Jak jsem se svlékla

Byl to bezpochyby můj nejerotičtější zážitek... adrenalin, strach, vzrušení, očekávání, odpor... a pak pocit uspokojení a zároveň únik, únik před pocity, kterým jsem tehdy nedávala sebemenší šanci na přežití.

Sedím s ním a ještě dalšími chlapy, které neznám, nad partií šachů. Samozřejmě jen jako divák, hlavním aktérem je on a suverénně vede. Ano, před pár hodinami jsem si zařídila svůj velký debakl. Tohle nemůžu vyhrát. Tak proč ses sakra vsadila? Proč jsi přijala jeho podmínku?! Haha, tenkrát jsem asi fakt věřila tomu, že chci hrát šachy a jinak, než s podmínkou to nepůjde. Zkrátka jsem se rozhodla obětovat se pro svůj osobní rozvoj a zlepšení. Jak směšné se to zdá teď, kdy vím všechno, co vím. Prostě jsem se svléknout CHTĚLA. Přišlo mi to vzrušující, nebezpečné, zakázané, alespoň na chvíli jsem přestala myslet na to, že můj přítel touží po jiné a soustředila se jen na to, že někdo touží po MNĚ. Strašně jsem se bála a nedokázala si představit, že to udělám, ale zároveň jsem věděla, že udělám, poněvadž jsem dala své slovo. 

Tupě koukám, jak hrají, ale vůbec nevnímám, co se na šachovnici děje. Jen pořád po straně pozoruju jeho a moc dobře chápu, že ta sázka vůbec není sázkou, jelikož je nad slunce jasné, jak to dopadne. I kdybych si věřila nevím jak, realita je taková, že prohraju. Sedím jako na jehlách a přeju si, aby už skončili, aby všichni vypadli, my zůstali sami a dali se do toho. Budu se bít jako o život! I když vím, co se stane, nedám mu to zadarmo. On si jednoduše myslí, že se třesu na svlíkání a šachy jsem si vzala jako záminku, jenže já mu ukážu, že to tak není. Podle něj jsou všechny holky stejný, ale to se šeredně plete! Jak tak na něj koukám, začne se mi najednou obracet žaludek a vevnitř se otřesu odporem. Představuju si ho jako všechny ostatní, stárnoucí, oplzlé chlapy, kterak mlsně koukají na mladou holku a chce se mi utéct. Modlím se, aby takový nebyl. Nemůže takový být! Jen to ne. Už mě ani tak neděsí to svlíkání, jako jeho chování. 

Je hodně pozdě v noci, ovšem partie stále nekončí. Už se to táhne tak dlouho, že jsem se chtě nechtě uklidnila a rozhodla se odevzdat svému osudu. Vzpomínám na to, co se dělo sotva před pár hodinami, a připadá mi to strašně dávno. 

Ještě v šest večer jsem seděla dole a povídala si s holkama, načež se objevil číšník, postavil přede mě panáka s čirou tekutinou a prohlásil: "To je pozornost vedoucího podniku". Všechno se ve mně naježilo. Blbec! Kolikrát jsem mu říkala, že tvrdej nepiju?! A on přede mě nechá postavit panáka vodky! "Vyřiďte panu vedoucímu, že tohle teda fakt pít nebudu", prohlásím s nabroušeným úsměvem. Kluk pokrčí rameny, odkráčí, ale panáka mi tam nechá. Taky pěknej debil. 

Ostentativně nechávám vodku bez povšimnutí. Ať si ten arogantní manipulátor nemyslí! Jenže číšník se zanedlouho vrátí. "Nebudete pít?" " Uhodl jste, nebudu". "Ale pan vedoucí by byl rád." "Vyřiďte panu vedoucímu, ať si se mnou zahraje šachy." Kývne a za chvíli je zpět. "Pan vedoucí vzkazuje, že jen s podmínkou", pokrčí rameny. Do hajzlu! Jenže pak se ve mně něco přepne.... už nějakou trpím tím, že můj přítel je zamilovaný do jiné. Jistě, nemám žádný důkaz a všichni mi to vymlouvají, ale já to prostě CÍTÍM. Je to ponižující, degradující a tak strašně smutné.... jako bych neměla žádnou cenu a to, že se mnou zůstává, znamená jedině to, že je srab. Prostě ji nemůže mít a je si toho setsakra vědom. Jsem zkrátka jistota, která se kvůli němu vykašlala na všechny ostatní a on to ví... A když vidí JI, jako bych přestala existovat. Nemůže si pomoct a hlavně se to ani nesnaží skrýt. A to je to, co mě ničí úplně nejvíc. 

