Doba covidová alias doba bezohledná

Lidé bezohlední byli, jsou a budou, o tom žádná, ovšem poslední měsíce mám dojem, že se ona bezohlednost ještě vystupňovala. A bohužel chovám v podezření ta kvanta nesmyslných nařízení, v nichž se ztrácejí i nařízení důležitá...

Co mě na dnešní době začíná vážně děsit, je vývoj morálky ubírající se směrem, který může dopadnout velmi špatně. Od podzimu pociťuji silnou nervozitu lidí kolem sebe, což na jaře nebylo. A je to pochopitelné - naše neutěšená situace bez dohledného konce trvá už příliš dlouho. Nejdříve jsme byli v šoku, potom vybičovali své síly a vrhli se do boje - často formou solidarity a pomoci ostatním - a nyní už jsme ze všeho unavení a otrávení. Rezignovali jsme a nadvládu přebírá nervozita, vztek, a frustrace z bezmoci, která nás postupně zaplavila. Momentálně máme dojem, že je vlastně úplně jedno, co uděláme. A nutno podotknout, že naše vláda nám v tom vůbec nepomáhá - ba přesně naopak. 

Já bych vlastně našim politikům ani nevyčítala, když učiní chybné rozhodnutí. Kdo z nás udělal v životě všechno správně a hned napoprvé? Ovšem co odmítám skousnout, je ten silný dojem, že zmínění čelní představitelé se nás nesnaží chránit před nemocí, nýbrž sledují jen a jen svoje vlastní zájmy. Existuje milión věcí, do nichž my, obyčejní lidé nevidíme a pravdu se nikdy nedozvíme. A možná lépe, protože si nedělám iluze o tom, že fakta, která by vyplula na povrch, by byla ještě mnohem horší, než si vůbec dokážeme představit. Ale to už by samo o sobě bylo na jiný, samostatný článek. 

Co chci dnes říct, je, že se stále více setkávám s drzostí, až bezohledností ostatních. Na jednu stranu se tomu nelze divit, na stranu druhou, osobně se snažím určité zásady dodržovat, takže věřím, že není přehnané, když totéž očekávám i od druhých. 

Například nedávno jsme si šli pro oběd k okénku do jedné nedaleké restaurace, přičemž jídlo jsme si předem objednali na určitou dobu, jak je zde zvykem. Také je zvykem zazvonit a zůstat přede dveřmi, než vás obsluha pozve (jednotlivě) dovnitř pro již připravené jídlo. Pokud vidíte, že je venku více lidí, postavíte se automaticky do fronty (ideálně s rozestupem) a prostě čekáte. 

Jednoduché, ne? Ovšem pro tu paní, která se přižene ke dveřím, před nimiž stojíme (pravda, ne úplně nalepení), nacpe se před nás (v takových chvílích vždy přemýšlím, jestli nás ten člověk opravdu neviděl nebo to jen dělá) a zuřivě zvoní. Než se stačíme nadechnout a cokoliv říct, už jí servírka otvírá. Proberu se z překvapení a rozhodnu se zasáhnout: "Promiňte", zavolám na tu paní, která se ani neotočí. Nejenže nevidí, ale ani neslyší! "Ale my tu čekali před vámi." Servírka je evidentně v rozpacích:" Dovnitř ale můžete jen po jednom..." Teď už bych fakt čekala od té "vetřelkyně", že hodí zpátečku, protože pokud nás skutečně neviděla, nyní jí musí být už jasné, jak se věci mají. "Ale já mám objednané jídlo!" nedá se dotyčná. "No, to my taky", vloží se do toho můj muž. Pořád jen čekám, kdy ze sebe ta ženština vysype aspoň něco jako "pardon" a zařadí se za nás (to bych udělala já, pokud by se mi někdy stalo, že bych si nevšimla, že přede mnou ve frontě někdo stojí). Nic, prostě se narve do dveří restaurace, můj muž už evidentně vzteklý se nacpe taky. Chudák servírka oběma radši rychle předá krabičky s jídlem a vypustí zase ven. 

