Faux pas (nezapomenutelná noc)

„Vojta mi koupil saténovou košilku,“ líčila Terka. „Měla jednu drobnou vadu. Když jsem ji oblékla, zjistila jsem, že ty ramenní šňůrky končí až pod mými ňadry." „To byl záměr. Odhalí to nejhezčí a ještě ti netáhne na vaječníky."

FAUX PAS (NEZAPOMENUTELNÁ NOC)

„To bude noc, na kterou do smrti nezapomeneš,“ básnil Vojta ve snaze přesvědčit Terku, ať na místo večera s kamarádkami dá přednost jeho společnosti. Nešlo o to, že by sám neměl do čeho píchnout. Taky mohl vyrazit s Lukášem, Ondrou a Martinem na koncert Vypsané Fixy, ale po hodně dlouhé době jeli jeho rodiče na noc pryč a on mohl mít celý byt jenom pro sebe. Tedy pro ně dva.

„Ale to nezní vůbec špatně,“ políbila ho Terka a už přemýšlela, jak svou neúčast holkám zdůvodní. „Mám nový černý krajkový prádlo a k tomu bych si mohla vzít ty punčocháče a podvazky,“ podněcovala jeho představivost. Vojta jenom zalapal po dechu.

Nakonec Terka zvolila metodu dvě mouchy jednou ranou a babský slet posunula už na odpoledne s tím, že s holkama pokecá a lehce popije a pak se přesune k Vojtovi domů. Jeho rodiče stejně odjížděli až navečer. Vojtovi se ten nápad natolik zalíbil, že si s kámošema rovněž zašel na jedno. Kamarádky i kamarádi si je samo sebou dobírali, že jsou jak králíci, ale jim to bylo šumák.

Když Terka vyzvedávala Vojtu na terase před hospodou, byl stále ještě v použitelném stavu. Kluci už měli na rozdíl od něj dopito a razili směr nádraží, a tak Terce s „nápadným“ pomrkáváním popřáli klidný večer a dobrou noc.

„Kohopak to nevidí oko mé švidravé?“ pozdravil je kolem procházející Mára s přítelkyní Danielou.

Mára byl Vojtův kamarád – horolezec – a mimo jiné i bohem nadaný fotograf, malíř a grafik.

„Máro, Dančo, rád vás vidím, nechcete se k nám přidat?“

Terka, která už se viděla u Koubů ve vaně, přesně nevěděla, co tím nechcete se k nám přidat Vojta vlastně myslí. Měli mít přece sex.

S Márou a Danielou už se párkrát setkala a v podstatě je měla ráda. Byli sice o dekádu starší, ale rozhodně si s nimi rozuměla víc než s Vojtovými postpubertálními vrstevníky. Zároveň jí ale neušlo, jak je Vojta z Daniely pokaždé hotovej. Sice už měla za sebou Kristova léta a dva porody, ale pořád měla postavu bohyně. Měla snědou pleť, vlnité vlasy černé jak uhel, byla vysoká, štíhlá a přitom se pyšnila smyslnými boky a plnými ňadry. 

Starší pár pozvání neodmítl, a tak i když už měl Vojta zaplaceno, znovu se usadili na terasu a poručili si pivo a víno.

Vojtovi neušlo, že je Terka trošku naštvaná, a tak jí láskyplně odhrnul vlasy za uši a pošeptal, „naši se vrací až před obědem, času na muchlování budeme mít habaděj.“ Pod stolem ji tou samou rukou pohladil po vnitřní straně stehna. V jedné internetové diskuzi se totiž dočetl, že takováto nevědomá gesta a doteky dokážou ženy pořádně rozparádit. A tak si vědomě připomínal, že je musí dělat co nejčastěji. A pokud možno nenápadně.

Přísun dalších půllitrů a sklenek vína se rozjel s obvyklou frekvencí a jak se venku začalo smrákat, začala být Terce v letních šatičkách s holými rameny zima.

