Bojíme se sami sebe?

V současnosti se mnohé diskuze točí okolo komunistů. Přesněji řečeno okolo jejich úspěchu v krajských volbách, případně kolem možného jmenování vlády z účastí komunistů kdykoliv v budoucnu ze strany budoucího prezidenta/budoucí prezidentky. V kraji, kde žiji, aktuálně probíhá velmi živá diskuze na téma, jestli má členka KSČM (pocházející z města, kde jsem se narodil a žiji) být krajskou radní pro oblast školství.

Z mého pohledu se mi zdá, že se těmto diskuzím dostává zbytečně moc prostoru v médiích. Straší se nástupem komunistů k moci, mnoho diskutujících připomíná éru budování komunismu v této zemi. Nemyslím, že by dnes byla stejná situace jako v prvních letech poválečného Československa a to ani vnitropoliticky, ani mezinárodně. Ač můj hlas v žádných volbách nikdy nedostanou z důvodu mého rozdílného vnímání světa, tak musím říct, že dokážu bez problémů akceptovat, jestli budou mít komunisté své zástupce v krajských zastupitelstvech, na místech radních, nebo třeba na postech ministrů. Pokud se k tomu dostanou cestou úspěchu ve svobodných volbách, pak s tím opravdu osobně nemám problém. Někteří se ptají, jak je možné, že více jak 20 let po revoluci tu stále komunisté jsou a dokonce jejich vliv po posledních volbách spíše stoupl. No je to možné, protože tu máme demokracii, která platí pro všechny bez rozdílu stranické příslušnosti a záleží jen na politických stranách, kolik voličů dokáží přitáhnout svým politickým programem.

Zcela jistě se dá říct, zejména o 50. letech minulého století, že šlo o velmi smutnou etapu naší historie. Etapu, kterou mnoho lidí odneslo zničeným životem, podlomeným zdravím, ale současně také etapu, na které se mnoho lidí s úspěchem přiživilo a bez jejichž přičinění by první skupina neprošla takovými útrapami. Samozřejmě tu ještě existovala další skupina těch, kteří prostě z jakéhokoliv důvodu jen mlčeli a nijak nevystupovali. Ať už byla motivace všech těchto skupin lidí jakákoliv, je třeba si uvědomit, že velká část z nich se narodila a vyrůstala v době tolik opěvované první republiky. Nedělám si právo na to, abych tady hodnotil, vychvaloval nebo kritizoval příznivce či odpůrce režimu nebo ty, kteří nijak aktivně nevystupovali. Můžu se jen ptát, jak je možné, že se v některých lidech objevilo tolik zla a záště vůči jiným? Odpověď je dle mého jediná možná. Ti lidé tu zlost a zášť měli v sobě zakódovanou a vyventilovali ji ze sebe v momentě, kdy jim k tomu byla dána příležitost jinými lidmi na vedoucích pozicích, kteří v sobě měli tutéž zlost a zášť. Jinými slovy veškeré působné zlo komunistického režimu nebylo činěno symboly nebo teoriemi, nýbrž konkrétními lidmi, kteří jej uvedli v život a kteří jeho jménem popravovali, stíhali a znemožňovali normální život jiným. I teorie třídního boje by zůstala jenom pouhou teorií, pokud by se jí nezhostili konkrétní lidé a nedotáhli ji do rozměrů, ze kterých mrazí.

Nemám rád ideologie kastující lidi do různých skupin dle třídy, rasy apod. Současně chci ale výše napsaným zdůraznit, že odmítám zevšeobecňování. Příčí se mi uvažování typu 1) komunista = lhář, vrah, zloděj a lump, zavrženíhodný člověk, 2) odpůrce komunismu = hrdina, skvělý člověk hodný oslav. Jsem přesvědčen, že mezi komunisty se najdou lidé dobří i zlí, stejně tak jako v kterékoliv jiné skupině či politické straně.

Nebyl jsem nijak nadšený úspěchem KSČM, ale nepovažuji to ani za tragédii. Ve světle toho, co jsem napsal, si myslím, že je na čase přestat dělat, že komunisté neexistují nebo že nejsou politickou stranou, se kterou je třeba počítat. Jsou tady, existují, mají svůj okruh voličů. Současně si myslím, že je třeba se z minulosti učit, ale je třeba přestat minulostí strašit. Nemyslím, že je možný návrat komunistické totality. Pokud už si ty pozice volbami komunisté vybojovali, pak nechť ukáží, co pro občany téhle země udělají. A pakliže vyhoří, pak ať po zásluze vypadnou a pakliže se jim bude dařit (všechno je možné), pak je voliči zvolí zase (bylo by problémem jiných stran, že by svým programem nedokázali opět přitáhnout lidi k volbám a získat více hlasů než komunisté).

Pokud bychom se totiž neustále báli komunistů, pak bychom se mohli začít bát i jiných skupin lidí a nakonec bychom se mohli začít bát v podstatě i sami sebe.