Proč nemám rád oholené nohy - filozofický traktát.

Nová pravidla blogu: perex byl zkrácen, takže jsem jej musel překopírovat do textu. Omlouvám se, milým čtenářům.

Pocházím z vesnice a jsem na to hrdý. Jsem toho názoru, že musíme vyrůstat ze svých kořenů, které nám připravili naši předci. Vyrosteme z nich tím, že přidáme dalšímu pokolení něco ze sebe. Zároveň jsme povinni zachovat to co nám naši rodiče a prarodiče předali po svých předcích. Jsem přesvědčeně starosvětský a zároveň odpůrce všeho moderního i módního v našich životech.

Výchova mladých v naší rodině byla nepsaným zákonem svěřena celé rodině, každý měl a má povinnost zakročit při výchově našich potomků a můj dědeček nebyl výjimkou. Byl roduvěrný sedlák a  byl přesvědčen, že osud si člověk vytváří sám. A že je každý odpovědný svým předkům za to, co zde zanecháme našim potomkům. Vychovával svoje děti i nás vnuky a vnučky k lásce k rodné zemi, k rodině a k vlasti. Byl hrdý na poctivě odvedenou práci a nesnášel lenost a šlendrián. Jeho oblíbené rčení, které používal pouze pokud v nás potřeboval vybudit jakoby vyhořelou energii: "Šak sme, kurva, chlapi!" používal v okamžicích, kdy jsme nebyli schopni zdolat úkol, který se zdál nadlidský. "Šak sme, kurva, chlapi!" zaznělo a najednou nás to všechny naplnilo nadlidskou silou a vůlí po překonání nemožného. Žádné směšné HEJ RUP, ale poctivé selské "Šak sme, kurva, chlapi!" zaznělo z jeho úst a těžký trám se jakoby lehce zvedl a byl usazen na své místo. Opravdu sme, kurva, chlapi dokázali jsme to!

"Jářku, Metošu pamatuj si, že se musíš naučit všecko co možeš od rodičů, abys mohl svým dětem přidat eště neco ze sebe." A tak jsem se učil co se dalo. Jedno z řemesel, které mi můj dědeček předal byla řezničina. Zabít pašíka, připravit všechny pochoutky a nachystat maso na pozdější zpracování. Práce od brzkého rána do večera. Dřina a zároveň radost. Láska ke zvířeti, které nás živí a vděčnost za bohaté dary, které nám svým životem věnovalo. Úctu k přírodě a k Božímu zákonu v nás probouzel svým poctivým životem a pracovitostí.

Zabít prase se muselo tak, aby nebylo vyděšené a pokud možno nemělo strach z budoucího. Ve chlívku se člověk musí orientovat a musí přivázat praseti štranky k nohám tak, aby bylo klidné a vyšlo z chlívku beze strachu. Dědeček nepoužíval žádné střílky ani žádné omračovací pomůcky. Prase se ani nenadálo a bylo bez života. Musel jsem se tomu také naučit. Chtělo to velkou šikovnost a odvahu, dvou metrákový tvor má obrovskou sílu. Vyžaduje to šikovnost a rychlost. Vepř se ani nenadá a již je bez krve, pouhá hora masa. U nás na vesnici vidíme koloběh života před očima, nehrajeme si na ochránce zvířat, ale žádný z nás by žádnému zvířeti zbůhdarma neublížil. Od dětství do nás vtloukají naši rodiče lásku k přírodě, na druhé straně jsme masožravci a nebudeme si hrát pokrytecky  na  vegany.

Po zabití prasete, je třeba provést očistu. Horká voda, smůla, zvonky a nože. Položím prasátko na branku posypu smůlou a horká voda. Po chvilce můžu pomocí zvonků seškrábnout chladnoucí smůlu s prasečími chlupy. Ještě ostrý nůž a prasátko je čisté a vonící. Naučil jsem se stejně jako dědeček, hladit prase po očištěné kůži, abych zkontroloval dobře provedenou práci. Když takto vepříka hladím, cítím hebkost jeho očištěné kůže, vůni čistého krupónku s příslibem budoucích pochoutek. Jitrničky, jelítka, přesbuřt, škvarečky, čerstvé masíčko, úplně je vidím na talíři při pohlazení hladké vyholené kůže prasete.

Když se moje žena vrátí ze sprchy do naší voňavé postele a já ji pohladím po čerstvě oholených nohách, vybaví se mi zabijačkové pochoutky. Nemůžu za to, ten pocit nádherně oholené kůže mám spojen se zabíjačkou. Nezlobte se na mě, ale rád bych měl jiné pocity, když jsem se svou milovanou v objetí. Pohladím ji po tváři, laskám po vlasech, jsme oba šťastní. Musím se vyhýbat jejím nohám. Rád bych ji po nich laskal, jenže v sobě nechci vzbuzovat chutě na jídlo. Jsem již dostatečně "pěkný" a přibírat další kila nemusím.

Když jsem ji o svém "problému" řekl, smála se. Stejně tak se směje, když můj "problém" se smíchem vypráví přátelům. "Metodějovi připomínám jitrnici!" slýchávám ve společnosti.  Každý se směje a nechává si vypravovat jak se zabíjí prase a jak se mi vybavují pochoutky, při laskání nohou mojí milované.

Byl bych rád, kdyby si nohy neholila, ale na druhé straně si myslím, že moje žena má plné právo zacházet se svým tělem jak se jí zlíbí. Nikdy by mě ani nenapadlo, abych jí něco vnucoval. Když si o svých nohou myslí, že jsou krásnější, upraveny stejně jako nebohý pašík, nechci s tím nic dělat. Jsem rád , že se v našem manželství cítí svobodná stejně jako já. A projevem svobody musí také být to, že jí nemůžu a nechci cokoliv vnucovat.

A tak jsem, kurva, chlap a překonávám v sobě svoje zastaralé předsudky. Někdy to dá dědečku práci a musím v duchu použít tvoje rčení, abych si uvědomil co je v mém životě nejdůležitější. Abych překonal trám svých předsudků a nenutil ženu k věcem co nechce. Vím že to nejsou moje představy a ani moje libido není tím na čem bych chtěl stavět naše rodinné štěstí. Jsem tedy, kurva, chlapem, ale stejně často cítím vůni mého mládí a chuť zabíjačky, do které se míchá dědečkův portugal a troška zaschlé smůly na kůži prasátka. Hladím svoji ženu po mohou, usmívám se na ni a ona si myslí bůhví co. Byl bych raději, kdyby se moje žena držela tradice a holení nohou vynechala. Ale šťastnější by mě to neudělalo. Tradice, moje starosvětské názory, sepětí s našimi předky, nic z toho nemůže v našem vztahu převážit pocit mojí ženy z čistoty svých nohou.

A kdyby se přestala holit mým holícím strojkem, přestal bych při svém ranním holení toužit po dobré jitrnici.

Z prosluněné Jižní Moravy, Vás zdraví Váš , kurva , čistě oholený a voňavý chlap.

Metoděj Skřeček - mistr zvuku

První Země s.r.o.

Sokolská 474/4

69145 Podivín

http://www.dobre-ozvuceni.cz