„Skočím si domů pro něco na sebe,“ omluvila se společnosti s poukázáním na svou husí kůži.

„Blázníš? Takovou dálku!“ zarazil ji Vojta. „Skočím ti pro něco k nám, je to za rohem.“

„Spíš mi dej klíče, já si něco vyberu … Víš, že neumíš odhadnout velikost.“ 

„Ale copak?“ nadzvedla tázavě obočí Danča.

„Vojta mi koupil rudou saténovou košilku … fakt krásnou,“ rozplývala se při jejím popisu Terka. „Měla jen jednu drobnou vadu. Když jsem ji oblékla, tak jsem zjistila, že ty ramenní šňůrky končí až pod mými ňadry.

„To byl záměr. Odhalí to nejhezčí a ještě ti netáhne na vaječníky,“ bránil se Vojta. „Navíc ty ramínka jsi zkrátila, košilku zúžila.“

Nebylo jednodušší ji vyměnit?“ nechápala Danča.

„Bylo,“ dala ji za pravdu Terka, „kdyby panáček neztratil účtenku.“

Vojta ji podal velký svazek klíčů s malou horolezeckou karabinou.

„Prosím tě, dej mi jen klíč od bytu a od vchodu, já se v nich nevyznám.“ Nebylo poprvé, co jeho ohromný, těžký svazek kritizovala, a tak ji bez dalších komentářů dva klíče oddělal. 

  Když se vrátila v jeho červené mikině Direct Alpine, u stolu seděla jen Daniela.

„Jsou na záchodě?“ bylo první, co jí napadlo.

„Kéž by,“ Daniela kývla směrem k nedalekému parčíku, kde oba pokuřovali, „řekla jsem jim, ať tady s maruškou nesmrdí.“

Terka poprvé viděla Vojtu hulit trávu. Jak záhy zjistila, tak ho nikdy dřív ani vidět nemohla, protože to byl jeho první joint. Ovšem zážitky mu přinesl, alespoň z jeho pohledu, pozitivní. Poté, co opět usedli za stůl, byl hlučnější, veselejší a impulzivnější. Hned začal objednávat panáky, a když Terka namítla, že by si měl dát spíš kafe, okamžitě přivolal číšnici zpět.

„Slečno, … uděláte mi to …kafe?“ otázal se se značnými artikulačními problémy. „Nebo ne kafe, ale čaj … si dám, máte marihuana tea?“

Jakmile ho slečna servírka ujistila, že tenhle druh čaje nevedou, vrátil se k původní objednávce, „tak ty panáčky, ale rychle!“

„Takhle jsem si tu nezapomenutelnou noc teda nepředstavovala,“ vyčetla Terka Vojtovi ve výtahu.

„Neboj, mami, dyť vono všecko bude, všecko bude, to není problém, družstvo, není problém,“ předváděl Vojta etudu Ivana Trojana z filmu Václav a snažil se při tom Terku políbit.

„Nejdřív se ale osprchuješ a vyčistíš si zuby!“ odmítala jakékoli sblížení, dokud z něj táhl chlast a tráva.

„Rozkaz!“ pokusil se zasalutovat, ale jelikož nebyl na vojně, k hlavě zvedl levou dlaň.

Studená sprcha Vojtu probrala a zdálo se, že večer ještě není úplně ztracený. Jenže, než se Terka osprchovala a navlékla do svůdného prádélka, Vojta vytuhnul na rozdělaném gauči. Společnost mu dělal jeho krátkosrstý Jack Russell teriér, 21.20, který ho přeskakoval a tahal za triko. Jméno 21.20 dostal podle kocoura z Vojtovy oblíbené knihy Deset dnů s Jolanou Travolovou.

„Ty chceš asi vyvenčit, viď?“ došlo Terce, že pes má stejně jako ona potřeby, které páníček není schopný uspokojit.

