Norsko - podruhé na místě činu (a se stejným autem)

Možná si pamatujete na můj první článek o Norsku, vydaný před dvěma lety. Naše cesta se tehdy vůbec nepovedla, zradilo nás auto i místní mechanici a viděli jsme jen zlomek toho, co jsme chtěli. Jak se výprava povedla tentokrát? 

Tenkrát jsme si v samotném Norsku pobyli pouhé tři dny, viděli Oslo, několik fjordů, nocovali u sněhu a pak zůstali do (bílé) noci trčet v horách. Za pět dní jsme najeli přes pět tisíc kilometrů, bloudili v nekončícím dešti a chvílemi měli dojem, že se do Čech snad už nikdy nedostaneme. Přes to všechno a nebo snad právě proto se Norsko 2017 stalo dovolenou, na kterou nikdy nezapomenu. 

A že je tahle na první (i na druhý) pohled studená, kamenitá, šedivá, nehostinná, uplakaná a nevlídná země zároveň zemí plnou emocí, jsem se přesvědčila znovu v roce 2019. Tentokrát jsme nechtěli ponechat nic náhodě. Takže několik týdnů před odjezdem detailní servisní prohlídka auta a oprava všech nalezených vad, doprovod druhého auta (v něm náš kamarád Rus s manželkou) a rezervace trajektu z Dánska přímo do Norska (aby se naše drahá Oktávka nevyčerpala už cestou tam). Poučeni z minula jsme si rovněž zabalili ty nejteplejší zimní věci, spacáky do mínus tří stupňů a nakoupili nepromokavé oblečení od hlavy až k patě - a to doslova. Inu, sice půlka srpna, ale Norsko je Norsko. 

Náš první kemp se rozkládal přímo u moře v jednom z fjordů, nad námi se tyčily skály, z nich stékal vodopád, no prostě idylka - až na teplotu tedy. Ono když se rozhodnete stanovat někde, kde rtuť na teploměru nepřekročí přes den dvanáct stupňů, není to zrovna dvakrát komfortní. Ještě s ohledem na to, že jste prakticky celý den venku. 

Plus další diskomfort přišel se zjištěním, že si auto z důvodu možného poškození trávníku nesmíte zaparkovat hned u stanu. Ale i na to jsou milí Norové vybavení, takže stačí si půjčit vozíček, všechno potřebné vyskládat na něj a dovézt až ke stanu. Co na tom, že vám pak při pohledu na fotku několik kamarádů řekne, že vypadáte jako houmles? (Já jen pevně doufám, že to bylo opravdu tím vozíčkem). 

Protože jsme tehdy neviděli ani jednu z plánovaných přírodních krás a nepodnikli jedinou túru, náš cíl byl jasný. A začali jsme (aniž bychom to tušili) opravdu zhurta. Náš první výlet hned druhý den po příjezdu směřuje na Kjerag, norskou horu kousek nad kempem. Ona hora skýtá zajímavý přírodní úkaz - obrovský kámen zaklíněný ve skalní soutěsce, kde si lidé pořizují ty nejodvážnější a nejimpozantnější fotky. Je to docela nebezpečné, jelikož na kámen se musíte spustit/ seskočit a přitom samozřejmě dávat pozor, abyste se nezřítili do propasti. Ovšem nenašli jsme nikde zmínku o žádné smrtelné nehodě, takže zase tak horké to asi nebude. 

 Vyšlo to dost nešikovně. Nechci tady dopodrobna rozpitvávat, jak mi bylo, ale vzhledem k tomu, že čtvrtý den mých ženských dní padl právě na Kjerag, dobře rozhodně ne. Jenže, když už tu jsem, že...? Tak snad to nebude tak hrozné. Bylo. Co vám budu povídat, zničila jsme se. Trasa sice měřila pouhé čtyři kilometry tam a čtyři zpátky....jenže jakým terénem! Cílem bylo zdolat tři vrcholy, každý minimálně půl cesty po strmé skalní stěně, za přidržování se zabudovaných řetězů. Chvílemi jsem si vážně připadala spíš jako horolezec, než turista. Navíc skalní povrch v některých místech klouzal tak, že z "přidržování se na řetězu" se stalo rázem "visení na řetězu". 

