Jak jsem si pokecala v Albertu

Možná už na mě doléhá korona-krize a touha po jakémkoliv sociálním kontaktu a nebo by nás ty hnusné brambory stmelily tak jako tak. Nu což, důležité přece je, že jsme daly volný průchod svým emocím. 

To se takhle večer zase po delší době vydám nakupovat do Alberta, jelikož prvotní nadšení z rozvážkové služby se pomalu vytrácí. Po posledním dovozu jsme totiž druhý den zjistili, že nás ošidili o velké balení šunky a tvarohový šáteček a ještě navíc si to kurýr přifařil víc jak o půl hodiny dříve, než bylo objednáno, takže nás vyrušil během mnohem příjemnější činnosti, než je vyzvedávání nákupu venku na mraze. 

Vyzbrojena respirátorem třídy FFP2 (dobrá zpráva je, že i skoro po roce nařízení se pro něj či pro roušku musím každou chvíli vracet, což znamená, že jsem si ještě nezvykla...) si povinně beru košík - ooo, jaká sláva, pořídili zbrusu nové, čisté!!! vozíky, takže se aspoň tak měsíc nemusím štítit si je brát. Ty staré, plastové, polité kdovíčím od kdovíkoho se mi fakt hnusily už dobrých deset let před Covídem. (Jelikož existují i horší nemoci, než Covid-19).

Zamýšlím zase jednou něco uvařit neb dovoz jídla v krabičkách není nejlevnější a vzhledem k té záplavě obalů, která se nám doma vrší, ani nejekologičtější záležitostí. Navíc kolikrát dostanete něco, na čem si zrovna moc nepochutnáte a doma si vyrobíte přesně to, na co máte chuť. 

Rozhodnu se pro lososa s bramborem, přičemž ty brambory mi ještě chybí, takže se je vydám hledat. Ono "hledání" tentokrát nemyslím nadsazeně, jelikož po osmé večer občas ani nic nenajdu. Dnes jsem tedy o trochu úspěšnější, objevím dvě přepravky s přebraným zbytkem z celého dne, který se mi pranic nelíbí, porozhlédnu se tedy ještě po obvyklých dvoukilových baleních, která obvykle nekupuji, jelikož máme problém je včas spotřebovat, ovšem když se v přepravkách nezadaří, přijdou vhod. Jenže kde nic, tu nic. Vrátím se tedy zklamaně k tomu ošklivému zbytku, kde už se bezradně přehrabuje jakási paní. Zaparkuji vedle ní a dám se také do hledání oné pověstné jehly v kupce sena. 

Inu, jde to, ale dře to a když mám v pytlíku nějakých pět relativně ucházejících kousků, vidím, že se mezi nás hodlá natlačit třetí ženská. Tohle je věc, kterou fakt NESNÁŠÍM! I pro dvě už je tu místa jen tak tak a přicpe se další jedinec, kterému je úplně jedno, že vás odtlačí, aby se sám mohl co nejrychleji obsloužit. Nemůže prostě půl minuty počkat. Tohle je jedna z mála věcí, která se mi na koronavirových opatřeních zamlouvá - že se přece jen omezily situace, kdy mi někdo vysloveně funí na záda, v horším případě se mi na ně rovnou tlačí. Jsem hodně háklivá na to, když mi druzí narušují osobní prostor a od cizích je to úplně nesnesitelné. Aneb nedodržování diskrétních zón v bance, apod., najíždění košíkem ve frontě na paty nebo zpocený, tlustý dědek ležící na mých zádech v MHD je na denním pořádku.

V současné době se toto celkem omezilo, ovšem momentálně je ve hře pár posledních brambor, tudíž jdou veškerá opatření a hlavně vychování stranou. "Já se k vám přidám, holky, můžu?" uslyším však za sebou. Dokonce ani nepocítím, že by se na mě někdo tlačil. Jde na to dobře ženská, usměju se v duchu a pomalu mě opouští vztek. Ano, takhle by se to mělo dělat - dám ostatním verbálně najevo, že jsem si vědoma, že můžu obtěžovat, a aspoň formálně se "dovolím". Sice se na jejím aktu obtěžování nic nemění, jenže často záleží spíš na formě, s níž nějakou skutečnost podám než na skutečnosti jako takové. No a v tomto případě i uznávám reálnou hrozbu, že jí my dvě už všechny méně hnusné brambory vybereme. 

Ok, tak tedy vyhrála. Periferně po ní hodím okem a bodře prohlásím:" Jen pojďte, ale je to teda mizérie." Dáma mrkne do přepravky a povídá: "Hrůza, osm večer a tady nejsou normální brambory. Ani balený jsem nenašla." "No že jo, taky jsem je hledala, ale dneska bezvýsledně", odpovídám. Znechuceně se přehrabuje a pokračuje:" To vážně není možný, takový základní zboží a sem nemůže někdo přijít a doplnit to. Asi půjdu za vedením a všechno jim řeknu." " Dobrý nápad, stává se to dost často, ale většinou teda mají aspoň ty balený." "Sakra, když se na to koukneš, hnus, dyť jsou všechny shnilý, natlučený, svraskalý..." Trochu se zarazím. Chápu, že je naštvaná a asi chce vyjádřit sounáležitost, ale tykat by mi teda nemusela. Nakonec však mávnu rukou, vždyť je to fuk. " ...jsem neviděla, vážně, půjdu za manažerem prodejny, taková ostuda!" Paní se docela rozjela. I když dneska mám zrovna chuť si zanadávat s ní. "Přesně, obyčejný brambory, fakt hnus, to aby člověk...." nedořeknu... "Počkej, tak mám asi deset malých, jsem zvědavá, co z nich uvařím, to musíš vidět:" Moment, tady něco nehraje! Otočím se konečně pořádně na onu dámu a ve vteřině mi dojde, která bije. Raději se rychle klidím. Načež vyprsknu smíchy. Trapas jak Brno - ta paní mluvila celou dobu s někým po telefonu... Ale tak aspoň jsem si pokecala.