Drolící se Evropa

Nelegální referendum na Krymu a následné připojení tohoto poloostrova k Rusku není v současné Evropě ojedinělým jevem. Ve Španělsku má separatistické touhy osmimillionové Katalánsko, v Itálii je to nejnověji oblast Benátek, která se chce odtrhnout od své země a EU. Současná móda vyhlašování autonomií je jistě zapříčiněna i neutěšenou ekonomickou deziluzí a pocitem určitého vydírání ze strany centrální moci daných států. Rozdílný je politický i historický kontext všech výše jmenovaných případů, ale opomíjí se suverenita státu, která je základní.

N. Chamberlain: Přináším mír.

Argument, že Krym byl v minulosti součástí Ruska, je přeci naprosto scestný. Stejně tak i prokazatelná ruská většina na tomto ukrajinském území. To, co se v několika minulých týdnech událo, bylo pouze ústavou neposvěcené referendum podporované cizím státem, který vědomě zasáhl do chodu a suverenity Ukrajiny. Pokud schvalujeme obsazení Krymu Ruskem, nelze se ubránit porovnání například s našimi Sudety.

Jistě, dvě rozdílné situace v naprosto jiných dobových souvislostech se nedají obecně porovnat, ale rétorika je téměř zcela shodná: Musíme zabránit utrpení našich obyvatel. Německá většina si žádá připojení k Říši, jejíž součástí ostatně toto území bylo vždy. Na závěr ujištění Hitlera stejně jako Putina, že toto je poslední a jediný územní požadavek, který je nutný a žádoucí. Tehdy, stejně jako dnes, je Evropa tak trochu bezmocná ve svých krocích, protože ví, že jí to může bolet. Před 75 lety to byl strach z vojenské moci nacistického Německa, teď je to vydíratelnost surovinami, kterými disponuje Putin. A válka za účasti USA by byla asi likvidační.

Quo vadis?

Bude však zajímavé do příštích let sledovat, jak se Evropa a svět postaví k separatistickým tendencím dalších evropských oblastí. Katalánské hnutí v posledních letech sílí. Národ, který má vlastní jazyk, kulturu a vlastní katalánský výklad dějin ve školách, touží po referendu. To mu na plánovaný listopad zatrhla madridská vláda. Jestli tedy proběhne, nebude mít vůbec co dočinění s legalitou, stejně jako na Krymu, ať už jsou souvislosti jakkoliv odlišné. Smůla těchto obyvatel Španělska (za tuto formulaci bych byl pravděpodobně v Barceloně ukamenován) je v tom, že jsou součástí EU.

Stejně jako Benátsko, které má dlouhou územní tradici a součástí jednotné Itálie je z pohledu historie takřka chvíli. Podobně jako Katalánsku má většina tamějších obyvatel pocit, že jsou pouze ekonomicky vysáváni a bez centrální nadvlády a EU by jim bylo lépe. Nejsou všichni lidé stejného názoru, ale na drtivé většině se lidé na území severní Itálie i Katalánska shodnou – chtějí se k věci vyjádřit.

Evropa prochází momentálně jednou z nejtěžších zkoušek za poslední dekády a čeká ji mnoho důležitých rozhodnutí. To, jakou cenu bude ochotna obětovat pro zachování své celistvosti a kam až je schopna ustupovat rozpínajícímu se Rusku, se ukáže brzy a může to mít dalekosáhlé následky. Současní politici musí na stůl vyložit mnohem lepší karty, než jejich předchůdci v minulém staletí, kdy všechny organizace a ideály tolikrát zklamaly.