Za co jsem si ovšem blahořečila, byla zimní bunda a čepice, o nichž jsem zprvu nebyla úplně přesvědčená, ale pak jsem si řekla, jednou jsi v Norsku, tak se podle toho chovej. Když tady v nížině v kempu je dvanáct stupňů, kolik asi tak může být nahoře na hoře? Dvacet určitě ne. Ze začátku cesty se sice ještě snaží svítit sluníčko, jenže pak se zatáhne, začne foukat a rázem jsem šťastná za všechno zimní, co jsem na sebe navlékla. Gratuluju si i k tričku na převlečení, které jsem přibalila do batohu. Po prvním výstupu se totiž zpotím tak, že by se to, co mám na sobě, dalo ždímat. A mít s sebou náhradních triček deset, dozajista bych všech deset použila. 

Poté, co zaleze sluníčko, hodně se ochladí, začne foukat ledový vítr a vzduch je rázem úplně mrazivý. Je nějakých šest, sedm stupňů, ovšem pocitově ještě tak o dalších pět méně. Proud vzduchu se dostane úplně všude a já mám pocit, že mi někdo položil na hrudník a záda ledový, mokrý hadr (no, vlastně skoro jo). Nic naplat, musím se někde převléct. Což je tady celkem problém, vzhledem k davům lidí, které proudí před i za námi. Sice jsme v pustině uprostřed ničeho, kde rostou maximálně mechy a lišejníky a procházejí se dvě ovce, ale lidí je tu jako na Václaváku. Holt, turistická atrakce. 

Pozitivní je, že s sebou nemusíme brát moc vody. Všude okolo totiž tečou průzračné potůčky, o nichž nám už dole na parkovišti nějaký místní potvrdil, že v nich najdeme: "Hundred per cent drinking water". (Pokud pár metrů nad námi zrovna nechcíplo nějaké zvíře a nekontaminovalo potok, napadne mě vzápětí. Proč mě, proboha, vždycky musí vytanout na mysl nějaká historka známého našeho známého, o níž ani nevím, jestli je pravdivá?!)

Nejsme ještě ani v půlce cesty, když nám dochází, že na Kjerag asi nedorazíme. Za prvé jsme všichni čtyři totálně vyřízení a za druhé nemáme čas. Na šestou večerní jsme si rezervovali trajekt do jiného kempu, přičemž onen trajekt je nejen nekřesťansky drahý, ale hlavně jede jen párkrát za den a je tak plný, že se v žádném případě nevyplatí nechat rezervaci propadnout. Spočítali jsme si, že do pěti bychom potřebovali být zpátky v kempu, což znamená nejpozději v půl páté dorazit k autu zaparkovanému u výchozího bodu na Kjerag. Přestože ve tři čtvrtě na deset už máme pár set metrů za sebou a věříme, že celý výlet nezabere více než čtyři až pět hodin, v oné půlce už vidíme věci reálněji. Hlavním problémem se ukázal terén, počasí a naše fyzička. Hlavně tedy terén, o němž se detailně nezmínil nikdo v žádném článku. Dokonce byla všude trasa označena maximálně jako středně náročná. Vážně nechápu, kdo to mohl napsat. 

Někdy v půl jedné staneme na třetím vrcholu a velmi rychle se všichni shodneme na návratu. Vzhledem k tomu, že skoro za tři hodiny jsme někde v půlce, nevíme, jak vypadá terén dál a ještě bychom to celé museli pak absolvovat zpátky (o dost více unavení), naše rozhodnutí se zdá jako jediné možné. Navíc počasí je čím dál horší a vypadá, že během pěti minut začne pršet. A naše "nepromokavé oblečení" je otestované pouze v českém dešti, plus když ty skály tak strašně kloužou už za sucha, tak za mokra... ne, to prostě nechceš. 

Náš známý to tedy otočí hned, ale my tři přesto zůstáváme v pokušení vyškrábat se ještě o trochu výš a něco vyfotit. Ovšem po prvním větším poryvu větru, kdy se člověk jen tak tak udržel na řetězu, to vzdáme definitivně a vydáme se ve stopách kamaráda, který na náš čeká u tzv. záchranné chaty. Ta se nachází na druhém vrcholu a dá se říct, že mě její přítomnost trochu uklidňuje. Sice na dveřích stojí, že máme lézt dovnitř jen v opravdové nouzi, ale přeci jen... kdyby něco...Vevnitř je jídlo, pití, postel, deky, dozajista tam nefouká...

