Jak mě "vyhodili" z práce

Dá se říct, že zčásti jsem si za to mohla sama. Ovšem viděno věci komplexně a v delším časovém horizontu, už jsem zde byla nežádoucí. Aneb další lekce z prostředí čistě ženského kolektivu.

Ale ano, abychom byli naprosto přesní, několik pánů by se tu našlo. Jeden kolega v mém věku, na první pohled fešný sympaťák a velký oblíbenec paní ředitelky (vždycky si ho v jídelně usadí vedle sebe, čemuž se asi nelze divit). Potom další kolega - jeho kamarád, který ani není schopen se mnou na chodbě vyhledat oční kontakt a pozdravit. Dále kolega okolo padesátky, takový "maminkovský" typ, u něhož vás i v jeho věku jako první napadne, že je roztomilý. A ne, překvapivě není homosexuál. Ještě tu máme kolegu výpočetkáře, který se ve škole nejenže vyskytuje sporadicky, ale když už se vyskytuje, tak vám prý: "Nikdy s ničím nepomůže a ještě se tváří, že ho šíleně obtěžuješ, protože on přece nemá čas", jak zhodnotila má dobrá kolegyně. A tím končíme výčet pánů na naší škole. Jo, vlastně ještě jeden kolega, nevím, co učí, ani jak se jmenuje, zato se nemůžu zbavit dojmu, že on JE opravdu homosexuál. A všechno završuje náš pan školník (Hagrid nebo chcete-li Rumcajs, jak mu důvěrně říkají žáci). 

A jak mě vlastně "vyhodili"? To takhle jdu někdy v půlce května po chodbě a po delší době narazím na paní ředitelku. Něco mi povídá a pak jakoby nic prohodí: "No, ale to už se vás stejně netýká, když u nás končíte." "Cože? podívám se na ni nechápavě. "Nepřišla jste do konce dubna podepsat prodloužení smlouvy, tak jsem předpokládala, že asi máte něco jiného a už u nás nechcete být." "Ale...", dojde mi skoro řeč. "O tom jsem vůbec nevěděla." "Já jsem si všimla, že máte docela problém pobírat zdejší informace. Na pedagogické radě jste předpokládám byla." "To ano..." "Tak jste asi tedy nedávala pozor. Říkala jsem to několikrát." "Já jsem ale opravdu...." šrotuje mi v hlavě. Sice je pravda, že při tříhodinovém (bez nadsázky) monologu paní ředitelky se pozornost ztratí lehko, ale zase tak špatně na tom nejsem. Když už někam přijdu, tak také poslouchám. Přece není možné, že by mě takhle důležitá informace úplně minula. " Prosím vás a nešlo by ještě..." "Ne, je mi líto", usmívá se paní ředitelka vítězoslavně. "Už je pozdě a nemůžu vám všechno nosit až pod nos, to si musíte hlídat sama. Jsou tu jiní, kteří přišli dřív." Chce se mi brečet... sice se koušu do rtu a nakonec se nerozbrečím, ovšem paní ředitelka musí dost dobře vidět, že mám na krajíčku a o to víc vítězoslavně se tváří. Pořád to nechápu. Ale plazit se před ní nebudu. Otočím se na podpatku, aby mi neviděla do obličeje, rychle se rozloučím a jdu se schovat na záchod. Chci se naplno rozbrečet, jenže místo toho tam do mě vjede vztek. Co si o sobě vůbec myslí? Že budu žebrat o jejích sedm hodin týdně? Že budu jak otrok sedět tři hodiny na poradě, když důležité věci by se daly smrsknout do hodiny? Že si na mě bude někdo pořád otevírat hubu a dávat najevo, že jsem debil? Tak to teda ne! Najdu si jinou práci a mnohem lepší!

