Slaměný vdovče, víte, čeho jste se dopustil?

„Pane řidiči, víte, čeho jste se dopustil?“ nastoupil na mě příslušník.  „Nejsem si ničeho vědom.“  „Telefonoval jste za jízdy, to máme za tisíc korun …“ Nejprve jsem chtěl reagovat humorem, že si od něj žádné peníze nevezmu, ale ...

SLAMĚNÝ VDOVČE, VÍTE, ČEHO JSTE SE DOPUSTIL?

Dd hrajeme rc.n 2010 a ml. V Opocne sraz hriste CT 7.10 odj. + 5 Sraz Opocno Zs 8.30 prvni 9.00 Pocas Vh hovory neberu. Majkyho posezónní odpočinek po prvním roce v hokejovém klubu trval přesně jeden den. V jeho závěru, v necelých osmi letech, absolvoval své první hostování v dresu Chocně se staršími spoluhráči na turnaji v Děčíně a já se těšil, že jakmile odloží brusle, dočkám se konečně nějakého toho volného víkendu. Spánek a nicnedělání, to je to, po čem touží slaměný vdovec. Protože žena dálkově studovala, byl jsem víkend co víkend v permanentním zápřahu. Buď na stadionu nebo v rachotě. Sedřenej jak semišovej límec. Jenže Majky nedokázal chvíli posedět. A tak zatímco jsem roztáčel kola výroby, šel se hned v úterý s bráchou Davidem přihlásit na hokejbal (hokej bez ledu na asfaltu či umělé ploše) a o víkendu jel na další turnaj. Postupně se jako gólman a hráč uplatnil ve třech kategoriích a už to zase jelo, víkend co víkend.

Sms od trenéra neboli Šifru mistra Jardy jsem špatně rozlouskl a to sobotní ráno jsem do Opočna spěchal víc, než bylo zdrávo. Při vjezdu do Rychnova nad Kněžnou se navíc mé pozornosti ještě dožadoval mobil, položený na sedačce spolujezdce. Myslel jsem si, že volá trenér, kde vězíme, ale byla to máti, kdy začíná zápas, že by se přišli s tátou kouknout?

„Nehrajou ve Třebový, ale v Opočně a nemůžu mluvit, řídím,“ nedopřál jsem jí sluchu. Ale i těch pár sekund bohatě stačilo. Fakt, že jsem hovor přijal, byl první z mnoha následných přešlapů. O křižovatku později jsem totiž ještě projel semafory na oranžovou. Tedy, já jsem doteď přesvědčený, že tam oranžová byla, ale vnímání barev je čistě subjektivní záležitost. Každopádně policisté, kteří mě u nemocnice, kde jsem byl několikrát na magnetické rezonanci mozku, zastavili, to viděli rudě.

„Pane řidiči, víte, čeho jste se dopustil?“ nastoupil na mě příslušník.

„Nejsem si ničeho vědom.“ Sebevědomým projevem jsem maskoval vnitřní nejistotu.

„Telefonoval jste za jízdy, to máme za tisíc korun …“

Nejprve jsem chtěl reagovat humorem, že si od něj žádné peníze nevezmu, ale když jsem viděl jeho nesmlouvavý výraz, zmohl jsem se jen na obhajobu, „ jen jsem zvedl telefon před obličej, abych se podíval, kdo volá.“

„To my si ověříme,“ ubezpečil mě, „ale krom toho jste jel na červenou.“

„Tam byla oranžová,“ hájil jsem se o poznání méně sebevědomě.

„A co znamená oranžová?“ zkoušel mé dosti chabé znalosti pravidel silničního provozu.

„No … asi, že padne červená, ne?“ zpola jsem se ptal, zpola odpovídal.

„Správně tak to máme dalších 2500 Kč.“

Jestli nechyběl ve škole, když brali sčítání, tak jsem pěkně v prdeli, pomyslel jsem si.

„A ještě vás poprosím o občanský a řidičský průkaz, zelenou kartu a malý techničák.“

S prvním, druhý a čtvrtým požadavkem jsem neměl problém, ale se zelenou kartou jsem narazil. Ukázalo se, že je dávno propadlá. Platnou jsem měl doma, kde mi byla platná jak mrtvýmu zimník.

Policista nadhodil další cifru, dal mi dýchnout a pak s doklady odešel do svého vozu.

„Tvařte se zkroušeně,“ nařídil jsem zlosynům, „vypadá to, že mě zavřou.“

A taky že jo. Za chvíli se policista vrátil s tím, že mám navíc ještě propadlou technickou kontrolu.

„To není možný, vždyť jsem byl na STK před půl rokem, když jsem tuhle Feldu od kámošky koupil … víte, já mám nějakým řízením osudu tři auta …“ A dál, k tomu, že jedno je horší než druhý a všechny splácím, jsem se nedostal.

„To není technická, ale přepis,“ kroutil nevěřícně hlavou příslušník.

„A to není stejný?“ dělal jsem ze sebe lehkýho dementa jenom proto, že jsem měl v peněžence 600 Kč a na kontě před výplatou velký kulový.

Suma sumárum, jediným pozitivem byl můj negativní test na přítomnost alkoholu v krvi. Ale jako jedinec s kognitivní poruchou jsem zřejmě vypadal, neboť jsem vyfasovat jen flastr 500 Kč a ještě jsem mohl po turnaji klukům koupit párek v rohlíku.

První zápas jsme nakonec stihli, protože nezačínal v 8.30, jak jsem se mylně domníval, ale v 9.00. A zatímco já si ten den vykoledoval mírnou pokutu, Majky si vysloužil od rodičů spoluhráčů pseudonym, který mu zůstal dodnes. Prvně nenastoupil v bráně, ale v poli a za nevídanou rychlost a mrštnost jakou na hřišti předváděl, mu přiřkli přezdívku Motorová myš.