Jakou cenu má americká hrdost?

Na východě Spojených států, ve Wildwoodu, nás zastihnul 4. červenec. Největší svátek americké nezávislosti ale připomínal spíš biblickou potopu. Od rána padaly z nebe takové proudy deště, že to vypadalo, jako by se celá tropo

Takže bylo po slavnostech i přehlídkách. Kolem východního pobřeží se totiž prohnal hurikán Arthur, nám se ale hlavní epicentrum naštěstí vyhlo. Takže střechy tady nelítaly, i když mnozí z nás by si asi tenhle nevšední zážitek do Evropy rádi přivezli. Odpoledne se na ulicích válely jenom vysypané popelnice a pár zahradních grilů.

V autobuse jsem později téhož dne potkal postaršího pána s veteránskou kšiltovkou z Vietnamu. A potom u pláže na hranolkách dalšího, který měl navíc ještě hůl, o kterou se musel při chůzi silně opírat. Asi to někde koupil v džungli v šíleně zbytečné válce. Sledoval jsem jejich pohledy a čekal, co o těhle vojácích minulosti prozradí. Co asi všechno museli vidět a kolik životů sami sebrali dalším lidem, jejichž těla pohltila divoká džungle?

Veterán v autobuse měl pod kšiltovkou mezi šedivou přesilou ještě zbytky hnědých vlasů, ale obličej měl již silně pokroucen kaňony vrásek. Nepřítomné seversky bledě modré oči hleděly skrz čelní sklo autobusu někam do nedosažitelných dálky. Přitom byly lhostejny k politickým průpovídkám vedle sedícího muže podobného věku, na které veterán reagoval jen taktním přikyvováním hlavou s čepicí.

Možná myslel na to, že mezi tím, aby se tady teď projížděl autobusem nebo aby ho už připomínalo jenom jméno na pamětní desce v rodném městě, byla tak tenká hranice, že je to až moc šílené pro chápání běžného smrtelníka, kterým se snaží už 50 let být. Vlajky z pruhů a hvězd vlajou nad podvečernim Wildwoodem. Nebe se vyjasnilo, pije se a slaví. Kdo z těch lidí v ulicích si uvědomuje skutečnou cenu této obrovské národní hrdosti? A kdo z nich asi bude tesat nový pomníky, a kdo z nich bude naopak vytesán?