Ranní ptáče dál doskáče, víc toho sežere a dřív chcípne

A já zase žeru v noci, což je prý horší... Mimochodem nadpis je jen z kategorie blbých vtipů, který jsem kdysi kdesi četla. Nicméně u sov a skřivanů ještě chvíli zůstanu. Aneb co se mi do předchozího článku nevešlo.

Když jsem si na Wikipedii hledala informace o odkládané spánkové fázi, kteroužto poruchou trpím, zaujalo mě, že ji mají jen asi tři lidi z dvou tisíc. Takže už se vůbec nedivím, proč jsem podobně postižené znala jen dva - tátu a babičku - a tím pádem si občas připadala jako blázen (netuším, kolik lidí celkem jsem dosud za svůj život asi tak mohla poznat). Za zmínku tedy ještě stojí jeden můj bývalý, ten ve svým nejproduktivnějším věku chodil tak pozdě do postele, že jsem mu mohla napsat kdykoli a nespal. Vzhůru nebyl snad jen jednou - a to když ode mě ve čtyři ráno obdržel zoufalou zprávu, že mám klíště, který nejde vyndat. Ačkoli tenhle týpek by si zasloužil extra kategorii, protože na rozdíl od všech pravých sov ráno nepotřeboval nějak extra dlouho spát... on vlastně vůbec nepotřeboval moc spát - svýho času mu stačily klidně jen čtyři hodiny za noc a byl v pohodě.

Slušně našlápnuto měl i bratránek, s kterým jsem vždycky kecala do noci, zatímco sestřenka a brácha odpadli za třicet vteřin. Obvykle jsme všichni až do večera řádili v tělocvičně (strejda byl školník), takže jsme teoreticky měli být fyzicky unavený a usnout, ovšem opak byl pravdou. My dva se nemohli zklidnit a zabrali ještě později, než za normálních okolností. Jednou jsem s ním "soutěžila" a tu noc pochopila, že bratránek je ještě normální, haha. Odjížděli jsme na společnou dovolenou, spali jsme u nich a vyráželi v pět ráno. Naši nás zahnali do postele samozřejmě brzo a v tu chvíli to začlo. "Já neusnu", prohlásím vážně. "Já taky ne", přitaká bratránek. "Hm, ale vsaď se, že usneš dřív, než já." A v duchu jsem si fakt přála, abych prohrála. "Tak schválně, ale myslim, že ty usneš dřív." "Uvidíme", povzdychnu si. Takže jsme si lehli a průběžně se navzájem kontrolovali otázkou "spíš"? No hádejte. Chvíli po půlnoci jsem už nedostala žádnou odpověď. A já? Civěla do stropu až do těch pěti.

A tak to bylo vždycky - každý společný spaní s někým, ať už na školním výletě nebo s partnerem - usínala jsem jako poslední (pokud vůbec). Cizí prostředí plus ještě nějaký druh rozrušení představuje pro můj spánek vražednou kombinace - doteď - ale už jsem se s tím naučila žít a hlavně zacházet.

Takže není divu, že jsem si občas fakt připadala jako magor. Ještě když jsem ze všech stran slýchala: "Neboj, jde jen o zvyk, člověk se přizpůsobí všemu. Měsíc budeš vstávat brzo a uvidíš, jak brzo začneš usínat." Nestalo se. "Asi nejsi dost unavená, jinak bys padla v deset." Nepadla. Já se budu v deliriu z únavy klidně od desíti válet v posteli a marně čekat na spánek. "Nesmíš ponocovat, to je pak jasný, že se ti ráno nechce vstávat." A ty si, chytrolíne, myslíš, že snad chodím pozdě spát schválně? "Nejzdravější je spánek do půlnoci..." Jooo, tak tohle mě deptalo hodně dlouho, vzhledem k tomu, že tak od čtrnácti jsem do půlnoci naspala asi tak nula nula nic. To jako nemám šanci být zdravá nebo co?

