Moje žena je prvně samotřetí!

V životě jsem prošel mnoho etap a zlomů a dnes se dívám na svoji ženu s láskou a uspokojením. Má opět zářící oči a čiší z nich pohoda a radost. Je v očekávání a těší se na první vnouče.

Stanu se stařečkem. To se v našich krajích považuje za důkaz zralosti muže a dokladem správné výchovy jeho dětí. Zároveň mě to vede k zamyšlení. Při výchově mých dětí jsem často tápal a snažil se z malých prďavců vychovat slušné ženské. Pokud můžu hodnotit, tak se snaha mé ženy a moje podařila. Z ženských jsou skvělé baby a jsem rád, když přijedou a jsou s námi doma. Všechny již z hnízda vyletěly, ale rády se k mé i manželčině radosti domů vrací.

Takže čekáme vnuka nebo vnučku. Už je nebudeme muset aktivně vychovávat a budeme si užívat radosti prarodičů. Dnes budeme se štěstím dětem kupovat různé užitečné hračky, jako je bubínek, nářadíčko s kladivem a kleštěmi a také nožík, jakmile dítě dosáhne zralosti dva a půl roku. Naše fantazie se zaměří na radost dítěte a nebudeme hledět na to, jestli uděláme radost těm „starým“. Taky jsme si museli různé bubínky přetrpět.

Moje maminka říkává, že jsem byl velice hodné dítě, že jsem vůbec nezlobil. A potom na naléhání přítomných zavzpomíná. Moje první civilní fotka je s mým dědečkem, dává mi ochutnat vína z koštovačky. S mateřským mlékem jsem nasával radosti naší milované Moravy a jejich plodů. Nevím, jestli za to můžou geny nebo energie z vína, ale měl jsem jí vždy na rozdávání.

Ale nejen vínem i vodou jsem byl okouzlen. Jednou jsem se ztratil. Maminka mě hledala po celých Bořeticích, až ji jedna tetička poradila místo kde budu. Stát jsem na mostě přes Svodnici, hleděl do rozbouřeného potoka a při pohledu na běžící maminku jsem začal štěstím poskakovat, prstíčkem ukazovat do vody  a radostně volat: "Dindi, dindi, já šup tam!" (překlad pro neznalé - dindi = voda) Reakce maminky radši popisovat nebudu, nechci na ni po těch letech poštvat úředníky sociálky. Barbora je sice toho názoru, že je to promlčené, ale já bych se nerad ve svých pětapadesáti dožil nechtěné, státem nařízené adopce mé osoby. Už si nechci zvykat na nové rodiče. A moc se nesmějte, vzpomeňte si na mnohé prach pitomé kauzy.

S rodiči jsem tehdy bydlel ve starém bytě, který byl součástí státního statku. Ještě jako nemluvící mě tatínek zootechnik, každý večer nosil na ramenou do všech stájí, abychom zkontrolovali dobytek. Nikdy jsem neopomněl tatínkovi otočit hlavu směrem ke stáji, kterou díky celodenní únavě se mnou nenavštívil. Nemohl jsem připustit, abych neprovedl kontrolu mých oblíbenců. Měl jsem ke zvířatům vždy kladný vztah. Jednoho deštivého dne jsem usoudil, že káčátka i housátka by jistě uvítala sucho a teplo naší kuchyně. Proto jsem vyběhl na dvorek a nosil jsem nebožátka za krčky do kuchyně. Poctivě jsem je skládal jedno vedle druhého u kamen. Mrtvolky se k mému úžasu ne a ne rozhýbat. Maminka sice dnes tvrdí, že vše zvládla v klidu, ale vím své. Také s opraváři v dílnách státního statku jsem byl kamarád. A abych to dokázal, nechal jsem se nahučkat, že by můj tatínek byl ten nejšťastnější, kdyby demižónek usalašený v naší komoře změnil majitele. V dílně bylo toho dne veselo a u nás doma taky. Ale vzniklo tím kamarádství, kterého jsem rád využíval. Motal jsem se kolem všech strojů a měl jsem dovoleno kde tu vlézt a bavit se podle chuti a nálady. Až do doby, kdy jsem na sebe vypustit motorový olej z traktoru. Chlapci dostali od maminky vyhubováno, ale já jsem v jejich očích zůstal vzorným a hodným dítětem.

Možná díky mému kamarádství jsem měl vždy velmi dobrý vztah k řemeslům. Moji rodiče si z horko těžko ušetřených peněz koupili novou ložnici. Mamička ji měla vždy vzorně uklizenou a načančanou. V mých malých očích (stále píšu o mém věku do tří let) byla pelest v nohách vyloženě neúčelná a nevyužitá. Hřebíky se kladívkem do nové pelesti zatloukaly samy. Pěkně jeden vedle druhého. Vytvořil jsem ve svých představách možnost zavěšovat tatínkovi na pelest postele různé šatstvo a mamince potom prostor na věšení ozdob, které budou zdobit novou ložnici. Dodnes mi není jasné, proč se můj skvělý nápad nesetkal s pochopením.

Jako správný kluk jsem miloval automobily. V mém dětství jich bylo pomálu. Maminka si chodila přivydělávat sběrem ovoce. Státní statek měl velké sady, kam mamička chodila. Brala mě s sebou a já jsem si užíval přírody. Jedenkrát mě k mé velké radosti posadil řidič Ereny na místo řidiče. Sad je ve velkém kopci a tak se Erena ráda dala do pohybu, když se mi rablováním podařilo vyřadit rychlost. Zděšený řidič naskakoval v polovině kopce a já jsem byl šťastný, stal jsem se řidičem ve svých třech letech. Navíc kdo zná Erenu, ví, že se v ní řadilo meziplynem, takže chápete, jaký krásný pocit zažívám, vždy když nějakou Erenu zahlédnu, byť v televizi nebo na výstavě veteránů.

Z mého vyprávění můžete nabýt dojmu, že jsem byl hodné dítě. Také moje žena byla vyloženě vzorem a téměř matkou pro svoje mladší setry. Je ve své podstatě výzkumníkem. Zkoušela a stále zkouší, co její okolí a její blízcí vydrží. Když zavřela svou sestru do kufru automobilu a ztratila klíče, nesetkala se s kdovíjakým štěstím svých rodičů. Ale jednu příhodu nese dodnes moje milovaná s pocitem křivdy. V jejich žigulíku rozžhavila cigaretový zapalovač a ukázala své pětileté sestře se slovy: "Že tam nestrčíš prst!?" Magdalénka strčila a začala řvát jako nezvedená. Moje žena s údivem v očích jí vlastní dostala, nařezáno.  Dodnes při této příhodě dodává: "Já jsem jí přeci neříkala, že tam ten prst má strčit, jenom jsem se zeptala, jestli ho tam náhodou nestrčí. To bylo její rozhodnutí, že tam ten prst strčila!"

Protože jsme byli s mojí ženou vždy hodné a vzorné děti, myslím si, že náše první vnouče a nakonec i ostatní potomci, budou trošíčku po nás. Budou vzorem pro své okolí, budou vyloženě hodní jako my, nebudou své rodiče zlobit a jejich matičky vždy budou svým vnukům a vnučkám říkávat, moje děti vám byly vždycky hodně hodné. Stejně jak to říkává moje maminka.

Takže budu stařeček a moje žena bude stařenka. V našich krajích je to čest a radost.

Doufám, že i ve vašich.

Zdravím všechny dědečky, stařečky, babičky a stařenky z překrásné Jižní Moravy.

Váš mistr zvuku Metoděj Skřeček.