Hovory s t. g. m. (tápajícím genetickým materiálem) 5

„Ale to nedává smysl,“ namítl Dáda. „Nejde o to, aby to dávalo smysl, jde o to, aby to bylo vtipný. Co jsem vás učil?“ vyzval jsem ho. „Sranda musí bejt, i kdyby fotra věšeli,“ připomněl si moudrost našich otců.

Hovory s t. g. m. (tápajícím genetickým materiálem) 5

„Jakou budeš říkat velikonoční koledu?“ obrátil jsem se na Majkyho, když vyšel ze dveří s pomlázkou větší než on sám.

„Žádnou,“ zavyl jako sveřepý šakal. Právě procházel obdobím vzdoru.

„A co ty, Dádo?“

„Hody, hody, doprovody,“ spustil ochotně bez přemlouvání, „dejte vejce malovaný …“

„A znáš tu kratší verzi?“ přerušil jsem ho.

„Jakou kratší?“

„Hody, hody, do hospody, dejte všechno mimo vody, slepička vám za to snese jiný.“

„Ale to nedává smysl,“ namítl.

„Nejde o to, aby to dávalo smysl, jde o to, aby to bylo vtipný. Co jsem vás učil?“ vyzval jsem ho.

„Sranda musí bejt, i kdyby fotra věšeli,“ připomněl si moudrost našich otců.

Nakonec si neoblíbil ani jednu z hody, hody verzí, ale zalíbení našel v té rockové, kterou používám léta já. „Jedna říká jo a druhá zase ne. Tak nech si kecy na koledu, řekni vo co de. Vo co de. Vo co de. Jen klid, všechno bude v pohodě,“ notoval si na konci dne společně s CD přehrávačem. Později zkonfiskoval všechna moje CD Chinaski, ale jeho nejoblíbenějším bylo stále první album z roku 1995. A kromě Vo co de, si zamiloval hlavně Punčocháče. Takže pak lítal před návštěvami po obýváku, skákal z gauče na taburet, mydlil do kytary z hračkářství a vyřvával, „vyrazil jsem do ulice, těšil jsem se na starou. Těšil jsem se převelice a byl jsem trochu pod parou. Protože kdybych to věděl, že je to poprvé, tak bych tolik nepospíchal. Kdybys tolik nepospíchal, sundala bych si punčocháče …“

Návštěvy z toho měly většinou srandu, jen L. z toho byla lehce na mrtvici.

„Mám mu vysvětlit o čem je ten text?“ nabídl jsem jí své nedoceněné schopnosti otcovské autority.

„Proboha jenom to ne,“ děsila se.

Byla to v podstatě totožná reakce, jako když jsem se před lety ptal přátel, Michala a Evičky, zda budu muset na jejich svatbě coby svědek, mít nějakou řeč.

„Vůbec, naopak,“ ujišťovali mě s odzbrojující upřímností, „oceníme, když budeš držet hubu.“

Právě k nim do stověžaté matičky Prahy jsem měl namířeno o osm měsíců později, když byla L. ve škole. Chlapci si v tom čase vánočním po cestě do Národního technického muzea sborově zpívali, „Štědrý večer nastal, když jsem doma chlastal. Abych věřil, že je Štědrý, musel jsem si dát ještě drink. A na Novej rok, pustil jsem se do lehkejch dog.“

Pražané jsou jistě zvyklí na ledacos, ale i tak jsem šel tři metry za nimi a dělal, že je neznám.

Své rodičovské role jsem se zhostil až druhý den, kdy Michalovi přišlo podezřelé, že se z dětského pokoje na místo obvyklého řevu, dohadování a nadávek, neozývá vůbec nic. Zatímco jsme si my dospělí vychutnávali odpolední kávu, oni mu čórli notebook a prohlíželi si, co jim vyplivne vyhledávač na dotaz nahatí ženy. Samozřejmě když došlo na křížový výslech, tak při obligátním dotazu, kdo je původcem tohoto nápadu, házeli vinu jeden na druhého. Pravdy jsme se proto nedobrali.

Myslím, že jsem příliš benevolentní, a proto bych v (čistě hypoteticky imaginární) soutěži Chcete být milionovým rodičem, nikdy nemohl uspět. Už na první otázku, mám to řešit či nikoli, bych potřeboval nápovědu 50 : 50.

„Nejde ani tak o to, co jste si prohlíželi …“ řekl jsem si k tomu taky svoje, ale dál jsem se nedostal. Evička mě obdařila nechápavým výrazem (= nápověda z publika).

„Teda vlastně … jde o to, co jste si prohlíželi, ale jde i o ty gramatické chyby.“

Ani jeden z nás ještě nechodí do školy,“ upozornil mě Filip (sice to není přítel na telefonu, ale je chytrej jak Zlatý stránky), že mi unikají jisté polehčující okolnosti. 

„Takže jde v prvé řadě o to, co jste si prohlíželi,“ zvolil jsem variantu C.

Ve vlaku po cestě domů si navzdory mému „doporučení“ Štědrý večer nastal zpívali i v kupé. Až tam jsem si všiml špatné interpretace, „ale tam se nezpívá a na Novej rok, pustil jsem se do lehkých dog, jako psů, ale drog jako …“

„Co jsou drogy?“ domáhal se Majky vysvětlení.

„Jo, co jsou drogy a jak jsou lehký, jako peří?“ přidal se Dáda o poznání hlasitěji.

„Ne peří je slangový výraz pro pervitin a to je tvrdá droga,“ vyváděl jsem ho z omylu.

Celé kupé ke mně tázavě vzhlédlo.

„Drogy jsou látky, co ovlivňují jak vnímáš realitu a můžeš si na nich vytvořit závislost.“

„Co to je závislost?“ zubil se Majky. Na rozdíl ode mě si užíval tu pozornost publika.

„To je když něco tak moc chceš, že uděláš všechno, abys to dostal.“

„Jako ty mamku, taky jsi jí šeptal, že ji chceš?“ pokračoval Majky v šíření dobré nálady.

„To je zase jiná závislost, závislost na drogách je když …“

„A ty jsi bral drogy?“ přerušil mě Dáda.

A teď co? Mám být pokrytecký nebo mluvit pravdu?

„No, podívejte se, jsou měkké drogy, jako je třeba marihuana a pak …“ jsem pokračoval dál a dál. 

Celý výklad jsem uzavřel tím, že jim někdy v daleké budoucnosti nebudu mít za zlé, když si zahulí, ale je DŮLEŽITÉ, aby nepřičichli k tvrdým drogám. Majkyho ten výklad nudil a Dáda prokázal, že spíš než na mě dá na mamku či paní učitelku ve škole.

Jakmile jsem skončil, řekl mi, „nejdůležitější je přece třídit odpad.“