Já, retard

„Já jsem syn Aničky Snítilé,“ odhalil jsem svou totožnost máminým známým. „David? My tě bez těch vlasů nepoznali.“ „No to víte, teď po té chemoterapii,“ nepatřičně jsem zavtipkoval, netušíc, že má slova budou brát smrtelně vážně.

JÁ, RETARD

Mentální retardace, neboli mentální postižení, je trvalé snížení inteligence v důsledku organického poškození mozku.S mentální retardací souvisí vždy další poruchy, ve většině případů ji doprovází vady řeči.

Já sice, v rozporu s titulkem, retard nejsem, ale občas se tak chovám a v posledních měsících je na mě tak i nahlíženo. (Ostatně kdybych retard byl, tak přece nemůžu psát blogy …? Pardon beru zpět, to nebyl ten nejlepší příklad).

Na počátku všeho byla má záliba v mystifikování. Uvedu příklad. Před mnoha lety jsem se po náročném tréninku na kole v nesnesitelném horku stavil u kamaráda Jirky. Pobýval u přítelkyně v Ústí a já z ulice volal do otevřeného okna jejího bytu, ať mi jde otevřít. Jakmile seběhl z prvního patra a otevřel mi vchodové dveře, šel jsem do vrtule a s chroptěním se skácel do jeho náruče. Sliny v koutku úst a nepřítomný výraz. Nebylo to nic plánované, prostě spontánní nápad. Vyděsil jsem ho natolik, že když jsem pak „zázračně ožil“, týden se mnou nemluvil a osmý den mi vynadal, že na ty svoje prdýlky jednou dojedu.

„Až budeš doopravdy potřebovat pomoc, všichni se na tebe vykašlou,“ nastínil mi, jak narazím. No … popravdě řečeno, vlastně řekl, vyserou, ale nechci z něj dělat sprosťáka.

Ostatně Jirka byli svědkem toho, jak jsem na Mravenečníku v Jeseníkách zdravil máminy známé (manželský pár), které jsem léta neviděl, a ti na mě tázavě hleděli. Evidentně si mě nedokázali zařadit.

„Já jsem syn Aničky Snítilé,“ přihodil jsem indicie vedoucí k odhalení mé totožnosti.

„Aha, David … my tě bez těch vlasů nepoznali,“ okomentovali mou strojkem vyholenou lebeňu.

„No to víte, teď po té chemoterapii …,“ prohrábl jsem neexistující porost a nepatřičně zavtipkoval, netušíc, že má slova budou brát smrtelně vážně.

Kamarádi, stojící opodál, stěží zadržovali smích. Co čert nechtěl, uběhlo jen pár dní a staří známí potkali mou, nic netušící máti ve městě. Hned jí samozřejmě projevili účast a divili se, že jim nic neřekla o těžce nemocném synátorovi. S odstupem čtvrtstoletí uznávám, že jsem se choval jako idiot, ale tenkrát mi nic nebylo svatý. Když jsem nejezdil na kole, tak jsem byl v lihu a když jsem nebyl v lihu, tak jsem střízlivěl.

Momentálně se již devatenáctý rok peru s poruchou prokrvení mozku a jedním z nových, vedlejších symptomů je občasná porucha řeči. Během pandemie covidu, kdy jsem nemohl chodit na akupunkturu, se z občasných problémů staly časté. Ze dvou dnů v měsíci, kdy jsem nedokázal artikulovat, se staly dva dny v týdnu, kdy jsem mluvení zvládal. Hubu jsem měl pořád v křeči a zuby mi cvakaly, jako kdybych právě vylezl z ledové řeky.

Cožpak o to, doma už na to byli celkem zvyklí a hlavně desetiletý Majky z mého „hendikepu“ dokázal těžit.

Já: Ma .. ky, em i eit a eme eat u oy (Majky, vem si sešit, jdeme dělat úkoly).

Majky: tatínku, já ti nerozumím (Normálně mi tatínku neříká).