Tohle jsem si tedy tenkrát slíbila na záchodě a ještě ten den obeslala e-mailem všechny střední školy ve městě. Proč já se budu rozčilovat na základce, trnout na dozorech, kdy se kdo přizabije, kontrolovat, kdo má a nemá v sešitě zapsané datum a řešit, že si šel Pepíček popovídat do vedlejší třídy? Proč, když mám aprobaci pro střední školy? Prostě na další školní rok budu mít práci na střední škole - a že to bude o dost lepší místo, než tohle! 

Když přijdu domů, pořád si musím přemítat v hlavě, co se vlastně stalo. Samozřejmě je spousta chyb na mé straně a mám rozhodně co zlepšovat. Ovšem nemůžu se zbavit dojmu, že hlavní problém nebyl v tom, že jsem nestihla včas prodloužit tu smlouvu. Jsem přesvědčená, že kdyby si mě tam paní ředitelka chtěla nechat, klidně by (sice možná naštvaná) za mnou přišla a o smlouvě mi řekla. A pak mi také došlo, jak jsem to mohla na poradě přeslechnout. Ona totiž neřekla jen jednoduše: " Přijďte si prodloužit smlouvu", ale nazvala to nějakým slovním spojením, hodně odborným, takže mi vůbec nedošlo, že jde o tu smlouvu. Teď si bohužel nevzpomenu, jaký termín použila, jen vím, že jsem vyhodnotila, že mě se to netýká. 

A ano, je to chabá omluva, mohla a měla jsem se zeptat, když jsem nevěděla, co to je. A taky jsem se mohla na hodiny lépe připravovat. No, pravda je taková, že mě dost demotivovalo už to, jak mě paní ředitelka na konci školního roku chválila a rozhodla si mě na škole nechat a pak mi od září dala učit jen sedm hodin. Což je v nejoptimističtějším odhadu asi tak polovina toho, z čeho se člověk v mojí situaci dokáže uživit. Takže jsem tedy (asi naivně) předpokládala, že když mám třetinový úvazek a plat, čeká mě i třetina povinností. Chyba lávky - bralo se jako samozřejmost, že se zúčastním všech pedagogických rad, rad jazykářů (přičemž brzy rozdělili angličtináře a němčináře a já byla jediná, kdo učil oba jazyky, takže dvakrát tolik srazů), rad učitelů druhého stupně a kdo ví, čeho všeho ještě. 

Jednou jsem se omluvila paní zástupkyni esemeskou den před pedagogickou poradou s tím, že jdu se psem na očkování a byl oheň na střeše. Podotýkám, že nám bylo kladeno na srdce, ať všechny provozní věci, včetně absencí řešíme s paní zástupkyní a nikomu esemesky nikdy nevadily. A pak ještě spiklenecky paní ředitelka naznačila, že učitelé pracující na zkrácený úvazek (a že ten můj byl hodně zkrácený) se samozřejmě mohou čas od času z nějaké porady omluvit. "Já nerozumím tomu, jak jste to pochopila - pedagogická rada je přece to NEJDŮLEŽITĚJŠÍ na škole a vy se omluvíte den předem paní zástupkyni a ještě esemeskou!" Divím se, že jsem se nedozvěděla, že pedagogická rada je nejdůležitější v celém vesmíru...

Mimochodem té tříhodinové komedii, na niž na začátku vždy obřadně napochodovala paní ředitelka se svými dvěma paními zástupkyněmi po levici a po pravici, se snad ani nedá říkat pedagogická rada. Sto osmdesát minut tlachání a demonstrace moci by se dalo co do informací zdrcnout na třetinu a dozvěděli bychom se všechno podstatné. A ještě bych kvůli tomu možná nemusela dva týdny poté protrpět se zánětem průdušek. Doteď mám v živé paměti, jak jsem ty tři hodiny byla nucena sedět vedle durch nemocné kolegyně, která vedle mě nešťastně smrkala a kašlala, protože se určitě nemohla "jen tak omluvit" z veledůležité rady vesmíru. A přesednout se nedalo čistě proto, že v aule narvané k prasknutí již zmíněnými padesáti ženskými a pěti chlapy (školník se porad zúčastňovat nemusí, hajzl), už nebylo nikde jinde místo. 

