Tisíc a jedna noc XXXVIII: Zklamání

Noc, kdy vůbec nechápu, co se to stalo! Jsem zmatená, rozhozená a ptám se, proč. Noc, kdy sedím u okna a nevím, co cítím. Nepsané heslo zní: Ženská vždycky chce to, co momentálně nemůže dostat...

Tak strašně se těším na schůzku s Mirkem. On si vybral mě! Vyhrála jsem nad tou druhou. A navíc bez toho, abych se doprošovala, brečela (před ním) nebo jinak ponižovala. Zůstala jsem v klidu a ono to vyšlo. Jsem na sebe pyšná.

Na rande se samozřejmě vyfiknu - červené oblečení a černé linky kolem očí. Jen ať vidí, kdo jsem. Tohle jsem totiž přesně já! Venku krásně, slunce svítí, kam asi půjdeme? Chci do parku! 

Tak se i stane. Procházíme se mezi rozkvetlými stromy, slunce zapadá, ve vzduchu je cítit začínající léto. Všechno voní, ptáci ševelí v křoví, je to romantika jako blázen. Mirek mě vede za ruku a já se cítím jako v sedmém nebi... Ovšem to poslední není pravda. Sama nevím, co se děje, ale očekávané pocity se nedostavují. Najednou je mi všechno fuk. Připadá mi, že se vedu za ruku s kamarádem, od kterého vůbec nic nechci. Ale ne, uklidňuju se. To je jen proto, že ještě nemůžu uvěřit, že je můj. Vždyť si vzpomeň, jak jsi po něm šíleně toužila. Nemohlo to všechno jen tak zmizet!

Po procházce jdeme do kavárny. Čekala jsem, že se mě v parku pokusí políbit, ale když to neudělal, ani mi to moc nevadilo. Spíš jen z principu. A teď... sedíme vedle sebe, díváme se sice navzájem do očí, ale já necítím to známé mrazení v břiše, ani se mi netřesou ruce, ani... vlastně vůbec nic. Pak se Mirek nakloní a začne mě líbat. Zůstanu úplně netečná. Jako bych se dívala z výšky na někoho, kdo se líbá a bylo mi to úplně jedno, protože bych stejně nemohla cítit to, co cítí on. Ano, přesně tak mi je. Je to nijaké, je to nudné a je mi to fuk. 

Zanedlouho jdeme domů. Doprovází mě, ale já bych byla skoro radši, kdyby to nedělal. Chci být sakra sama. Před babky domem mě ještě jednou políbí, já se nuceně usměju a radši rychle zmizím v chodbě. Co se to děje?? Proč se to děje? Za to může on! Tak dlouho mě odmítal a napínal, až všechno kouzlo někam zmizelo. Vzpomenu si na jeden náš citát z gymplu (myslím tím můj a holek, s kterýma jsem nejvíc kamarádila). "Když na něco moc dlouho čekáš a pak to konečně dostaneš, najednou nevíš, jestli to ještě vůbec chceš." A nebo že by to bylo ještě jinak? 

Vzpomenu si zase na Igora a jak říkal, že žena vždycky chce to, co nemá. Myslela jsem, ne, upřímně jsem věřila, že já taková nejsem, že jsem jiná. "Ellinko, ty jsi ještě holčička", řekl mi nedávno, čímž mě příšerně dopálil. "Až se z tebe stane žena, tak pochopíš." "No to teda ne, klidně se posmívejte, je mi to jedno, ale to, jaký mám zásady a priority, vůbec nesouvisí s tím, kolik mi je, jaké mám zkušenosti a jestli jsem podle vás správná žena! Proč by mě měl nejvíc zajímat ten, kterýho nemůžu mít?" "Protože ženy to tak mají. Všimni si, že muž jde cestou nejmenšího odporu. Málokdy se začne aktivně zajímat o zadanou ženu. Radši si vybere nezadanou, protože z toho nejsou problémy. Ale ženská jak vidí, že chlap má partnerku nebo dokonce manželku, tak jenom tím už u ní stoupne na ceně. Protože některá si ho chtěla vzít, pro některou je skvělej. Takže na něm určitě musí něco být. A jde do něj." "Pche, to určitě", nejradši bych si odplivla. "Nerozčiluj se, jednou uvidíš sama." "Tak to teda nikdy!" "Nikdy neříkej nikdy." "Můžu, když tohle vím a jsem si tím jistá." "Jak chceš", pokrčí rameny. 

Tím skončil. A já teď sedím u okna, tupě zírám do tmy a v hlavě mi zvoní jeho slova, jako by mi je řekl před pár minutami. Je mi nanic. Jak tohle bude pokračovat??