Přes černé krajkové prádlo si natáhla noční košilku na spaní a naznačila 21.20, ať ji následuje ke dveřím. Už za sebou chtěla zabouchnout dveře na chodbu, když si uvědomila, že celý ten svazek klíčů sebou tahat nechce, a tak si zase oddělala jen ty dva, co nutně potřebovala. Poznala je bezpečně, jelikož je na kroužek od karabiny vracela.

21.20 se mohl zbláznit radostí, a když přivolala výtah, vběhnul do kabiny s takovou razancí, že vytrhl Terce vodítko z ruky, ta zavrávorala a z dlaně jí klíče vypadly přímo do mezery výtahové šachty. Následovalo střídavé cinkání a pak konečný dopad na dno šachty ve sklepě.

„A sem v prdeli jak Baťa s dřevákama!“ vzpomněla si, co vždy zahlásila její babička v podobných situacích.

„Kdybych se do té mezery chtěla trefit, tak se netrefím,“ dodala ještě směrem k 21.20. Přišlo jí, že v jeho psím pohledu se mísí údiv s výčitkami.

Po zhruba půlhodině zvonění jí došlo, že Vojta má půlnoc a tak si sedla na schody a drbajíc 21.20, který se stočil do klubíčka u jejích nohou, usnula, jako když ji do vody hodí.

„To je dneska mládež, tohle si, doufám, uklidíte!“ promlouval jí kdosi do snu.

Polekaně sebou trhla. V mezipatře stála jakási stará paní a naštvaně hudrovala.

„Dobrý … den,“ vymáčkla se rozespale, „teda noc.“

„Co tady děláte?“ láteřila babizna.

„Já jsem tady na návštěvě … u Koubů,“ odpověděla po pravdě.

„Tak si to koukejte po sobě uklidit nebo to nahlásím domovníkovi!“ kroutila nevěřícně hlavou a pokračovala dolů po schodech. 

Terka si nejprve pomyslela něco o staré, bláznivé čarodějnici, ale pak se koukla mezi své nohy a uzřela na schodu pod sebou velkou kaluž moči. A vyčůranej 21.20 byl samozřejmě v trapu.

Když už byla vzhůru, tak opět zkusila zvonek se jmenovkou Koubovi. K jejímu překvapení rozespalý Vojta tentokrát dveře otevřel. Nevěřícně koukal na Terku a pak zpátky do bytu, kde podle jeho názoru měla být.

„Co blbneš, proč nespíš?“ mnul si oči a dožadoval se vysvětlení.

Terka jenom nevěřícně zavrtěla hlavou a vyštěkla, ať si vezme kýbl s vodou a jde vytřít ty chcanky.

Vojta se vyklonil ze dveří a pohlédl na schody. „To ty?“ žasnul, když uviděl kaluž.

„Ne, 21.20!“ zpražila ho. „A nevím, kam zmizel. Jo a vem si náhradní klíč.“

Proč, když mám svoje?“ ukázal na svazek.

Vysvětlila mu, že jsou ve výtahové šachtě a že strávila půlku noci na schodech. Než Vojta vytřel chodbu a našel 21.20 ve sklepě, už spala spánkem spravedlivých. Vojta si vzal dva ibuprofeny a schoulil se vedle ní.

„Ten náš kluk je ale kanec,“ zašeptal obdivně pan Kouba paní Koubové, když se před obědem vrátili domů a jediný, kdo je přivítal, byl 21.20. Tereza zmožená půlkou noci prosezené na schodech ležela na břiše, rozcuchaná s nohama mírně roztaženýma. Vojta zničený přemírou alkoholu a drog na zádech, a jelikož se mu zdálo o snědé Daniele, trencle mu napínala erekce. Ačkoli vysněná představa byla od reality hodně vzdálená, v jednom bodě musela dát Terka Vojtovi za pravdu. Opravdu to byla noc, na kterou do smrti nezapomene.

Předchozí díly Faux pas naleznete zde: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123558

Příště: Faux pas (nákupní horečka sobotního dopoledne)