Já: ikám e de me eat u oy (říkám, že jdeme dělat úkoly).

Majky (vytlemenej jak lečo): tatínku, já ti ale vážně nerozumím.

Já: y smade eden (tady už překlad netřeba).

V práci si na to rovněž zvykli poměrně rychle. Kolegové si nebrali servítky a zdravili mě hláškou pana Kemra z Čtyři vraždy stačí, drahoušku: dej fem ten fek nebo fi finem smti. Případně na mě pokřikovali nesrozumitelné skřeky a zuřivě u toho gestikulovali.

Kolega Karel, co končil noční šichtu, když viděl po ránu mou rozklepanou držku, spustil: chtěl jsem se zeptat, jak je venku, ale koukám, že zima.

Nebo naopak, když mě nadřízení poslali domů předčasně: tak to s námi vydrž. To už nějak doklepeš.

Lidová tvořivost v praxi. Ale aby bylo jasno, nemám jim to ani trochu za zlé, pořád lepší než kdyby mě litovali.

Trošku větší šok to byl pro administrativní pracovníky a nejvyšší vedení. Když kráčela kolem stroje po schodech Leprikonka (účetní) stáhla si roušku a vyplázla na mě uličnicky jazyk.

Já: ate einý eští e ás eůžu askout (Máte jediný štěstí, že vás nemůžu prásknout) pohrozil jsem ji na oko s křečovitým úsměvem. Samozřejmě si myslela, že je to jen další moje kulišárna.

Řediteli jsem na dotaz, jestli je všechno v pořádku, odpověděl: epeichue ám on op (nepřepichuje nám non stop).

Rychle mu došlo, že nejen stroj není v pořádku. Když pak prováděl po dílně exkurze, tak se mému pracovišti vyhýbal širokým obloukem. Nemusí přece všichni vědět, že tu máme Chráněnou dílnu.

Na častý dotaz, co s tím hodlám dělat, jsem odpovídal, že: ením aestnání. Udu eat iskoyho uhčího (změním zaměstnání, budu dělat tiskovýho mluvčího). Švára to později ještě vylepšil na logopeda.

Drobné zlepšení a uvolnění jsem zaznamenal, když mi fyzioterapeutka na rehabilitaci prováděla masáž žvýkacích svalů. Zvenku i zevnitř. Ležel jsem na zádech a ona se ke mně nahýbala tak, že mi tiskla ňadra k hlavě. Teda napětí tam bylo stále, ale v úplně jiných partiích. Při další návštěvě jsem měl po mnohaleté pauze, další krátkodobou ztrátu vědomí.

Samozřejmě jsem dostával i zaručené rady typu jeden pán povídal.

„Tomáš z toho, jak furt myslíš na sex. Krev se ti nalije do péra a chybí v mozku.“

„A o s ím?“ (A co s tím) zajímalo mě.

„Nech si ho zmenšit o půl metru,“ měl mylné představy o mých přednostech kolega zvaný Bejk.

„Y ole ejku, o už ych el va i nu.“ (Ty vole, Bejku, to už bych měl vagínu) ubezpečoval jsem ho, že tudy řez vést nebudeme.

Paradoxně u cizích lidí mi bylo úplně jedno, že mluvím retardštinou a každou svou repliku musím minimálně jednou zopakovat. Neměl jsem potřebu nikomu nic vysvětlovat.

Tu samou potřebu jsem naopak cítil, pokud šlo o moje nejstaršími a nejlepší kamarády. Jelikož se rozprchli do různých koutů republiky a v době lockdownu jsme se nevídali, tvářili se (to si domýšlím) podezřívavě, když jsem přijímal hovor se slovy:au ekhe (čau, negře). Dlouho byli přesvědčeni, že jde jen o další z mých excesů.

Inu … s čím kdo zachází, s tím také schází.

Nic to ovšem nemění na mém životním postoji: sranda musí bejt, i kdyby fotra věšeli.

Mé předchozí zážitky z léčebného procesu naleznete zde: 

https://snitily.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=760963