl Řecku širší prostor pro řešení problémů nyní i v budoucnu, aniž by to muselo výrazně destabilizovat jiné státy.

Psal jsem ve svém předchozím článku zde na blogu o tom, že jsem pro, aby se eurozóna rozpadla, aby její členské státy zavedly zpět své národní měny a aby se vrátila Evropa k silným národním státům. Jejich spolupráce by se pak mohla rozvíjet v oblastech, které by si sami tyto státy zvolily bez toho, aniž by do toho mluvil nikým nevolený, neprůhledný unijní úřednický šiml z Bruselu s bratrským Berlínem a sesterskou Paříží. A hlavně by se už konečně přestala hrát falešná karta jakéhosi evropanstí, které se stejně při každé sebemenší krizi ukáže být zcela prázdným pojmem.

Trvám na tom, že Evropa je založená na národních státech a bylo by tragický omylem myslet si, že je to jinak. Společná evropská identita neexistuje, neexistuje jednotný evropský národ, jednotný evropský jazyk a neexistují ani jednotné evropské dějiny. Velmi mnoho nadnárodních celků, které historicky v Evropě existovaly, se rozpadlo díky národnostním třenicím a díky tomu, že je národy v nich žijící prostě nepřijaly za své (Rakousko-Uhersko je toho důkazem). Krom toho mezi mnoha národy Evropy existují historické spory, které by se Bruselem diktovanou a vnucovanou integrací mohly oživit a způsobovat jen další těžkosti

Jsem hrdý, že jsem Čech. Nicméně opravdu nejsem nacionalistou. Ctím jiné evropské země, jiné evropské národy s jejich kulturami, jazykem nebo historií. Myslím, že na Evropě je krásná a zajímavá právě její různorodost. Stejně jako jiné národy i my můžeme být právem hrdí na náš původ, naší historii, náš jazyk na naši krásnou zem. A stejně jako jiné národy i my máme ve své historii kaňky, které je třeba připomínat, byť to není příjemné. Stále bychom ale měli zůstat svébytným, nezávislým státem a národem, stejně jako jiní v Evropě a neměli bychom si nechat diktovat, co můžeme a co ne. Nevedlo by to totiž k ničemu dobrému, ba naopak.