Co to žereš, Ferko?

Kamarádi probírali Fantoma, co na jídelně pravidelně kradl. „Ty tvoje zdravý blafy stejně nechce,“ šklebil se Vojta. „Tuhle jsem měl květákový placky a těma nepohrdl," bránil se Aleš. „To mě okradl už třikrát," chlubil se Lukáš.

CO TO ŽEREŠ, FERKO?

Ve fabrice se dvěma sty zaměstnanci najdete rozmanitou skupinu lidí. Bez ohledu na různé teambuildingy a brainstormingy všichni nepracují stejně a netáhnou za jeden provaz. I u nás jsme měli pracanty, flákače, kariéristy, vychcánky a dobráky od kosti.

Mezi ty dobráky patřil Aleš Horník. Tichý bezproblémový kluk. Udělal, co měl, nic víc, nic míň. Deset let na té samé pozici, nikam se necpal. Byl to takový ten typ, mouchy tse-tse, snězte si mě. Bylo mu už přes třicet a žil jen s mámou lékárnicí.

Jeho protipólem byl Ruda Jebousek, který hodně lidí neskutečně sral. Svému příjmení dělal čest, protože jak mohl něco (nebo nějakou) ojebat, tak se toho rozhodně neštítil. Díky tomu, že si vzal za manželku dceru vedoucího výroby, získal dobře placenou pozici mistra a byl v podstatě nedotknutelný.

„Na to, že mám jenom základku, tak dobrý, ne?“ chlubil se čtyřiadvacetiletý floutek jednou v hospodě svým kumpánům a zároveň podřízeným. Ti s ním chtěli být zadobře, takže pro ně to dobrý bylo.

Trošku jinak to vnímala zbylá většina, ale nikdo neměl koule se mu postavit.

„Zdravím, ne?“ spustil Ruda, když vešel v pondělí do jídelny se svým doprovodným orchestrem. Většina osazenstva ho skutečně pozdravila, jen tři postavy v rohu mlčely. Aleš, Vojta a Lukáš.

„Bratrstvo kočičí pracky nezdraví?“

„Nazdar,“ zaznělo otráveně a trojhlasně.

„Co to žereš, Ferko? Zase něco na péro?“ pokračoval hlasitě a urážlivě Ruda.

„Prosím?“ reagoval Aleš, neboť oslovení „patřilo“ jemu. Měl poněkud snědší pleť, a ač nebyl Rom (ani cikán), za život si vyslechl pěknou řádku narážek a urážek.

„Jestli ti potom, co žereš, vyroste péro?“

„Mám brokolici s bramborem.“ Aleš měl krom snědší pleti taky problémy s nadváhou.

„Tak potom se ti tak akorát scvrknou kulky,“ vysmál se mu Ruda a sednul si ke svým kumpánům.

„To je vůl jak anděl,“ ulevil si šeptem Lukáš.

„Tebe to nesere?“ připojil se Vojta, který sice na kamaráda tlačil, ať se brání, ale sám také leccos mlčky skousnul.

„Víc mě sere ten ocas, co nám žere jídlo,“ pokusil se změnit téma Aleš.

Jídelnu už nějaký čas obcházel „Fantom“, co dvakrát, třikrát do týdne někomu snědl jídlo a budoucí hladovějící pak našel v ledničce jen prázdnou a špinavou misku. Někdy ani tu ne.

„Ty tvoje zdravý blafy stejně nechce,“ šklebil se Vojta.

„Náhodou, tuhle jsem měl květákový placky a těma nepohrdnul,“ bránil svůj jídelníček Aleš, když už shodil těch pět kilo.

„Mně už jídlo ukradl třikrát,“ pochlubil se Lukáš, že vede v interním souboji.

„Co to žereš, Ferko? Zase něco na péro?“ slyšel Aleš i následující den.

„To je dušená mrkev,“ dusil v sobě vztek.

Ve středu se naštěstí v jídelně minuli, takže byl jeho invektiv ušetřen. Jenže co mu to bylo platné. Když už měl na jídlo klid, tak zase neměl co jíst. Na roštěnou s rýží si mohl nechat zajít chuť.