No, postupem času jsem se na tohle všechno vykašlala. Nejzdravější je KAŽDÝ spánek a nejdůležitější pro mě je se na to moc nesoustředit. Vždycky když se o něco přehnaně snažím, ať už o kluka, zkoušku nebo usnout, dopadne to na h...o. Někdy ve čtrnácti jsem si totiž všimla zajímavýho fenoménu (aneb krásná ukázka paradoxu podvědomí), že když jsem se celej den těšila, jak si v noci od jedenácti tajně pustim Sexíček live na Evropě 2, pravidelně se stávalo, že jsem prostě zařízla. Jak jsem nechtěla usnout, ležela v posteli a soustředila se na něco úplně jinýho, najednou jsem klidně odpadla i mnohem dřív, než normálně. Díky tomu jsem konečně pochopila, kudy asi vede cesta a asi tak o dvacet let později se mi to podařilo převést do praxe. Protože nakukej svýmu podvědomí, že nechceš usnout, to je docela kumšt.

A kumšt je i to, že při usínání potřebuju extrémní klid. Čemuž nenahrává bydlení u hlavní silnice, bydlení u babky, která ráda do noci čučí na televizi, přičemž je nahluchlá, nebo chrápající manžel.

Na druhou stranu ráno, kdy "normální" jedinci mají už lehký spánek nebo přes den, kdy asi většina lidí nespí, já v klidu zařezávám při lecčems. A zase jde především o to, že pokud se nesoustředím na myšlenku, že bych měla spát, naopak, bylo by žádoucí zůstat vzhůru, prostě odpadnu. Takže pravidelně u televize, u sledování pitomých videí na počítači, při čtení knížky...

Naučila jsem se toho využívat.

Dokážu do jisté míry nasugerovat svýmu podvědomí, že fakt nechci spát, poněvadž nutně potřebuju vidět tohle nový video nebo přečíst x-stránek z tý fakt napínavý knížky a nebo jen tak zírat na televizi a zjistit, kdo je vrah... a světe div se - usnu ani nevím, jak.

Mám dokonce jednu schopnost - nejenže dokážu zaspat svoje budíky napětkrát a napošesté se divit, proč nezvonily, ale dokonce i postupem času naučit mozek na tón, na nějž se budí manžel, a vyselektovat ho. Takže já v klidu oddechuju a nereaguju, jelikož moje šedá kůra vyhodnotila, že melodie není určená mně. Stejně tak dokážu brzy ráno zaspat naše zvracející psy, štěkající psy venku, pořvávající lidi, sekačky na trávu a když jsem fakt hodně v bezvědomí, tak dokonce i sousedy vrtající do zdi. Zatímco usínání mi dokáže překazit ťukající topení, vzdáleně hučící lednice nebo hodiny tikající moc nahlas. Jak se na to začnu soustředit, je zle. Proti tomuhle mi v nejhorších časech pomáhalo rádio, při kterým jsem byla schopná alespoň částečně odpoutat svoji pozornost od všech rušivých věcí, zklidnit se a usnout. Většinou jsem se pak za pár hodin vzbudila, v polospánku ho vypnula a spala až do rána (dopoledne).

Jediný, co se mi nikdy "nepodařilo" (což je dobře) vyselektovat v žádnou noční ani denní dobu, byl pláč mýho miminka. Asi fakt mateřský instinkty, potažmo hormony, fungujou spolehlivě. Po dobu, kdy se moje malá pravidelně budila mezi čtvrtou a pátou ráno na kojení, jsem si často vzpomněla na ranní ptáčata. Viděla jsem totiž tolik východů slunce, až mi z toho bylo zle, haha.

