Proč mám ráda českou krajinu

Fotky, pocity, dojmy, vůně, vzpomínky... to všechno a nic víc. Ráda se podívám do jiných krajin a spousta z nich mi vzala dech. Troufám si tvrdit, že v Čechách na první pohled nenajdete nic, co by vám vzalo dech. Ale přesto..

Naše příroda není extrémní, chová se i vypadá docela normálně. Žádné velehory, moře, průzračné řeky, několikametrové vodopády, kaňony, vražedné útesy... na druhou stranu ani zemětřesení, tsunami, tornáda, výbuchy sopky nebo neustávající deště. 

Opravdu miluji moře a nezlobila bych se mít taky nějaké. Portugalsko mě naprosto uchvátilo oceánem, který nikde nekončí (ano, trpím syndromem Chorvatska, kde prakticky odevšad vidíte nějakou pevninu), útesy čnějícími do moře jako němá demonstrace naší bezvýznamnosti a svými kýčovitými západy slunce. Vzpomínám, jak jsme seděli na skalách přesně při tomhle západu slunce a popíjeli strašně dobré, růžové víno odněkud z místního supermarketu tak dlouho, až jsme vypili celou flašku a bylo nám dobře. 

Ovšem pokaždé při návratu z ciziny se někde v hloubi duše těším na naše zelené stromy, rybníky s vůní hlíny a jehličí, milosrdné sluníčko, a vlastně i na ten večerní chlad, jenž dokáže tak dobře zklidnit rozpálenou hlavu. Od jara do podzimu (pokud se zrovna hodlám otužovat) sem chodím a je to zvláštní, ale cítím-li se špatně, stačí se ponořit, udělat pár temp a hned se nic nezdá tak černé. A čím je voda studenější, tím i účinek lepší. 

Líbí se mi, jak je u nás obloha každý den jiná, jednou jasná, bez mráčku, v létě rudá a teplá, v zimě růžově mrazivá, jindy vidím pásy červánků zbarvených od žluté po nachovou a onehdy zase ocelově šedé mraky na žlutém nebi. Je to právě ta rozmanitost, kterou mám ráda, a ač všichni někdy nadáváme, že už nejsou žádná jara a podzimy, jako to bývávalo kdysi, pravda je, že pořád se pravidelně střídají roční období. Příroda se mění, bývá teplo i zima, vítr i bezvětří, jasno i déšť, bouřky z nacucaných mraků, ale i obloha se spoustou malých, neškodných mráčků. A samozřejmě tma i světlo, které se také různě střídají, ovšem čím si můžeme být jisti, že pokaždé slunce vyjde i zapadne.

V kontrastu s tím stále nepřicházející západ slunce v Norsku. Nikdy bych nevěřila, jak frustrující může být po deváté hodině večer za plného světla hledat místo, kde složit hlavu. Několik hodin stoupání podél fjordu do stále vyšší a vyšší nadmořské výšky, kdy jen napjatě sledujete teploměr a říkáte si, na kolik se může ještě ochladit. Při jedenácti stupních už začínáte být mírně nervózní, jenže ani na nich se číslo nezastaví. Stále čekáte, že za chvíli určitě začnete klesat - musíte! začít klesat - ale nic takového se neděje. Místo toho vyčerpaní a zdeptaní nakonec zastavíte a rozbalíte stan u jezera, u sněhu a stručně řečeno v zemi nikoho, kde rostou jen mechy, lišejníky a šedé kameny (pardon, ty vlastně nerostou)... Při vší té únavě vám navíc hlava nebere spojení - deset hodin večer - sluníčko - sníh - pět stupňů nad nulou.

Jsem vděčná za naše střídání dne a noci, i když v zimě si také nesčetněkrát zanadávám, jak je nelidské vstávat za tmy, protože když je tma, je noc a v noci se přece spí, že... Ale pak si sem tam vzpomenu na Norsko, jeho bílé noci a na druhé straně černé dny a říkám si, že si vlastně nemám na co stěžovat. Ne každému se dostane takového luxusu, aby se na konci ledna stmívalo až v půl šesté a na konci července už po deváté!

