Bůh je černej. Našel jsem ho

Tohle není žádná filosofie, jenom hledání životní cesty v brazilském Riu de Janeiru. Na největší party, kterou jsem kdy zažil.

Volám Uber. Za hodinu už můj řidič Marcos trpělivě popojíždí metr ze metrem silnicí, kde je momentálně víc lidských těl než vzduchu. Nevšímá si náhodných kolizí s podnapilými, kteří mu sem tam ťuknou do auta rukou nebo flaškou piva. Jsme v Riu de Janeiru, na místě zvaném Lapa – nejznámějším party spotu v tomhle živelnym městě. Dneska v noci se tady všechno ještě znásobuje, protože domácí fotbalisti vyhráli olympiádu. „Obrigado!,“ Děkuju a vystupuju z auta do tančícího davu místních.

Lidi se vrtí uvnitř v narvaných klubech a zbytek (možná i většina) tancuje na ulicích mezi projíždějícími auty. Hned mě napadne, že tohle je nářez a něco takovýho jsem ještě neviděl. Jediný blonďák široko daleko se prodírám mezi těly, občas mě někdo zatáhne za ruku, počechrá na vlasech, usměje se... někdo říká, že by sem cizinci radši neměli moc chodit. Blbost, je mi jasný hned. Přijel jsem dneska v noci, abych se zase trochu víc dostal k jádru podstaty lidství.

K tomu je potřeba trochu vlézt pod obálku turistických průvodců a zahodit ustrašený předsudky. A proto poslední noc ve městě obětuju veškerý spánek právě Lapě. Jedu rovnou z práce, takže na zádech si nesu batoh s počítačem, což, přiznávám, není nejlepší nápad. „Republica Checa!“ hrne se ke mně jeden z Brazilců vida moji českou týmovou mikinu.

Najednou se cítím součástí Cariocas (výraz pro obyvatele Ria) a zůstávám jí až do mého odletu. Jorge mi dává pivo, protože nemám žádnou hotovost a nejde platit kartou. Na chvíli přeci jen zase zaváhám, protože doporučení opatrnosti mi do hlavy vtloukli dost: „Není až nějak moc milej? Co když je v tom pivu uspávač a pak mě někde okradou a svílknou donaha?“ Vnitřně si fackuju po hubě a zhluboka natáhnu z plechovky.

Lidi se míhají a mizí, někteří se zastaví a pustí se do řeči, jen tak, jako by tahle noc neměla končit. Za další chvilku mi dojde, co tu noc myslel v Marcosově autě můj spolucestující ze Sao Paula. „The girls here are better, much better.“

Trocha soukromí a střih na šest hodin ráno.

Spokojeně ale trochu unaveně popíjim pivko v baru, co zatím nezavírá. Kolem jde kudrnatá mulatka se slušnou angličtinou. Ptá se mě, proč tolik smutku. Za pět minut už sedí u mně a vypráví, že bůh je černoch a ji seslal jako anděla, aby mě zachránila. Z venku na mého anděla volá zbytek její party, aby koukala pohnout. Sykne, že ještě ne. Bavím se.

Všichni nakonec bereme taxíky a vyrážíme sledovat východ slunce na nedalekou Copacabanu. Nechce se mi spát a nemyslím na to, že za čtyři hodiny bych měl dojet na druhý konec města, sbalit se a pak být na letišti. Na pláž dorážíme zrovna ve chvíli, kdy se spouští silný déšť. Ranní romantiku si tak vynahrazujeme poskakováním v loužích a prozpěvováním fláků diskoték...

Ještě větší zábavu ale všichni (až na mě) zažívají, když o chvilku později v neznámym bytě opakuju, odkud jsem. „Checa, Republica Checa!“ Po pár minutách vím, že /čeka/ v portugalštině hanlivě znamená taky něco jako ženský přirození.

„Jo, tak tam teď mířím. A musím pěkně rychle, za tři hodiny mi to letí.“