V uprchlickém táboře: Na hranici staré Evropy

Nepříjemné dusno a štiplavý zápach plní stan uprchlického tábora u městečka Spielfeld na rakousko-slovinské hranici. Je krátce před půlnocí a dovnitř proudí armádou organizovaná řada lidí.

Dlouhé hodiny a možná i dny čekali uprchlíci v úzkém uzavřeném koridoru na hraničním přechodu. Zarážející je počet dětí, kterých je možná třetina, v některých vlnách příchozích snad až polovina. Matky drží nemluvňata v zachumlaných zavinovačkách a děti, které už můžou chodit, nesou na zádech na svůj věk groteskně velké batohy. Několik z nich chodí po studené listopadové zemi na boso.

Florian, přibližně padesátiletý softwarový inženýr z nedalekého Grazu, podává příchozím uprchlíkům chleba a ovoce. Jako dobrovolník přijel ve volném víkendu pomoci rakouskému Červenému kříži. „To, že sem nekontrolovatelně přijde kdokoliv, se mi nelíbí. Ale podívejte se na všechny ty lidi a děti, které si tuhle cestu nevybraly. Je to jakoby jste viděli, že se někdo topí. Buď ho vytáhnete z vody, nebo se otočíte a děláte, že se vás to netýká,“ říká Florian ve volné chvilce.

Mezi pomáhajícími dobrovolníky je možné najít zástupce všech věkových názorových i sociálních vrstev. Od místních středoškolských studentů přes mladé aktivisty ze zahraničí až po lidi středního věku, kteří vyplňují dobrovolničením volné dny svého většinou dost nabitého pracovního programu. Všichni zúčastnění ale přes veškeré rozdíly společně pomáhají hladovým a vyčerpaným uprchlíkům. Hezky je jednota vidět třeba na dobrovolnících pod místní neziskovkou TWO (The Welcoming Organization). Rakouská šedesátnice nandavá rýži,  padesátník z Düsseldorfu přidá omáčku a česká vysokoškolačka podává jídlo příchozím. A kdo zrovna nemá práci, chová a uklidňuje brečící děti.

Davy nově příchozích uprchlíků jsou nekonečné, denně jich do tábora u Spielfeldu přijde klidně i sedm tisíc. Ve všech dobrovolnících tak pohled na masy lidí vyvolává pocit přímé účasti na historickém milníku kontinentu. „Evropa, tak jak ji známe, se musí brzy změnit, to tady cítíme všichni. Trošku se ale bojím, jak to všechno dopadne,“ říká Diana, matka dvou dětí a zakladatelka marketingové firmy z Curychu. Je pátek 13. listopadu večer a Diana ještě neví, kolikanásobně větší váhu její slova dostanou za pár hodin, kdy islámští teroristé zaútočí v Paříži.

ZACHOVAT SI TVÁŘ

V sobotu ráno už je atmosféra v táboře citelně napjatější než o den dříve. V místě výdeje jídla teď oproti pátku hlídkuje několik vojáků a policistů, přestože se přímo na místě neudálo nic, co by posílení ostrahy vyžadovalo. Na Spielfeld ale po útocích v Paříži doléhá dočasné uzavření německých hranic pro převoz uprchlíků z Rakouska, kvůli čemuž se příchozí lidé hromadí i ve Spielfeldu. Nervozita pak vrcholí v neděli, kdy za slovinskými hranicemi čeká devět tisíc uprchlíků a ve Spielfeldu neví, jak pro nově příchozí udělat místo.

Situace je zmatečná. Ve stanu, kde uprchlíci čekají na transport, se ve zrychlujících intervalech ozývá křik davu při drobných povstáních a potyčkách. Armáda vyvádí ven pravděpodobné iniciátory z řad migrantů  a odvádí je kamsi „za oponu“. Nikdo neví, co nevoli vyvolává, každopádně pravda nikdy není černobílá. Uprchlíkům se občas nelíbí agresivita vojáků, často ale také bojují mezi sebou. Protože i oni vědí, že například Syřané utíkající před válkou mají pro cestu do Evropy o trochu lepší důvod než ti, kteří pouze využili situace. A logicky se jim proto nelíbí, že musí mrznout v přeplněném koridoru a spát v táboře v nelidských podmínkách.

Aby všeho nebylo málo, v neděli odpoledne přichází na kopec nad táborem protestovat za zavření hranic rakouští nacionalisté. Nad hlavy demonstrantů i uprchlíků permanentně krouží policejní vrtulník. Na zemi pod ním se občas odehrávají absurdní a nepochopitelné scény. Jako když armáda přikáže po několikahodinovém čekání vyklidit jednu řadu uprchlíků. Dvojice asi devítiletých chlapců nejprve asi nechápe anglicky pronesený rozkaz a potom si ze země příliš pomalu zvedá velké batohy. Následný řev vojáků je slyšet na několik desítek metrů: „Go, go now! Or you go back to Slovenia!,“ vyhrožují rakouští vojáci prstem nataženým směrem ke Slovinsku.

Scény nervozity a znepokojení vykreslují nejenom situaci na slovinsko-rakouské hranici, dobře  vystihují i rozpoložení na hranici staré a nové Evropy. Strach a určitá nevraživost k přicházejícím davům cizinců jsou do jisté míry pochopitelné. I dobrovolníci pomáhající uprchlíkům jsou si vědomi vážnosti situace. Při proměně Evropy se ale snaží o to, aby si kontinent zachoval hlavně to dobré ze svých hodnot. Tedy úctu k životu, solidaritu a toleranci. Tak to cítí i třiadvacetiletý Lukas: „Jsem tady už potřinácté. Pořád všem vysvětluju, že nás za tohle nikdo neplatí. Dáváme uprchlíkům jídlo, bavíme se s nimi a uklidňujeme je. Tohle je prostě práce, kterou někdo udělat musí. Když ne stát, tak my,“ říká.