Zadívám se na toho číšníka, který evidentně nic nechápe. "Vyřiďte panu vedoucímu, že podmínku přijímám, ale mám také své podmínky." Odběhne. "Co blázníš, Viktorie?!" vyvalí na mě Vanda oči. "Snad se nechceš před ním svlíknout?! Vždyť máš přítele!" "Jo, jasně, přítele, co miluje jinou..." ušklíbnu se. "Ale to si jenom myslíš." "Nemyslím, tak to je...." "Jenže tímhle ho podvedeš!" "Blbost, když se mě nedotkne, žádná nevěra to není. A neboj, to si zařídím, že na mě ani nesáhne!" "Jak chceš...." pokrčí rameny. 

 "Pan vedoucí chce vědět, jaké máte podmínky", přiběhne zase ten kluk. "Vyřiďte, že mu je sdělím, až budu odcházet." "Dobře", kývne a je pryč. 

Odcházíme z baru. On nevzrušeně sedí pořád na stejném místě a kouří. Jdu k němu. Srdce mi tluče až v krku. "Takže?" podívá se na mě zpříma. " Přijímám. Ale také mám své podmínky." "Jaké?" "Budeme sami a nebudete na mě sahat", opakuji jako ve snách. "Přijímám" podává mi ruku. Vytrčím pravici... Není cesty zpátky. 

Přijdu domů a říkám mámě, že jdu večer zase do baru. Neptá se. Ona se nikdy zbytečně neptá. A za to jsem jí neskonale vděčná. Dám si sprchu. Sice na mě nebude sahat, ale umytá být můžu, že.... Oholím si nohy....Vyberu prádlo. Připadám si jak v horečce. Ovšem v jednu chvíli, v tu chvíli, kdy se sprchuju a všude je tma a klid.... konec srpna, sice ještě oficiálně píšeme léto, ale všude už panuje soumrak a mír, tak v tu chvíli cítím to samé, jako když jsem byla malá. Nedovedu přesně popsat, ale je to něco jako příslib. Něčeho nového, krásného, napínavého, možná trochu riskantního, ale o to úžasnějšího. Cítím mlhu, chlad, vidím světla lamp rozpíjejících se za oknem a vím, že už nikdy nebudu stejná... A taky vím, že to musím udělat - právě proto, abych nezůstala stejná. Protože pohyb je život a když ustrneme na jednom místě, umřeme... Nechci umřít. Teď ještě ne. 

Zatím jsem tedy neumřela a nekonečná partie dospěla k závěru. Všichni se až překvapivě rychle vytratili, jakoby snad věděli, k čemu se schyluje. Během pár minut jsme sami. "Tak jdeme na to?" Polknu a kývnu. Hraju opravdu jako o život. Mozek se mi vaří, ovšem za každou cenu musím bojovat. Vjede do mě vztek. On si dovolil říct, že ho to se mnou nebaví, protože neumím hrát! Prý jen vím, jak se tahá figurkami! A jediná možnost je, že se v případě své prohry svlíknu. Pouze s touto podmínkou se mnou bude hrát. Hnus! Co si o sobě myslí?! Ovšem výsledek je takový, že hraju. S jeho podmínkou...

A s jeho podmínkou i prohraju. "Teda, takhle skvěle jsi ještě nehrála, docela mě to i bavilo", dočkám se poklony, na kterou se ale jen ušklíbnu. Na to jsem tak čekala. Ovšem přiznávám, že ve skrytu duše mě to zahřálo. A dál už všechno vnímám jako v jednom oparu. "Tak pojď ke mně do pracovny", slyším jako z dálky, ale přesto jsem plná očekávání. Prosím, ať není oplzlý, přeju si ze všech sil, už se však tolik nebojím. Jak jsme sami, paradoxně jsem se dost uklidnila. Kostky jsou vrženy a bůh ví, že neuteču od něčeho, co jsem slíbila. I kdybych se měla do země propadnout.

Stojím v jeho pracovně a všude vidím jen hrozný nepořádek. Do očí mě praští ona pověstná sedačka, o které jsem už slyšela nespočet historek. "Čisté povlečení", ušklíbnu se, když na ní přístanu pohledem. Propukne v smích. Super, že se bavíš, já až tolik ne. Nemysli si, že na mě dneska budeš chmatat a je ruka v rukávě jen proto, že jsem se rozhodla svlíknout. "Tak...?" zvedne obočí. Zhluboka se nadechnu. Odložím červený svetřík. Pak černé tílko. Černou sukni. Černé punčocháče. Napravo se na mě směje velké zrcadlo. To abych dobře viděla všechno, co teď dělám.... a ne, neprosila jsem se o to. 