A pak už se to vezlo ráz naráz. Ztrácela jsem motivaci. Nucená kontrola sešitů, i to datum bych prý měla kontrolovat, ale na to teda nemám. Popotahování za to, že se žáky málo vyplňuji cvičení v pracovním sešitě. A ne, nikomu nevysvětlím, že kladu důraz na mluvení a když si chci během hodiny aspoň trochu popovídat se všemi čtyřiadvaceti žáky, zabere to dost času. 

Korunu všemu nasadí hospitace paní ředitelky na mojí hodině angličtiny. Od začátku cítím, že dneska to půjde všechno do háje. A taky, že ano. Ani se nenaděju a už se mi hlásí nějakých patnáct žáků, kteří se chtějí omluvit, že zapomněli knížky, sešity a domácí úkoly. Paní ředitelka sice neřekne ani slovo, ale to je asi ještě horší, protože moc dobře vím, že je zle. Aktivita mi nevyjde, na konci řádně neuzavřu hodinu, protože se ještě patláme s tou aktivitou, neproběhne zhodnocení ani shrnutí. A ještě si vyslechneme takové vyhubování za zapomínání, že i já stojím se sklopenou hlavou a modlím se, aby už to skončilo. Všichni žáci stojí a nešťastně na mě koukají a já se v tu chvíli necítím jako učitelka, ale jako jedna z nich. Málo platné, jsem jim věkově o dost blíž, než většině pedagogického sboru v čele s paní ředitelkou. A ty mrchy to moc dobře vědí, proto je velice jednoduché mě osočovat, že se žákům podbízím a všechno jim dovolím, jen aby mě měli rádi. Inu, ono je to zkrátka tím, že si ještě moc dobře pamatuju samu sebe ve škole a všechny křivdy a vztek, který jsem cítila, když se mnou někteří učitelé jednali tak, jak jednali. A prostě nejsem schopná jim dělat to samé. Za dvacet let asi ani nemrknu, ale teď je to prostě nemožné. Jsem tedy po hodině podrobena výslechu "jak je vůbec možné, že tolik zapomínají"?! Jak je trestám a jak změním svůj přístup, aby se scénář neopakoval. 

A pak je tu samozřejmě ještě starý dobrý problém s informacemi. Něco na internetu, další ve sborovně na nástěnce, něco chodí na školní mail a většinu toho vědí zasvěcené, padesátileté kolegyně. Které toho však moc neřeknou a pak se tváří, jak je možné, že nic nevím. A paní účetní místo, aby mi jednou provždy vysvětlila, jak se vyplňuje to a to lejstro, co kam napsat, dokdy odevzdat a co jsou diferenční platy, málem vždy padá ze židle, jaký dement to přišel na jejich školu. Přiznávám, jsem člověk, který spíš čeká, až k němu informace přijdou nějakým přirozeným způsobem samy, než že bych všechno zjišťovala čtrnáct dní dopředu, ovšem trochu iniciativy místního osazenstva bych byla uvítala. Je sice pravda, že "líná huba holý neštěstí, jenže když nevíte, na co se ptát a že se vůbec máte ptát, ptá se potom docela těžko. 

Korunu tomu všemu nasadila má dobrá kolegyně, když mi v den odchodu spiklenecky prozradila, že na mě někdo donášel na vedení a že na nové škole mám radši všechny zdravit, abych si neudělala zle jako tady (viz jeden z můj předchozích článků, jak jsem ne/zdravila kolegy). "A když budeš mít s někým problém, radši si to vyříkejte hned, ať potom není dusno a nemusí tě ostatní pomlouvat." To je moc pěkná rada, moje milá kolegyně, kéž by to takhle fungovalo ve všech ženských kolektivech na světě. Moc hezky by se žilo! 

Tak tedy podtrženo, sečteno, v červnu podepisuji smlouvu s panem ředitelem z jedné střední školy, dostanu úvazek jako hrom a od září se můžu těšit. Snad nebudu muset žákům v sešitě kontrolovat to datum...