Končím s kouřením...

Nejsem první ani poslední. Toto je můj, tuším, třetí skutečný pokus. Tak se jdu svěřit a optat na zkušenosti podobně postižených.

Naši kouřili, babička s dědou také, teta, strejda, kdekdo... Zkusila jsem to poprvé někdy ve čtvrté třídě. Nechutnalo. V 15-ti mi můj první kluk řekl, že jestli mu chci dát nějaký dárek k svátku, mám se naučit kouřit. Blbej důvod, proč začít, že? Začala jsem. V sedmnácti jsem zkoušela přestat, ne že by to nešlo, ale nechtělo se až tak moc, takže jsem po pár měsících zase začala. Když mi bylo skoro 19, přestal můj táta kouřit. Zkusila jsem přestat s ním. Od té doby mě viděl s cigaretou už jenom jednou, na mé vlastní svatbě. Ale nepřestala jsem. Při prvním těhotenství, bylo mi 24,  jsem si řekla, že přestanu. Už nevím, jestli jsem přestala ještě před porodem, ale vím, že jsem nekouřila, dokud jsme kojila. Pak jsem chtěla synka odstavit. Nešlo to, sušené mlíčko nechtěl. Žádné. Někdo mi řekl, že leckdy miminku přestane mamka chutnat, když si zapálí. No, chutnat jsem mu nepřestala, jenom jsem znovu začala kouřit. Nakonec jsem ho odstavila na převařené krabicové mlíko. A za tři roky dceru taktéž. Ale už jsem se nedokopala k tomu aspoň na chvíli přestat. Skoro celou moji pracovní kariéru jsem strávila na pracovištích, kde byl zákaz kouření. Pokud nebyl, zakázala jsem to u sebe v kanceláři já sama - přece v tom nebudu celý den sedět.

Je mi 40, vlastně skoro 41. Kouřila jsem 10 až 20 cigaret denně. Myslím, že víc než krabičku jsem vytáhla opravdu výjimečně. Poslední cigaretu jsem si dala předminulou neděli večer, než jsem sedla do auta a odfrčela opět do Prahy a do práce.

Neužívám žádné podpůrné léky. Vyskytuji se ve společnosti kuřáků - kouří můj manžel, mamka, kolega a kolegyně v práci a já protože si musím občas udělat pauzu, tak chodím na kouřovou s nimi, ovšem s hrkem kafe a jen tak na pokec.

Nejhorší to je, když jsem sama. Někdy se sama se sebou uvnitř hádám. Mám chuť si zapálit. Okřiknu se, že nic takového nebude. Poťouchlý hlásek našeptávač povídá: jsi dobrá, to se musí oslavit, dáme si cigárko. A už se okřikuji znovu :-) A zatím se mi nepovedlo se ukecat a přesvědčit, že to jedno mě přece nezabije.

Pokouším se vypozorovat nějakou známku fyzické závislosti, respektive abstinenčních příznaků. A zatím nic. Je mi pořád stejně. Na kouření samozřejmě myslím. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě ani nenapadne si zapálit. Ale nemám pocit, že bych tím odmítáním nějak strádala. Nervozní jsem stejně jako před tím. Deprese mám také stejné.

Mám dojem, že to chce mít opravdu pořádný důvod. Vlastně ne, důvod je pro okolí, které se člověka pokouší občas hecovat, které se ptá, proč to děláš. Asi nejdůležitější je ale opravdu chtít přestat. A ne hledat důvody, proč nepřestat.

Napište mi, jak jste přestávali vy a s jakým výsledkem.

Je 4.8., stále nekouřím. Myslím na to čím dál tím míň. Vlastně skoro vůbec. A mám další poznatek.

Stávalo se mi, že se mi odpoledne nebo večer tak nějak motala hlava nebo spíš jsem měla pocit, jako bych byla zfetovaná. Vždycky jsem si myslela, že to je po cigaretách. Tak ne, za tohle asi může kafe :-) Včera se mi to opět jednou stalo, za celý den jsem neměla ani žádné léky, na které by se to dalo svést, jenom spoustu kafe. A teď zase...cítím se, jako by se všechno vzdalovalo, jsem jako Alenka, když měla pocit, že její nohy jsou strašně daleko. Tak já mám takhle strašně daleko i ruce :-) Asi budu muset vypustit i kafe ((