„To mi vysvětlete?“ obrátil se na své přátele, „to sem jako přijde, vytáhne si moji misku, ohřeje si jídlo a pak ho sní? To nemá strach, že sem někdo přijde a uvidí ho?“

„Ty, když sem přijdeš, tak přece nevíš, kdo co žere a jestli má svoje jídlo?“ oponoval mu Vojta.

„Tak to já jsem lidi obcházel a ptal jsem se jich, jestli neviděli někoho jíst knedlo vepřo zelo,“ odhalil své detektivní praktiky Lukáš.

„A co jsi zjistil?“ chtěl znát výsledky vyšetřování Aleš.

„Nikdo nic neviděl, ale nejvíc se prej ztrácej omáčky s knedlíkama. Na tom ulítává.“

„Ale je divný, že někdy se nenajde ani ta prázdná miska. Vždycky, když došlo ke krádeži, tak přeci vrátný kontrolovali tašky při odchodu z práce.“

Kamarádi měli sice dobré postřehy, ale „Fantom jídelny“ byl prozíravý. Jídlo v práci nikdy nejedl, a pokud byl v jídelně sám, přesypal si ho do své misky, aby budil to zdání. V případě, že to bylo příliš riskantní, strčil cizí misku i s jídlem do igelitky a zamknul ve své skříňce. A před odchodem z práce zabalil lup do špinavých montérek. Pochutnával si na něm až doma. Manželka byla totiž hrozná kuchařka.

„Ty jo, a co kdybychom mu do omáčky dali projímadlo?“ napadlo Vojtu.

„Nebo prášky na spaní?“ navrhl Lukáš.

Na další nápady už nedošlo, neboť do jídelny vletěl Ruda a začal všechny jebat. Šlo o to, že popletl objednávku a tak byla potřeba každá volná ruka. A samozřejmě musel své pochybení na někoho hodit. Proto vytiskl správný formulář a ten původní chybný zničil. Aleš dostal kartáč, přestože si byl jistý, že ty počty kusů nesouhlasí. A „jeho“ podpis na výdejce není autentický. Jenže svou nevinu prokázat nemohl.    

Při cestě z práce Vojta opět připomněl Alešovi, že se měl Rudovi postavit. Jenže Aleš by do otevřené konfrontace nikdy nešel. Postavit se svému tyranovi se bál. A když se nemohl postavit jemu, postavil se alespoň „Fantomovi“, který neví, čí jídlo jí. A tudíž se nemůže mstít. Zavolal mámě, jestli by mu mohla na pátek připravit svíčkovou s knedlíkem.

„A co tvoje dieta?“ měla obavy máti.

„Neboj, ta není pro mne. Doma ti to vysvětlím.“

Ve čtvrtek došlo na další variaci notoricky známé scény. „Co to žereš, Ferko? Zase něco na péro?“ šklebil se v čele své družiny Ruda.

„To není na péro,“ naběhl si Aleš.

„Tak když to není na péro, tak je to na píču!“ dočkal se konečně nahrávky na smeč Ruda a celá jeho klaka se zasmála.

„Musím přiznat, že trochu vtipný to bylo,“ připustil Lukáš, když se Ruda s kumpány usadil. „Za to ten tvůj salát, ten je hodně smutnej.“

„Alespoň mi ho nikdo nesežere. A zejtra budu mít svíčkovou,“ pochlubil se Leoš a už v duchu osnoval, jak konečně zúročí rady svých přátel.  

„Hej Ferko!“ řval na něj s plnou pusou Rudův nohsled Oskar. „Na Vánoce prej dostaneš jako bonus dárkový poukaz do solárka.“

Následující den Aleš takřka obřadně vložil misku se svíčkovou do ledničky a do jiné přihrádky náhradní svačinu - chléb se sýrem. V době oběda samozřejmě v ledničce našel jen ten chleba.

„Ty ani nejseš nasranej?“ zhodnotil jeho stoický přístup Vojta.

Aleš jim naznačil, ať se nakloní blíž a pak se jim šeptem svěřil se svou invencí. „Každej z vás měl dobrej nápad. Projímadlo, prášky na spaní …,“ nadhodil a čekal, až jim to dojde.

„Tys to smíchal,“ svitlo Lukášovi.

„Já bych ty poměry neodhadl, to máma,“ prásknul spolupachatele.

A tak se stalo, že i Ruda měl v sobotu ráno snědší odstín. V oblasti sedacích partií.

Předchozí Všehochuť povídky: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123558