Na fotkách vypadají Plitvická jezera lépe, než ve skutečnosti. Což o to, voda je průzračná, jako ve filmech o Vinnetouovi, ovšem všechno kazí davy lidí. Ty působily opravdu natolik rušivě, že jsem za celý den ani z poloviny nenasála atmosféru, kvůli které jsem sem přijela. Inu, co naplat, jakmile o něčem ví hodně lidí, ono místo nenávratně ztratí svoje kouzlo. Navíc to s sebou nese další problémy, jako odpadky, hodinové fronty na loď po jezeře, hluk, ale i zákaz koupání. Toho lituji nejvíc, protože odmalička jsem snila, že se v Plitvických jezerech jednou vykoupu a poplavu k nějakému vodopádu. Ovšem jaké bylo moje zklamání, když mi naši řekli, že koupání už dávno zakázali. Řešením je jedině to, co se neplánovaně podařilo mé kamarádce. Omylem prý s přítelem sešli někde z cesty a ocitli se v oblasti úplně bez lidí, což věřím, že byla ta opravdová nádhera. Údajně se v jednom jezeře dokonce i vykoupali...

Co však atmosféru určitě má, jsou vodopády v Norsku. Takovýhle obří živel se nenechá vyrušovat žádnými lidmi a burácí si klidně i u silnice. Navíc turisti tu jsou o poznání ukázněnější. Přestože některé trasy připomínají Václavák, ani jednou jsme nenarazili na problémy s odpadky nebo hlukem. Norsko je bezpochyby fascinující země, žít bych tu ale nemohla. Za pár dní jsem z jejich šedé oblohy, deště, vlhkosti, zimy a chladu, který pronikal až do morku kostí, byla opravdu vyčerpaná a propadala beznaději. Vážně. Hlavně ve vyšších polohách, kam už lesy nedosáhnou, je všechno šedé a neutěšené, krajina jednotvárná, jakoby bez života a bez šťávy. 

Tatry opravdu stojí za to. Velehory jak se patří, zelená jezera a pořádné vodopády. Navíc i zelené, neproniknutelné lesy plné zvěře, louky obsypané květy - prostě všechno, co mi v Norsku chybělo, plus navíc něco, co chybí v Čechách. 

Ale mně tu nechybí nic... Tenhle "vodopád" jsme našli náhodou, když jsme se šli na dovolené na Sázavě projít se psem kousek do lesa. A víte co na něm bylo nejkrásnější? Nikde ani noha, žádné davy, hluk nebo odpadky, jen vlhký vzduch a šumění potoka. Ta atmosféra bohatě vyvážila skromnost přírodních krás. A samozřejmě vím, že i my máme například Mumlavské vodopády, které jsou o poznání víc vodopády, než tenhle, ovšem stejně nic, z čeho byste si sedli na zadek. Přesně jako Češi - na první pohled nic, z čeho byste si sedli na zadek...

Říkají, že Geirangerfjord je jeden z nejkrásnějších fjordů na světě. No, já jich zatím moc neviděla, ale že je krásný, potvrdit můžu. Hlavně protože bylo léto a tedy i zde tepal nějaký život. Ovšem za hodinovou vyhlídkovou plavbu jsme viděli víceméně jen samé šedé skály a zase skály, hodně vodopádů, nějaké nízké porosty a pár stavení posledních odvážlivců (nebo bláznů) na vrcholcích hor. A co mě deptalo nejvíc - i v létě tu byla (obvyklá) teplota okolo třinácti stupňů. 

Naproti tomu u nás je i na jaře tepleji než v Norsku v létě. Voní les a jehličí, skály jsou vyhřáté a lákají k posezení...O co voda méně modrá, o to modřejší nebe a zelenější stromy. 

Poslední "zbytky" ledovce v Norsku. Můj muž i kamarádi z něj byli uchváceni, ovšem na mě s tímhle nechoďte. Ano, znovu říkam, bylo to jistým způsobem impozantní, protože to u nás nemáme, ale týden "u ledu" mi stačil na dalších deset let dopředu a zcela uspokojil moji touhu po severské zemi. (I když se to nezdá, jela jsem do Norska opravdu čistě z vlastní vůle a bez nátlaku).

Ale prostě led chci vidět JEN v zimě. (Ani tak by nemusel být, ovšem když už, tak tedy aspoň v k tomu určeném ročním období). Sice i v Čechách trvá chladné počasí na můj vkus příliš dlouho, ale ještě se pohybujeme na únosné hranici. A mráz někdy dokáže opravdu kouzla. I procházky ve čtyřech vrstvách oblečení, kdy vás štípou tváře, pára jde od pusy, ale vy víte, že přijdete domů do tepla, uvaříte si čaj nebo kafe, zabalíte se do deky a budete koukat, jak se venku šeří, mají něco do sebe. 