Možná si řeknete, že moudřejší ustoupí, což jsem x-let v takových případech dělala. Ale víte, jaký je potom výsledek? To VY jste naštvaní a užíráte se, jak bezohledně vás druzí přehlíží, ONI jsou spokojení, že dosáhli svého a příště to udělají znova (někomu jinému, ovšem pokud budete mít echt smůlu, tak klidně i vám). Zastávám názor, že je potřeba druhého upozornit na jeho nevhodné chování, protože buďto to neví a nebo to víc moc dobře a v takové chvíli je ještě důležitější ukázat mu mantinely. Bohužel příliš dlouho jsem žila v naivní víře, že ten člověk si uvědomí sám, jak se chová. Neuvědomí. A i kdyby, je mu to fuk. 

Celkově mě fascinuje, kolik lidí se začne rozčilovat, přestože chyba je na jejich straně. Z toho důvodu se jedna moje kamarádka nechá radši předbíhat, než by se ozvala. Bojí se totiž, že jí bude někdo nadávat. 

Další věc je chování v přírodě. Jak už jsem v jiném článku podotkla, úplně jednoduše se dají rozpoznat jedinci, kteří v době předcovidové do lesa ani nepáchli, a i kdybyste to náhodou nepoznali, oni sami vás na pochybách rozhodně nenechají. Ano, řev - jejich nebo z mobilu, odpadky a od nedávna i nový level - petardy. Proč by se k přírodě chovali ohleduplně, když se chtěli to odpoledne zrovna poflakovat po obchoďáku, ale nemůžou? Takže plni znechucení jdou teda do "toho blbýho lesa, když se nedá dělat nic jinýho", ovšem zábavu si s sebou přinesou podle svého gusta. Co na tom, že okolo sebe vytváří skládku, petardami děsí zvířata a řevem z mobilu obtěžují všechny, kteří si přišli užít trochu klidu. 

Naše sídliště se ztrácí pod nánosem odpadků a není jen můj dojem, že loni a letos je to ještě mnohem horší, než kdy dřív. Lidi sedí buď doma nebo doma na balkoně či se poflakují právě po sídlišti a v nedalekém lese. Jsou otrávení do té míry, že už jim snad ani nestojí za to nesvinit kolem sebe... Dokonce mi připadá, že spousta z nich propadla pocitu, že na takové chování má vlastně právo - když mi vláda zakázala to a támhle to a já se musím pohybovat po blbým sídlišti a ještě blbějším lese, tak co bych se obtěžoval házet odpadky do koše...

Když mi zavřeli sportoviště, proč bych si nevyrazil zabruslit rovnou na Čertovo jezero? Co na tom, že svým řevem ruším zvířata ze zimního spánku, pokrývám led obaly od svačinky a ještě hrozí, že svojí blbostí možná donutím hasiče, aby mě tahali z vody... Já mám na to přece právo! A ať si mě zkusí nějaký strážce parku vyhazovat - snese se na něj sprcha nadávek!

A ty věčné náhubky, odstupy a karantény už mi tak lezou krkem, že já polezu mezi ostatní i s příznaky - vždyť mi přece skoro nic není. Mimochodem jeden exemplární případ mám přímo z první ruky. Jistý člověk - takzvaný superpřenašeč - dokázal za pár dní nakazit deset lidí z oněch jedenácti, s nimiž byl ve styku. Již několik dní se necítil dobře, měl příznaky respiračního onemocnění, to mu však nebránilo, aby se stýkal s ostatními. Dokonce zašel navštívit i svého osmdesátiletého tatínka, kterého samozřejmě také nakazil. Nenakazil akorát svoji kamarádku, kterou vezl dvě hodiny ve svém autě a která se ho předtím výslovně zeptala, jestli už je úplně zdravý. Suverénně prohlásil, že ano...

A to je to, co mě děsí nejvíc - lidé přestávají rozlišovat mezi nařízeními zcestnými a smysluplnými. Například nechodit mezi lidi, když jsem/cítím se nemocný a mám příznaky, je úplně elementární zásada, kterou nám vtloukají do hlavy už rok, a již by měli všichni bez výjimky dodržovat. Přesto se najde dost takových, kteří se na ni v klidu vykašlou. Naproti tomu děsit se člověka bez roušky, který mě právě minul na poloprázdné ulici, je opravdu na hlavu postavené

Ať už naše vláda dělá, co chce, hodnoťme prosím věci vlastní hlavou, používejme logiku a selský rozum a všechno slepě nepřijímejme ani nebojkotujme.