Zjevení u řeky

Až půjdeš dolů k řece, tak přilož ucho na hladinu a vnímej, co ti vlny řikají. Možná rozezní se hasič ohně tóny Smetanovy nejznámější. A v tu chvíli nebudeš moci rozpoznat, kam se všechno řítí a budeš i schopen uvěřit, že hladina se sune směrem na jih, do kopce se šplhá jako lososi, až k šumavským pramenům. Budeš se smát sám sobě, že právě vytahuješ starou cigaretu z krabičky a karbanickým hodem ji vrháš do řeky, očekávaje jestli hne se k severu, nebo k jihu.  Protože nejseš si jist vůbec ničím a zbytek vědomí ti mámí trombon v tónech extáze Smetanových myšlenek.

Všechny ty otázky, co ti kladou, lektoři a plánovači života. Půldny sebeód spojené ve ztracené roky, jejichž každá nevyužitá sekunda bodne v posledním dnu našem jako rezavý hřebík v páteři. S rozpáranou míchou prožité peklo duchovní, peklo fyzické a živelné. Peklo, které přetrvá. Plíží se za tebou po nábřeží, už se drží zábradlí a čichají, větří. Proč neodpovídáš, řvou. Proč nemluvíš. Až k tobě doléhá hniloba jejich hlasů, ale strach se ti příčí, strach je totiž pouhá neznalost cíle. Skláníš se ještě blíž k hladině a sleduješ každý nepatrný záchvěv bílé tabákové loďky.

Nad protějším břehem zdvihá se bouře prachu a záblesků květnové armády. Do vody stéká krev znásilněných a ženy v amoku se vrhají do říčního koryta. Jedna topí druhou, nadechují blaženě tekutinu, ztrácí sladce vědomí a nechávají v minutě pronásledovatelům těla bez odporu. Vojsko se chechtá a oslavuje svoje zvířecké pudy, otáčí pak přesto lehce zklamaně dobývat mír. Zvedáš tělo a v kapse lovíš tušený zapalovač se zbytky hořlavého zdroje. Jiskra letí a kyslík zažehává na památku utonulých, jejichž zestydlá vyplavená těla v žárku ohně a Smetanových houslích zelektrizovala a z očích temnota jejich stupňuje noc okolo.

Hlavu na počest skloněnou, stále drže v ruce nad sebou roztavený plyn, nejsi sám. Vstoupil a je strachem. Z hladiny sejmul navlhlou cigaretu a o tvůj zapalovač ji zažehnul. Je pramenem vlasů za uchem, je vzdechem a žádostí o trest, je plesknutím ve snu, je stromem v bouři, je zpovědí před gilotinou. Věda že rétoři od břehů už dávno se děsem spakovali a že s ním budeš prát se sám i v davech, s rukou žebráckou i s rukou měnící vše ve zlato, odlepuješ nohy od žulových kostek a za chvíli jsi stínem noci. On celou dobu saje jeden dlouhý nátah, až má všechen tabák v plicích a popel ve větru od posledních úderů horských bubnů oslepuje ho a rdousí. A hladina je klidná.