Právě teď nebo Jenom tak (vánoční povídka)

„Slečno, chtěl bych CD zpěváka, co se líbí mojí ženě," požádal Adam prodavačku. „A víte, jak se ten zpěvák jmenuje?“ „To nevím, ale zpívá tu písničku: Hezká, hezká, hezká." „Jo, vy myslíte Pěkná, pěkná, pěkná,“ svitlo prodavačce.

PRÁVĚ TEĎ NEBO JENOM TAK (vánoční povídka)

Šestapadesátiletý Adam nikdy Vánoce moc nemusel. Jako dítěti mu vadilo, že má svátek na Štědrý den a bývá na rozdíl od sourozenců ochuzen o dostávání dárků během roku. Coby dospělému muži mu pak dva dny před tím Štědrým umřela žena Mirka a zůstal sám se dvěma syny. O pár let později sice potkal úžasnou mladinkou Jitku, která Vašíka a Martina vychovala jako své vlastní, ale ta nedůvěra a ostražitost, že Vánoce nepřinesou nic dobrého, v něm navždycky zůstala. Vánoční svátky pro něj samotného tak byly vždy symbolem jeho přetvářky a přemáhání. V roce 1994 je navíc poprvé slavili bez Zdeničky. Jejich společná dcera byla již plnoletá a ten rok pracovala jako au pair v Londýně.

Právě se Zdenkou probíral po telefonu, co má pořídit Jitce pod stromeček. V předchozích letech to byla právě ona, kdo vybíral a balil mamce dárky, které Adam jen platil a vydával za své. Přeci jenom jako holka měla lepší vkus a přehled.   

„Nic se neboj, taťuldo, všechno je zařízený,“ uklidňovala ho Zdenka, „poprosila jsem Ivču, aby dárek vybrala. Ty ho jenom vyzvedni, zaplať a zabal do pěkného, balicího papíru.“

Ivča byla Zdenčina nejlepší kamarádka už od školky a Zdenčiny rodiče pro ni byli odjakživa strejda s tetou.

Ve středu 21.12. naklusal Adam do prodejny Music, kde Ivča pracovala, a snažil se prodrat zástupem lidí. Byla tam hlava na hlavě.

„Ahoj strejdo, mám to tady pro tebe,“ vítala ho přátelsky Ivča a odběhla dozadu do skladu.

Adam svíral v ruce peněženku a domníval se, že dárek rychle zaplatí a půjde domů. Neměl rád ten mumraj, stres a shon. Jenže Ivča balíček rozdělala a začala mu předvádět, co vybrala. A to dost názorně, protože podprsenku a krajkové kalhotky přikládala na své tělo. Aby si Adam mohl představit, jak bude prádélko vypadat na těle Jitky. Jitce bylo čerstvě čtyřicet a díky pravidelnému sportování vypadala ještě mladší, takže ji často považovali za Adamovu dceru. Jitka se při každém takovém nedorozumění na Adama ostentativně vrhla, aby ostatní pochopili, že ten bručoun je její spřízněná duše.

„No není to šik?“ rozplývala se Ivča a jako hlavní trumf vytáhla z balíčku červenou, saténovou, částečně průhlednou, noční košilku.

Adam zalapal po dechu a jeho mlčení využila zákaznice po jeho levici, „slečno, nemáte to ve větší velikosti?“

„Panímámo, jste v Musicu,“ upozornila ji Ivča, že je těžce mimo mísu. Panímáma si opovržlivě odfrkla a vrátila se k výběru kazet a cédéček.  

„Nebude jí v tom zima?“ vzpamatoval se Adam.

„Zahřívat ji budeš ty, strejdo,“ nesdílela jeho obavy Ivča.

Adam už se radši na nic neptal, zaplatil a měl se k odchodu. Když bral za madlo u dveří, napadlo ho, že by radši měl koupit ještě jeden dárek, protože tím, co vybrala Ivča, si moc jistý nebyl. Vystál tedy frontu a požádal prodavačku, která se ho ujala, o radu.

„Slečno, chtěl bych CD jednoho českého zpěváka, co se líbí mojí ženě,“ vznesl dosti nekonkrétní přání.

„A víte, jak se ten zpěvák jmenuje?“ Prodavačka se snažila nedat najevo, co si o takovém dotazu myslí.

„To nevím, ale zpívá takovou tu písničku: Hezká, hezká, hezká,“ vydoloval z paměti úryvek.

„Jo, vy myslíte Pěkná, pěkná, pěkná,“ svitlo prodavačce, „to je Janek Ledecký.“

„A máte od něj něco?“ oddechl si Adam.

„Kouknu se,“ usmála se povzbudivě prodavačka a sklonila se k počítači. „Tak máte štěstí, můžu vám nabídnout Právě teď nebo Jenom tak?“

Adam, který opět žmoulal v dlaních peněženku, zkoprněl, „prosím?“

„Jestli chcete Právě teď nebo Jenom tak?“ zopakovala mu nabídku dostupných titulů, které vyšly v rozpětí jednoho roku.

„No … já bych to chtěl koupit,“ ubezpečil ji, že škodná nebude, a ukázal jí připravené peníze, „ne jen tak, radši teď hned, protože za tři dny je Štědrý den.“

Když mu zoufalá prodavačka obě CD ukázala, byl rudý až za ušima a vzal si pro jistotu od každého jeden kus.

„Tak takhle blbý názvy bych si stejně nezapamatoval,“ posteskl si nahlas před prodejnou, kde na něj čekal věrný přítel, zlatý retrívr Bourke, pojmenovaný podle Zdenčina oblíbeného spisovatele.

Když dorazil z města domů, bylo už po poledni a měl hlad jak vlk, co šilhá. Protože Jitka předchozí den několik dlouhých hodin pekla cukroví a nestihla mu uvařit oběd, dumal před ledničkou, co pozře.

„Co mi to ta máma říkala, ať si vezmu?“ ptal se kocoura doktora Jonese. Doktor Jones dostal svoje jméno podle postavy Harrisona Forda v trilogii o Indiana Jonesovi. Ten zase „zdědil“ jméno po psovi George Lucase.

„Pizzu jsem si měl upéct,“ luskl prsty a vytáhnul ji z mrazáku.

Měl přitom takový nejasný pocit, že to nebylo to jediné, co mu kladla na srdce. Ale poté, co zapnul troubu, aby se předehřála, a sportovní kanál pro ukrácení dlouhé chvíle, přestal se tím trápit. Sportovní přenos byl natolik výživný, že na chvíli zapomněl na hlad i na pizzu. Až když uslyšel Jitčino auto na příjezdové cestě k domu, došlo mu, že cítí něco, co by cítit neměl. Běžel do kuchyně, otevřel dvířka od trouby a vzpomněl si, co mu Jitka dvakrát připomínala. V troubě byly dva plechy perníčků a cukroví, s kterými se piplala předchozí den. Dělala je pro vnoučata, snachy a Martina s Vašíkem, kteří měli přijet dnes večer. 

A ty jsem měl vytáhnout, došlo mu, když uzřel na uhel spálené stromečky, kolečka, srdíčka, zvonečky a sněhuláky.

„Adame, nepálí se ti ta pizza?“ ozvala se Jitka z chodby.   

Adamovi se bůhví proč vybavil dopolední nákup v prodejně Music a směrem k vykulenému doktoru Jonesovi pravil, „Právě teď mám pěknej průser a Jenom tak se z toho nevykecám.“

Mé předchozí Všehochuť povídky: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123558