Mám v kabinetě dvě kolegyně - blbou a dobrou. Jak se to pozná? "Aleno, tvoje třída ZASE nesmazala tabuli!" "Ježíš, kam to píšeš?! Ten podpis má být o kolonku vedle. Nó, teď abych to tiskla znova!" "Prosimtě! Jaktože nemáš klíče???
Ano, teď bude řeč o té blbé. Sice jsem zjistila, že je to asi její profesionální deformace mluvit s každým jako s malým, pitomým žákem, ovšem i tak mám snad nárok na lepší jednání. Už jen proto, že jsem její kolegyně a ne ten žák. (Mimochodem podle mě by tak neměla jednat ani s dětmi, ale kdoví, jaká budu já po třiceti letech praxe... Ovšem dala jsem si závazek, že až začnu nenávidět žáky, odejdu ze školství).
Takže tedy, od prvního dne jsme si moc nepadly do oka. Vlastně to nemělo reálný důvod, jako to nemá mezi ženami asi nikdy, ale ona pro mě byla chodící nepřátelství, dusno a potenciální konflikt. Sluníčkáře tedy nevyhledávám, ovšem tohle je moc i na mě.
Představte si ženskou kolem padesátky, s hrubým hlasem, velkým zadkem a vrozeným nevkusem v oblékání. A když už si občas omylem vezme něco, co jí sluší, zabije to hnusopantoflemi a ještě na mě kouká jako na vlastizrádce, protože já je nenosím. Jo, přinesla jsem si na přezutí baleríny - UMYTÉ! Na druhou stranu, ta paní není zdaleka tak ošklivá, aby musela být tak strašně protivná a celý den si držet svůj přinasraný výraz.
"Ježíš, vidělas tu Královou ze sedmičky?! Ty ji přece taky učíš. Chodí zmalovaná jak šlapka." Pokrčím rameny a jediné, co mě napadá je, že kdyby se moje kolegyně zkoušela líčit od sedmé třídy, možná už by to ve svých padesáti uměla. Pak si vybavuji Královou... Ano, maluje se... ovšem nic, co by praštilo do očí. Prostě to zkouší... a kam jinam, než do školy, kde je spousta kluků?
"To snad není možný, Králová musí furt vystavovat ty svoje kozy." No jo, ani se nedivím, že ti to, milá kolegyně, vadí. Sama máš vepředu málo a vzadu moc. Ale co je podstatné - zmíněná žákyně je opravdu nevystavuje. Její přednosti totiž křičí do světa, ať si vezme, co chce. I v těch velkých mikinách a trikách ke krku, které nejčastěji nosí, je nepřehlédnutelná. Myslím, že by všechno radši schovala, ale nejde to... A to je samo o sobě pro mou kolegyni jako na býka červený hadr.
"Prosimtě, podepiš se mi tady do výkazu" a hodí na stůl lejstro se změtí kolonek, sloupců, řádků a jmen, bez toho, aby ukázala, co a jak. Hodím tam tedy podpis. Někam přibližně, asi je to jedno... když nic neřekla. Ještě ani nepoložím tužku a ozve se řev: "Ale nééé, kam to píšeš?! Tady přece! No skvělý, teď abych to tiskla znova!" (Čti mezi řádky - Aleno, jsi úplný dement)!
Po tříhodinové pedagogické radě, kdy mám v hlavě totálně vymleto, neb naše paní ředitelka hrozně ráda mluví, si odskočím na záchod. Při návratu do kabinetu mi dojde, že klíče jsem nechala vevnitř - tedy se tam nedostanu. Ale nic se neděje, za chvíli přijde kolegyně, otevře mi. Bohužel jako první se objeví ta blbá. "Co tady děláš?" "Čekám, nemám klíče..." nadechnu se, abych dodala, že jsem si je zabouchla v kabinetě, ale nedostanu šanci. "JAKTOŽE nemáš klíče?!" osopí se na mě, jako včera na Honzíka, když si zapomněl atlas ve skříňce.
"No jistě, přijeď pro mě! Dyť jsem říkala, že končím v pět! Ne v půl šestý, v pět! Budu před školou. Co je zase za problém? Prostě přijeď v pět. Ve čtvrt na šest? No to si děláš srandu. Já tam na tebe nebudu čekat jako blbec!" Docela rychle jsem pochopila, že má kolegyně Helenka telefonuje s manželem...
"Alenóóó", ozve se přes celou chodbu, když se ploužím na dozoru. (Dozory jsou taky kapitola sama pro sebe, ale o tom zase někdy jindy). Jen ji slyším a naježí se mi všechny chlupy na těle. Co je zase? "Ano..." utrousím. "Tvoje třída v mojí třídě ZASE nesmazala tabuli!" "No jo no..."nevím, co na to odpovědět. "To jim musíš říkat!" "Dyť jim to říkám pokaždý, ale když mám dozor, tak nad nima nemůžu stát, dokud to neudělají", bráním se. "No ale takhle to prostě nejde, ty moji vždycky nadávaj, že to musej mazat." Hm, to je zajímavý, každýmu za všechno vynadáš a teď mi budeš předhazovat, že tvoji chudáčci musejí mazat tabuli... Už jsem fakt naštvaná. Než abych kdesi po těch dvou gigantických budovách naháněla sedmáky (tady se člověk ideálně musí rozdělit, aby mohl být na několika místech najednou), demonstrativně vlezu do třídy kolegyně Helenky a tabuli smažu sama.
A takovéhle drobné s prominutím buzerace jsou na programu každý den. Bohužel nejen od téhle "blbé kolegyně..."