A jak to celé dopadlo? Inu, asi v půl třetí jsme zpátky. Kjerag jsme neviděli a utrmácení, ošlehaní, vyfoukaní a s roztřesenýma nohama (já navíc s křečemi, říkám, že jsem se zničila) se uklidíme do kuchyňky v kempu. Ovšem trajekt jsme stihli s několikahodinovou rezervou...

Zničení tedy plujeme vstříc novému kempu a výšlapu - už druhý den nás čeká túra na Preikestolen (v překladu něco jako Kazatelna), vysunutou, skalnatou plošinu, tyčící se více jak půl kilometru nad mořem v jednom z mnoha norských fjordů. 

Pomalu se začínám smiřovat (nechci říct zvykat si) se zdejší zimou. Denní teplota lehce nad deset stupňů (ve vyšší nadmořské výšce okolo pěti) odpovídá našemu počasí v říjnu, někdy i v listopadu, což pro mě opravdu není to pravé ořechové. Když si vzpomenu, jak jsem si bláhově před dvěma lety stěžovala na nějakých dvaadvacet stupňů v Oslu - že prý to není žádné léto - tak vám můžu říct, že deset stupňů není žádné léto! Pravda, nečekala jsem třicítky, ovšem tohle....? A to jsem ještě netušila, že to nejhorší má teprve přijít.

Ale abych se zmínila i o jednom pozitivu - teploty v noci už příliš neklesaly, takže jsem ve svém spacáku do mínus tří nestrádala zimou. Ve stanu bylo, co se týče teploty, opravdu komfortně. Akorát několik prvních nocí jsem trpěla krutými bolestmi zad ze své samonafukovací karimatky. Přestože z dostupných možností, na čem ležet ve stanu, je tato karimatka z těch nejpohodlnějších, už jsem bohužel z domova zhýčkaná z naší super pohodlné matrace. Holt od té doby, co ji máme, bolí mě záda vždy, když trávím noc kdekoliv jinde. Když si vzpomenu na časy, kdy jsem jako studentka spala na privátu u staré babky, z postele trčela péra a nic mě nebolelo, nevím, jestli je ta matrace až taková výhra. 

Tak jsme se tedy utábořili v dalším kempu, kde je o poznání tepleji. Asi proto, že nejsme u žádné vody ani sněhu, nefouká vítr a obloha není jasná. Co musím vyzdvihnout na norských (potažmo i dánských a švédských) kempech, je klid. Ani jednou za těch deset nocí se nestalo, že by po půlnoci a většinou ani po desáté večer někdo vyřvával, hlasitě se bavil, pouštěl hudbu nebo jakkoliv jinak obtěžoval. Což se o většině českých kempů říct nedá. Tam už se za ty roky neblahých zkušeností vždycky děsíme, co se bude dít a proč se zase nevyspíme. A věřte, že na devadesát devět procent se pokaždé nějaká banda, která se přijela do kempu jen válet a chlastat a k tomu si ideálně pouštět z repráků nějaké to "tuc tuc", najde. Tady v Norsku je vidět, že většina osazenstva jsou lidé, co podnikají tůry, nebo sportovci, kteří potřebují taky někdy spát. I co se týče hygieny, vybavení, teplé vody, ochoty, atd. jsou na tom norské kempy o poznání lépe. Ač se leckdy ocitáme v opravdu narvaných lokalitách, kde už není pomalu ani kde rozbalit stan, nenacházím ve sprchových koutech po zemi "divné věci", nemusím zotvírat všechny kabinky, abych našla jednu jedinou neznečištěnou toaletu, nedochází mýdlo ani toaletní papír. 

A jak vypadala cesta na Preikestolen? Inu, já zase vyrážím se svým handicapem - křečemi v břiše a nohách, ovšem říkám si, že to určitě chce rozchodit. Je přece jasné, že když jsme proseděli prakticky tři dny v autě a ani se nehnuli a včera se nárazově zničili na Kjeragu, nemůžu za daných okolností čekat nic jiného. Vyrážíme dříve než předchozího dne, dočteme se totiž, že čím později se vydáme na cestu, tím větší davy budeme potkávat. A jestli Kjerag byl Václavák, tak potom nevím, co je tohle. 

