Připomíná mi to něco, co se právě děje.

Nová pravidla blogu: perex byl zkrácen, takže jsem jej musel překopírovat do textu. Omlouvám se, milým čtenářům.

Víte co je gavota? Tak v jejím rytmu dnes píši vzpomínky na svatbu mé prostřední dcery. Ze zvučení jsem se vrátil nad ránem a nevyspalý jsem prožil krásný den. Celý svět přede mnou tančil v proměnném rytmu a já jsem ho vnímal s oprávněnou radostí. Měl jsem slíbeno, že mě budou vodit jako slepého koně. Nic nechci organizovat, řeknou mi, kam mám jít a co dělat. Povinnosti pouze dvě, přivézt maminku s tatínkem na svatbu a odvést nevěstu k oltáři.

Miluji svoji rodinu, mám rád moji ženu a děti. Jsem již ve věku, kdy moje dcery postupně vylétají z hnízda. Před rokem jsem provdal Karolínu a při hodu svatební kyticí byla suverénně nejhbitější druhá dcera Veronika.  Zúročila tak léta dřiny ve volejbalovém týmu sportovního gymnázia v Brně.

Rozhodnutí padlo jednoho krásného dne, kdy nás její tehdy přítel požádal o ruku. Může otec nebo matka nesouhlasit? Oldu známe delší dobu a mají se s Veronikou rádi, prožili spolu již spoustu dobrého i zlého a s jejich rozhodnutí souhlasíme. Jsme typická moravská rodina, moje žena je přesvědčená katolička a já její vzdálený na blízku. Svatba tedy musí být v kostele, je to pro nás něco tak samozřejmého, že o tom ani nemluvíme. Olda chtěl svatbu v jeho rodné Olomouci, takže vyrážíme do arcibiskupského města celá rodina. Kdyby někdo sledoval špalíry automobilů, měl by obavy o narušení veřejného pořádku rozveseleným davem z jihu Moravy. Ne nemusíte se obávat, oslavíme jenom svatbu mé dcery a alou domů.

Před kostelem se štěstím běsnící dav žen vrhl na malé dítě "To je krásný chlapeček. Čí ty si? Pojď sem za mnou!" zděšené dítě se dívá nad sebe na svíjející se klubko rukou, hlav, očí, těl a všechno mu splývá do jednoho celku. Jak má rozlišit jednotlivé osoby, nebo je to podivná hydra? Všechny ženy září dobrotou, to ho mírně uklidňuje, ale jistý si moc není, maminka nikde. Rozhlíží se kolem a štěstím bez sebe vidí, jak jej zachraňuje. Mladý muž pochopil, že je vždy lepší jenom jedna věrná a milující žena než zástup roztoužených. Snad mu to zůstane zakódováno i do dospělosti.

Svatební rituál v katolickém kostele je důstojný, varhaník si s nástrojem rozumí a zpěv je přenádherný. Zpěvačka vysekává koloratury přesně a s úžasným citem. Jsem z toho zpěvu nadšen a později se k obdivu přiznávají i ostatní. Jako pyšný otec vedu dceru k oltáři, podkluzují ji nohy, takže ji vedu raději středem koberce. Je nervózní, ale spokojená a toužící po nastávajícím kroku. Olda se usmívá a pan farář mluví důstojně, ale velmi pomalu, místy mi to připomíná zaříkávání hadů: "Kobry by usnuly a mohla by sis s nimi dělat, co chceš." šeptám Barboře tiše. Šťastné oči se na mě obrátily, mizivý úsměv, pohladím ji po ruce. Karolína to zachraňuje, má krásné čtení o lásce. Každý ho známe, jenže Karolína do něj dává něco ze sebe. Má krásný hlas a sestře přednáší známé věty tak, že nás napadají do té doby neznámé konsekvence. Vždycky byly jako dvojčata a mají se pořád hodně rády. Někde za námi slzí Barborka, naše nejmladší. Vzadu slyším malého Adama, jak je nervózní a pofňukává, vidí na oltáři pohár, rád by svlažil rty, ale ten chlap mu určitě nenalije. Hlasitě se dožaduje svých domnělých práv žíznivého poutníka. Jsme z obřadu dojati, ale z dojetí nás vytrhává Veronika, zapomněla text slibu.  Olda jí napovídá, jakoby ji vedl po cestě, kterou si vybrali. Hudba a krásný hlas nás provází do konce obřadu. Uplakaná nevěsta s ženichem vychází z kostela, zvoní zvony, přátelé a gratulace.

Hostinu máme v ekologickém centru u Olomouce. Nádherná novostavba, částečně zapuštěná do země, nás uvítala podivnou směsicí pohřebních melodií z nedalekého hřbitova. "Kdo objednal tu hudbu?" divil se Dočkis, "Copak neví, že na svatbě se používá jiný repertoár? Doufám, že kapelníkovi za to nebudeme platit!" Smějeme se a vítáme přijíždějící poutníky. Stavba sama i její okolí je kouzelná a ihned se stala rájem dětí. Běhají nahoru a dolů, rodiče šílí a honí se za nimi.  Copak nechápete, že děti se z ráje vyhnat nenechají.