Nemám proti ranním ptáčatům vůbec nic, jen jsme si někdy navzájem absolutně nepochopitelní. Občas si dělám srandu, že muset vstávat v pět ráno, to by pro mě už bylo lepší nechodit spát vůbec. No, sranda, ovšem když jsem před lety musela v těch pět vstávat na vlak, fakt jsem neusnula. Zato jsem pak v šest viděla probouzející se krajinu, mlžný opar u lesa a na louce při vycházejícím slunci pasoucí se srnky. Neříkám, že se mi to nelíbilo, ale asi ještě o trochu radši bych byla spala a srnkami se kochala při západu.

Vlastně je to zařízený dobře. Moje mamka ranní ptáče miluje rána, východy slunce, říká, že se jí líbí, jak se všechno probouzí, je to svěží a čistý a plný energie, stejně jako ona. Zatímco já se cítím v tu dobu jako zombie. Naopak si užívám večery, západy slunce, hvězdný nebe, vůně, ticho, klid, tmu, procházky... čas, kdy se mojí mamce zavírají oči a nic moc z toho nevnímá, protože se už vidí v posteli. Takže chci říct, že je všechno jak má být, protože každý má rád to, co je mu přirozené.

Pro mě není přirozená jakákoli aktivita - jak fyzická, tak duševní, před devátou ráno. Když mi někdo nadšeně vypráví, jak vstane o hodinu dřív, jde si zaběhat a v sedm odchází do práce (mezitím si ještě stihne dát sprchu a snídani), je pro mě něco jako mimozemšťan. Já když si vzpomenu, jak jsem se v sedm ráno rozsekala na koze, jelikož na střední nějakej debil, kterej tvořil rozvrhy, vymyslel, že zrovna my budeme mít nultou hodinu (už to je samo o sobě zlo) tělocvik...?! Peklo. Podotýkám, že za normálních okolností jsem v přeskoku přes kozu patřila k nejlepším. Ovšem to ráno na mě učitelka nevěřícně kouká, když při prvním pokusu škobrtnu a jen tak tak to ustojím. Při druhým už se regulérně poroučím na zem a reju hubou žíněnku, načež slyším tělocvikářku:" Co blbneš, Aleno?" "Neblbnu, prostě spim... kdo má taky skákat v sedm ráno... se nedá", utrousím.

Následně se o patnáct let později vymlátím v sedm ráno před barákem na jednom jediným schodu ve svých oblíbených lodičkách tak, že z toho rozsekanýho kolena nemůžu zaboha zastavit krvácení a silonky jsou na hadry. Jako bonus zrovna ten den zadávám přijímací zkoušky, takže přijít pozdě se fakt hodně nehodí - no nakonec je zadám, ovšem se čtvrthodinovým mankem, plus žáci druhý Vánoce, když se dozví, co za ním vězí. A někteří natolik, že mi pak v září v prváku hlásí, že si mě pamatujou z přijímaček jako tu, co se vymlátila před barákem.

Obecně vzato, pokud se zrovna někde nerozsekám, chce se mi pravidelně zvracet nebo někoho skopat do bezvědomí (nebo obojí). Jooo, manžel už ví, že pokud vstávám před devátou, nemá na mě radši vůbec mluvit, natož se pokoušet o rádoby vtipný vtipy, protože by se se zlou potázal.

Už jsem přišla do školy ve svetru i kalhotkách naruby a každou ponožkou jinou (jako učitelka)... naštěstí ty kalhotky nikdo neviděl.

A co dělám po nocích? Dřív jsem se učila, teď pracuju, píšu články, chodím na procházky, cvičím, čtu, poslouchám hudbu, někdy jen koukám na telku nebo na videa a nebudit ostatní, klidně bych i uklízela. A ještě lepší by bylo moct jít nakupovat, plavat do bazénu nebo vypůjčit si něco do knihovny. Jenže smůla. S nostalgií vzpomínám na non-stop Tesco, kdy jsem si za svých studentských let jela v půl jedný v noci pro bagetu. Jo, vlastně se taky v noci krmím, takže s těma ranníma ptáčatama, co hodně sežerou, to nebude tak žhavý.