První půlku cesty mám dojem, že přes křeče v nohách už neudělám ani krok. Je to sice pouhých pět kilometrů tam a pět zpátky, ovšem poučena z předchozího dne, už vím, že terén je v Norsku alfa a omega všeho. A už od prvních metrů je jasné, že prudké stoupání jen tak nepřestane. Během těch čtyř kilometrů, kdy se škrábu do kopce střídavě po obřích šutrech a kamenných "schodech", které jsou ještě mnohem horší než ty šutry, protože výška jednoho schodu je cca půl metru (což malí lidé opravdu pocítí), mám asi tak padesátkrát dojem, že teď už opravdu umřu. Naštěstí mě pak napadne vzít si hořčíkovou tabletu a asi zafunguje onen známý placebo efekt, poněvadž do pěti minut jsem bez křečí. Na druhou stranu je jedno, proč něco funguje, hlavně, že to funguje, že... Jak říkám, prudké stoupání ustává až po nějakých čtyřech kilometrech, ale aspoň poslední metry k cíli si už docela vychutnávám.  No, stálo to celkem za to...

Uchvatné. Až se mi zatajil dech při pohledu na tu výšku, vodu, mraky, hory... prostě nevíte, kam dřív koukat. Bohužel davy lidí celou atmosféru trochu kazí. Nad čím mi zůstává rozum stát, je fronta na fotku na tom jediném, slavném místě. Jako by okolo nebylo dost (a mnohdy ještě impozantnějších) míst. Ale ano, chápu, když už jsou tady, přece si musejí pořídit tu fotku na Instagram...

Na Instagram jsem sice taky přispěla, avšak tři čtvrtě hodiny na to populární místo jsme fakt nečekali.

Čeká nás ještě cesta zpátky o níž věřím, že už bude brnkačka. Chyba lávky! Za prvé jsem tentokrát hrubě neodhadla oblečení. Zimní kabát vážně nebyl dobrý nápad, praží sluníčko, teplota se vyhoupla na nějakých 17-18 stupňů a Alenka se smaží. Pořád řeším, kam s ním? (S kabátem), s mikinou, kde si převléct propocené tričko, jak alespoň něco narvat do batohu a tak podobně. Za druhé křeče v nohách nahradily tzv. vyklepané nohy. Což je úplně stejně nepříjemné a ještě navíc hrozí, že si někde namlátíte hubu.

Což se samozřejmě taky stalo. A může za to kdo? Jistě, davy lidí, co mi dýchají na záda a znervózňují člověka, když se vší silou snaží soustředit, jak a kam šlape a také vlhké kořeny, které se mu motají pod nohy. A nebo za to můžu jen a jen já, jelikož jsem prostě neohrabaná. Tak či tak, když chci jít taky jednou s davem, stoupnu plnou vahou na mokrý kořen a v mžiku se válím na zemi. Nejdřív se leknu, chvíli jen tak nehybně spočinu na kolenou a pak vyhodnocuju škody. V rámci možností jsem dopadla ještě dobře, trochu mě bolí holeň a klepla jsem se do palce u ruky a čepice, co jsem měla v té ruce, je nacucaná černým blátem. Ale můžu vstát a jít. Nějací lidé se starají, jestli se mi nic nestalo. Kdybyste mi, vy blbci, nefuněli na záda, tak bych se tu teď neválela. Tak se tedy dám znova na cestu, ale cítím, že nohy už mě fakt neposlouchají. Navíc mi po chvilce padne zrak na palec a vidím pod nehtem to černý bláto míchající se s krví. Sakra! S pocitem největšího nemehla se snažím najít některý z těch mnoha čistých potoků, jež jsme cestou tam míjeli a přitom nemyslet na svou pár let prošlou tetanovku. (Mimochodem, onu špínu jsem si zpoza nehtu vyndávala několik dní a stejně se mi to úplně nepodařilo. Holt musím počkat, až odroste).

Poslední kilometr byl tedy doslova zabijácký a navíc teď pro změnu umírám hlady. V jednom kempu nás odmítnou s tím, že už nevaří, takže si na pořádné jídlo počkáme až do dalšího města. Ale bylo to to nejlepší jídlo, co jsem za celý pobyt jedla! (Ty hranolky s masem).

A tímto prozatím své vyprávění o putování do Norska přeruším. Naši výpravu na Trolltungu si nechám na příště, domnívám se totiž, že něco, co mě zničilo na další tři dny, si samostatný článek zaslouží.