Nemám problém jít do spodního prádla. "Hm, sportovní kalhotky..." pronese zálibně. "Tak to by stačilo, ne?" snažím se o odlehčený tón, ale evidentně mi to nejde. Zavrtí hlavou. Kouká stylem, jako že nevěří, že to udělám. Vjede do mě vztek! Však já ti ještě ukážu, vole! Znovu hluboký nádech a rozepnu podprsenku. Zrcadlo napravo mě neskutečně vytáčí. To tu snad má schválně... Pak se na vteřinu zarazím - ano, on ho tu MÁ schválně! Trochu se třesu... snad si toho nevšiml. Sedí asi dva metry ode mě za těžkým stolem, který nás od sebe odděluje. Doslova. Je totiž skoro na celou šířku místnosti, takže člověk musí vynaložit poměrné velké úsilí, aby ho obešel. A on se svou rozložitou postavou tuplem. "To je schválně, abych neměl nutkání na tebe sahat", sdělil mi ještě před odložením prvního svršku a řehtal se zase jak blázen. Hajzl. Dělá, jakoby mě chtěl uklidnit a přitom mu jde o pravý opak.

"Je mi zima..." pronesu suše předtím, než jdou dolů i kalhotky. Nevim, jak přišel na to, že sportovní, jsou modré, olemované černou krajkou. "To je jedině dobře, ještě ti to přidává na kráse." Hm, super. Sleduji ho jako ostříž a jen čekám na tu chvíli, kdy začne být oplzlý. Jenže on ještě nebyl a ani teď není. Ani zdaleka. Dívá se na mě vážně, už se neřehtá ani nešklebí. Jen se dívá. A víte, kam se dívá? Celou dobu do mého obličeje! Nezachytila jsem ani jediný pohled stranou, mrknutí jinam, náznak zírání někam, kam by neměl. Tedy neměl... v téhle situaci je úplně přirozené a očekávatelné, že si mě pořádně prohlídne. Vždyť proto se svlíkám... a ačkoli moc zkušeností nemám, nejsem naivní dement, abych čekala, že tu dělám striptýz proto, aby se mi někdo koukal do obličeje. Jenže on to dělá! Já vím, že si mě asi... tedy ne, určitě si mě prohlídl, jenže já si toho nevšimla. Jsem z toho u vytržení a děkuji bohu, že není oplzlý. On je všechno, jen ne oplzlý.

Když tahám dolů onen poslední a klíčový kousek oděvu, zase zavadím pohledem o to zatracené zrcadlo. Vidím, svůj rozpálený obličej a vlastně celá jsem po těle zvláštně růžová. Asi už chápu, proč mi má zima přidávat na kráse. "Tak", postavím se co nejledabyleji a nejnezúčastněněji, "hotovo - stačí, ne?" "Otoč se kolem dokola." Polije mě horko. Jak houska na krámě... ovšem zatnu zuby, otočím se a pak se hned začnu chvatně oblékat. Když se soukám do punčocháčů, najednou periferně vidím, že se zvedá. Hrkne ve mě. Jak vstal a snažil se rychle proklouznout kolem stolu, všimla jsem si, že je nervózní. Chce něco udělat! Rychle se narovnám, zvednu hlavu a mrazivě procedím mezi zuby: "Řekl jste, že na mě nebudete sahat!" "Nebudu", ale už stojí těsně vedle. "No, tak mě nechte." "Jen jsem ti chtěl dát pusu." "Ne!" Přesto se ke mně naklání. "Tak aspoň malou." "Žádnou, chci se oblíct." Ani malou?! Takže chtěl velkou. Chtěl se líbat a říká tomu pusa?! Chvatně na sebe házím zbylé kousky oblečení, abych se cítila bezpečněji. Ne, že bych věřila, že mi ublíží, to snad ne, ovšem chvíli se mi zdálo, jako by se úplně neovládal, byl rozhozený. Zkrátka jsem přesvědčená, že zkoušel naši dohodu porušit. 

Teprve když vyjdeme z kanceláře zase do baru, konečně si zhluboka vydechnu. On už je zase vyrovnaný jako vždy. Padne na mě najednou strašná únava a chci jen spát. "Pojedeme?" kývnu na něj. "Počkej, nespěchej tak, musím se uklidnit, dám si ještě kafe." Neochotně přikývnu. Co mi také zbývá, když se nemám jak dostat domů a jsem závislá na jeho odvozu...? V půl třetí v noci nebo kolik je to vlastně hodin. Sedáme si tedy ke stolku. Srká kafe a zapálí si cigaretu. "Vůbec jsem nečekal, že budu takhle vzrušený..." prohlásí, jako by mě snad chtěl pochválit, jak skvěle jsem odvedla svoji práci. Ale já to nechci poslouchat. Je mi jedno, jak byl vzrušenej nebo nebyl, jsem úplně vyčerpaná. Ovšem hrdá, že jsem to udělala, ukázala mu, čeho jsem schopná, ale zároveň vyvrátila předpoklad, že snad hledám záminku k sexu. Vůbec jsem s ním nechtěla spát! Tehdy to tak skutečně bylo. Celou mě totiž opanoval úžas z toho, jak se mi ten člověk díval celou do obličeje...