Už po sto padesáté opakuji - mechy, lišejníky, skály, šeď, vítr, nevlídno, zima, deprese, divné pocity a přespříliš filozofických úvah... ale nelituji, že jsem tam byla. Z tohoto pohledu se mi až zatočila hlava (a klouzaly boty a bolela lýtka...) Někde dole, přímo pod úpatím skály, se nacházel náš kemp a vodopád hroutící se dolů v úhlu devadesáti stupňů. První den mi připadal naprosto úchvatný. 

To Tatry v létě mi přišly o mnoho vlídnější. Vlastně jsem je Slovákům tak trochu záviděla. Kam se hrabe naše Sněžka! Na druhou stranu, je to jedno. Česko... Slovensko... tolik let jsme byli jedna země... i když, já jsem si toho bratrství, pravda, moc neužila. Ovšem doteď mi připadá divné uvědomit si, že když jedu na Slovensko, jsem vlastně na cestě "do ciziny". Chci říct, že léto 2015, i naše návštěva Slovenska, byly velice výjimečné. Na vrcholu vysokých Tater teplota dvacet osm stupňů, v kempu pod úpatím hory v sedm ráno ukazoval teploměr stupňů pětatřicet a já se učila na poslední pokus státnic z němčiny. Vše nakonec dopadlo dobře - teploty i túry jsme přežily ve zdraví, stejně jako náš věčně přehřátý epileptický pes a já státnice do třetice všeho dobrého zvládla.... 

České hory plně zeleně a smrkové monokultury mám moc ráda. Sice si říkám, jak jsou lidé hloupí, že vysadili tenhle jeden typ stromů - ještě těch nejméně odolných - ale co už... 

 Všimněte si někdy, jak jsou hory v dálce barevně odstupňované podle toho, jak daleko se nacházejí. Je to fascinující, zvlášť pro člověka, který se už x-let (amatérsky) věnuje malování. Klíčem k realističnosti obrazu tedy je, jak dokážeme barevně odlišit jednotlivé "vrstvy" hor podle vzdálenosti. Tu přidat bílou, tu šedou a někde trochu modré... A na českých horách se člověku trénuje úplně nejlépe. 

Pokaždé obdivuju ty zelenomodré řeky, které se u nás nevidí... Našla jsem je v Itálii, Rakousku, Chorvatsku, Norsku i ve Švédsku. Vždycky si říkám, čím to, že u nás nejsou... Asi nemáme dost bílý písek nebo opravdu čistou vodu...

Ale zato máme u nás řeku s mrazivě čistou vodou i uprostřed července, kterou bych nevyměnila za nic na světě. Odmalička se vracím k Vydře a přes zákaz se vždy nořím do toho životadárného živlu, abych pak vylezla očištěná a nabitá energií a vyhřála se na jednom ze sluncem políbených kamenů. 

Tahle plošina mě uchvátila. Ovšem stejně jako na Plitvických jezerech jí padesát procent krásy ubíralo množství turistů. To už je bohužel prokletí populárních přírodních krás.  

Vzaly mi dech a naplnily duši úzkostí a strachem neznámo z čeho. Snad z té dálky, nekonečnosti a lidské pomíjivosti. Já už dávno nebudu a přesně tyhle skály tu budou stát jako důkaz věčnosti ještě tisíc let a brát dech dalším tisícům lidí, kteří přijdou po mně. Je to sakra nefér a já navíc netuším, co udělat, aby se to změnilo. Deptá mě to a uchvacuje zároveň. Zhruba do svých pětadvaceti let jsem věřila, že jsem středobodem vesmíru a beze mě by nic nešlo. Jenže teď vidím, že svět bude existovat dál, ať se se mnou stane, co chce. A dosud se nemůžu rozhodnout, zda je to uklidňující či deprimující zjištění. 

Jeden z mála opravdu úchvatných přírodních útvarů v Čechách. Naprostá krása probouzející fantazii a pocit, že jsme neskutečně malí a bezvýznamní v konfrontaci s díly naší planety. Jako malá jsem se strachem a přitom fascinovaně zírala na skálu plnou lidských lebek, abych je pak o patnáct let později ke svému velkému zklamání už nenašla. Kam se poděly a proč nejsou zakresleny v plánku trasy? Zvětraly a rozpadly se či co se stalo? Ach, na to mi teď nikdo neodpoví...