Causa Kajínek - věc svědomí.

Věk: 47 let. Bydliště: toho času Mírov. Zaměstnání: vězeň. Spoutáván dozorci několikrát denně. Zvláštní znamení: teoreticky - bez naděje.

       29.10.2007 Ústavní soud zamítl stížnost, kterou ve prospěch Jiřího Kajínka podala advokátka JUDr. Klára Slámová. Tím skončila naděje odsouzeného na to, že bude jeho případ znovu projednán a on se bude moci obhájit. Osvobodit. Žít.

       O nic jiného nešlo. Nešlo o to, zbavit Jiřího Kajínka ze dne na den každodenní hrůzy čtyř stěn, nešlo o to, aby soud náhle vydal rozhodnutí o jeho nevině. Šlo o to, dát novou šanci člověku odsouzenému k doživotnímu vězení. O to tady šlo. O šanci pro jeden lidský život. Nic míň, nic víc.

       Soudy řekly jakoby jedněmi ústy: NE! A já se ptám: v jaké zemi to vlastně žiju? Pokud dává zákon možnost udělat cokoliv ve prospěch doživotně odsouzeného člověka (a on ji dává), a soudy řeknou - NE? Co je to za nelidskou strukturu? Příslušníci každé jiné profese mají povinnost hájit lidský život, lékaři o něj bojují za všech okolností. Tak je to normální, tak je to lidské. A justice?

       Jakým právem nám bere či omezuje naše základní práva? Právo na život? Proč se česká justice přiklání k méně příznivé, v tomto případě smrtící variantě řešení případu? Je příčinou snad resortní solidarita vůči soudcům a policistům (na niž poukazoval již v roce 2001 v souvislosti s tímto případem Petr Uhl - 27.9.2001, Právo), nebo neochota přiznat svou gigantickou chybu v případu, který zašel již tak daleko? Nebo křečovitá snaha dokázat tzv. nezávislost justice tím, že jakoby nepodlehne tlaku veřejnosti, která stále více a více tuší? Vždyť povolit obnovení procesu bylo možné!

       (Tento blog nechce znovu popisovat, co všechno mohlo být důvodem pro obnovu procesu. Že chybí důkazy. Že z původních tří svědků, kteří kdysi vypovídali proti J. Kajínkovi, nezbyl prakticky nikdo - dva výpověď odvolali s tím, že ji učinili pod nátlakem policie; třetí svědek - Rom Vojtěch Pokoš - ji nepotvrdil. Zarytě před soudem mlčel. Podrobnosti si můžete přečíst na stránkách www.jirikajinek.cz/petice.php )

       A to mě na celém případu děsí - dát Jiřímu Kajínkovi šanci hájit se v novém procesu bylo možné, žádný český zákon to nezakazuje, a přesto pro něho soudci zvolili pomalou smrt v cele. Smrt bez šance. Úředník ukázal palcem k zemi, a celý národ se na to mlčky dívá. Jak to, že v justici, ve státě, mezi lidmi v Česku, se tak snadno prosadí lhostejnost, jak to, že existují v této zemi místa, kde oficiálně vítězí smrt nad životem, a my ta místa ještě platíme ochotně a vydatně ze svých daní?

       Lidé, kteří případ podrobněji sledují, se rozhodli, že není-li v ČR možná spravedlnost, požádají prezidenta republiky o milost pro tohoto člověka. A tak causa Kajínek zůstává stále živým "prubířským kamenem" každého z nás. Můžete nad tímto blogem mávnout rukou (což je také rozhodnutí - lhostejnost), můžete Jiřímu Kajínkovi popřát všechno nejhorší (i takové vzkazy mu na jeho stránky chodí), nebo můžete připojit svůj podpis k petici adresované prezidentovi republiky a žádající pro J. Kajínka milost (na stránce www.jirikajinek.cz/petice.php ). Aniž by chtěl, testuje Jiří Kajínek českou společnost. Je schopná hájit nejvyšší hodnoty - pravdu, život - nebo je to jen masa lidí bez zájmu o osud druhého, ochotná podřídit se jakémukoliv soudnímu rozhodnutí (jako v historii již tolikrát!), a vyjadřující poslušnost policejní zvůli?

       Prezident republiky bude testován také. Najde v sobě odvahu k tak zásadnímu činu, aby udělil milost člověku opakovaně odsouzenému českou justicí? Najde v sobě odvahu zbavit pout člověka, jehož uvěznění už nabylo politického rozměru? Zatím ji nenašel. Nenašel ji Václav Havel, nenašel ji ani Václav Klaus, který má veškeré podklady k dispozici už nějaký ten pátek... Ukáže i on palcem k zemi, abychom definitivně pochopili, že v České republice může nastat varianta: pomalá smrt z moci úřední a bez šance?

       Rozhodnout se musí každý sám. Za své rozhodnutí ponese odpovědnost navždy.