Teto, ukážu ti kouzlo, prohlásil malý Vojta. Poběž za mnou, vykřikl a rozeběhl se. Najednou se zarazil, otočil se na moji ženu a řekl: "No ty vlastně ani nemusíš, běž radši pomalu!" Jeho oči chápaly, že běhat moje žena nemusí. Šla za ním a mířili vlevo na hliněnou střechu budovy na chodníček vedoucí po střeše na druhou stranu rozlehlého dvora. "Vidíš, jsme na druhé straně – kouzlo, že?" Pokračoval dále: "Ale nikomu to neříkej, po tom chodníčku smí chodit jenom elektrikáři!"

Ve vchodu je vycpaný bobr a nad ním nápis: " Nasahejte na bobra, je chemicky ošetřen!" Jistě si umíte představit co poznámek na bobra, "bobra" a jiné souvislosti, mírně košilaté jsme si každý přidali k dobrému. Všude se ozývá smích a nejenom kvůlivá nebohému bobrovi.

Kluci z ALL X jsou žertéři, je s nimi vždycky veselo. S každým se zastavím a s úsměvem se dobíráme navzájem. Babičky a tetičky, maminky a tchýně, setry a švagři každý má chuť oslavit spojení dvou mladých lidí. Bavím se, procházím prostorem jako Ahasfér , potkávám se s každým a s každou. Popíjím načechrané pivo z Poličky. Vlastně jej popíjím z půllitru, z poličky se blbě pije. Polička na pokoji je nevzhledná, pivo z ní vytéká každým otvorem, půllitr je vážně lepší. Kluci vybrali dobré pivo, s Lukášem se shodujeme na heslu dne: "Nejlepší víno je pivo!"

Pronáším přípitek, další z povinností svatebního otce. Svatebčané očekávají nějaká moudra zkušeného otce. Jenže moudrem ani krásným slovem nevládnu. Usadil jsem je prohlášením, že manželství je instituce, která není určená k tomu, aby nás činila šťastným. Štěstí nemůžeme najít, přijde samo, pokud nebudeme sobecky myslet na sebe, ale každý skutek budeme vážit úhlem pohledu druhého z našeho páru. Pokud uděláte svého partnera šťastným, štěstí si vás samo najde.

Tramín z Kobylí je na přípitek úžasný, každý ho oprávněně chválí, dědeček vinař je očividně potěšen úspěchem dobrého moku. Občas kořalička a tanec, nohy nevěsty se málem nedotýkají země, je bílá s drobnými kaménky všitými na šatech. Točí se, šaty se vzdouvají, Olda s hůlčičkou a úsměvem provází nevěstu parketem. Přebírám nevěstu, potom Oldova maminka, Barče a ostatní. Tanec  je zvláštní pohyb, když jej provozuji, točí se mi hlava, Barbora se vznáší ani ji necítím.

Večer ubíhá, hudba je hlasitá a hlasitější. Místní občan si stěžuje na hluk, ráno nám to vrátí. V 7 ráno roztáčí cirkulárku.  Míjím tchýni:"Metoděju, dala sem si do uší ubrousky, vážně to pomáhá!" Mrkám na její hlavu, z uší jí trčí bílé smotky, její poznámka že bych ten zlepšovák mohl využít při zvučení, s úsměvem odmítám, mamka neví, že používám profi ucpávky s útlumem 20dB, to je vám tichoučko!

Začepit nevěstu starý zvyk, o který nemůžeme Veroniku připravit. Kluci hrají známou písničku, mrví to a kazí melodii, rytmus jim nic neříká – opilci. Děvčata zpívají, ale hudba je plete, švagr primáš z cimbálky hledí vyděšeně a odmítá se přidat. "To vážně nedám Metoděju!" smutně se na mě obrací. Zdvíháme oba manžele, rituál je u konce. Dcera je začepena, pivo dopito a já odcházím spát.

Ráno je smutné, vrčící cirkulárka a napolo spící  účastníci svatby posedávají a polehávají. Opilecké blábolení Dočkise ve smyslu after party, nechápeme. Ani on není schopen formulovat, co nám chce sdělit. " Připomíná mi to něco, co se právě děje." komentuje to Lukáš. Trefné, vystihl jednou větou pocit, který jsem zažíval celou sobotu.

Svatba se nám vydařila. Spokojení svatebčané chválí výběr místa pro hostinu, snídají, ti šťastnější popíjejí víno a doplňují hladinku. My řidiči jim tiše závidíme a srkáme birelka nebo kávu. Loučíme se a na brzkou shledanou a na příští ..........

Autor fotografií: Kryštof Korč

Metoděj Skřeček - mistr zvuku

První Země s.r.o.

Sokolská 474/4

69145 Podivín

http://www.dobre-ozvuceni.cz