Letos mám modrý rok.

Právě jsem přišel od naší krásné hostinské domů, sedl jsem si k počítači a píšu tenhle blog. Žiju v malém městečku, soráč rodáci, žiju v královském městě Podivíně a jsem tu rád. 

A ještě radši jsem, když vidím kolem sebe lidi, kteří jsou pro ostatní ochotní něco udělat. Třeba parta kolem hodů nebo naše Eva. Před nějakým rokem si prosadila, natruc mnohým, zajímavý projekt, kterému říká Modré úterý. Znáte mě, jsem kritik všeho možného, ale toto mě opravdu zaujalo. Rozhodla se, pořádat v našem městečku každých čtrnáct dní koncerty. Když jsem se to poprvé dověděl, říkám si „ Děfčico, dyž Ti to vydrží rok, tož si dobrá!“ Jenomže to neznáte Evu (nosící příjmení Kosová), zabejčila se a už to táhne nějaký roček s úsměvem. Pořádá koncerty pro naše spoluobčany každých čtrnáct dní. Nevím, jak to dělá, nevím, kde bere tu sílu, ale táhne káru umění dál a my máme to štěstí, že chodíme na koncerty, popíjíme decko vína a je nám každé druhé úterý fajn. Říkáme si: „ Evo, no Evo, vydrž!“

Musím spravedlivě uznat, že i naši radní pochopili, že tento projekt nás obohatí a je rozhodně potřebné, aby jej obec podpořila. Stalo se a tak se potkáváme, podáváme si ruce, zdravíme se se skleničkou vína v pravici, usmíváme se na sebe. Řekněte, co může být lepšího, než se společně potkávat s přáteli a poslechnout si muzikanty vyznávající bohyně Euterpé a Polyhymnii. Necháváme plynout tóny, necháváme naše duše vznášet se ve sférách hudby.

Eva je děfčica jiskrných očí, rozesmátých úsměvů a dobrého srdce. „Metoději, nechtěl bys mi pomoci se zvukem?“ Každý chlap, stejně jako já, by řekl: „Jasně Evo!“ Ale pak jsem přišel domů, sedl jsem si k planoucímu ohni a mlčel jsem. Po levici Slunce mého života a po pravici seděl ON. Má ve zvyku mlčet a poslouchat mé monology. Víš, říkám mu, ekonomicky to není nic moc, dvacet jedna procent musím dát státu, počítám-li ostatní náklady, vážně je to nic moc. Jenomže budu to dělat pro lidi kolem nás a hudbu mám rád. Sedět za fejdrama je můj život. Budu se účastnit toho bláznovství, co si Eva vymyslela. A já jsem blázen od narození a mám to rád. On nic neříká, poslouchá, co si mumlám pod vousy. Ví, že se musím rozhodnout sám. Musím stát za svým rozhodnutím, Jeho potřebuji jenom a právě jenom proto, abych si byl jistý, že to co dělám je správné. Uculuje se a neříká jako vždy nic. Jako bych Jej slyšel: „Metoději, ty moc dobře víš, co chceš, tak to udělej!“  Hledím do ohně a poslouchám, co řekne Slunce mého života. Také mlčí, čeká, co řeknu. Je to jako vždy na mně. Lásko moje milovaná, moje drahá hudbo, milovaná moje láskyplná ženo, můj milý Ty, který sedíš vedle mě u rozpáleného ohně. Neříkáte nic a necháváte to na mém osamělém já. Barča mě bere kolem ramen, říkám jí: „Lásko, já to chci dělat, vidím na tvých očích, že se musím rozhodnout sám. Tož tedy, beru to a volám Evě.“ Barča měla vážně obavu, že řeknu ne. A On, ten dobře věděl, co chci a jak se rozhodnu. Ještě volám Zdenkovi, jeho odpověď je jasná. Tedy ano pánové, bezmála před rokem jsem vstoupil do modré řeky hudby, do party fajn lidí, kteří jsou zaslepeni hudbou, jsou na jedné vlně umění, mají rádi, když jsme ve víru našich duší.

Tož tu sedím a vzpomínám, přemítám na muzikantech, kteří byli na mých fejdrech. Vzpomínám na kamarády, účastny krásných večerů. Stal jsem se součástí Evina týmu, stal jsem se jejím kamarádem. Jsem modrým úterkem, jsem zemí, která je modrá jako pomeranč. Ta barva se stala mojí barvou, mám ji rád. Možná je to tím, že mám problém s barvami, ale modrá přátelé, modrá mi problém nedělá. Ba naopak, modrou vyznávám už z dob, kdy jsem dostal modrou knížku. Už z dob, kdy jsem byl přijat do modré lóže, modrá je moje barva. Stejně tak, jak jsou modré moje oči. Možná je to náhoda, možná se sešla moje karma s Evinou, možná je to úplně jinak, nevím. V každém případě jsem se stal modrým úterkem. Aspoň pro letošní rok.

Být zvukařem je divný úděl. Kolegové říkají: „Ať uděláš cokoliv dokonale, je to zásluhou kapely. Cokoliv je špatně, je to tvoje chyba!“ Přesto je nás spousta zvukařů, kteří nosí na tapetě své ego. Po návratu ležíme v posteli a naše duše bloumá v minulosti, přemítá, co se podařilo a je smutná z našich chyb. „Jak to, že byl ten poslední koncert tak nahlas?“ lamentuje rozezlený spoluobčan. Ujišťuji ho, že akustický tlak je vždy stejný a nemůže dosahovat ani 60dB v místě chodníku, kde bydlí. Hlídám si to, vážně že jo. Luďa Harnůšek se mi smál, když mě viděl s decibelmetrem před bytovkami. Stejně jsem se stal tím, který týral své spoluobčany hlučnou hudbou. Jsem bídák, ano jsem přátelé, ale jsem jím rád. Věřte mi, že dělám svoji práci s vášní a nadšením. Vlastně to ani není práce, je to radost a štěstí, že mohu běhat s matlamixem po terasách spolkového domu. Je to kus mého života, je to úděl a mám jej rád. Mám rád vaše pochvaly a jsem smutný z postřehů, které mě přichytily u chyb.

Jsem obyčejným člověkem, který má to velké štěstí, že je účasten zázraku hudby. Muzikanti předávají lásku své duše posluchačům. Je to zvláštní, neumím popsat slovy to, co zažíváme. Jistě, tóny umíme pojmenovat, umíme je zapsat do čar notového papíru. Neumíme ovšem zapsat duši, která se svírá díky prožívané hudbě. Existuje mnoho teorií, jak k tomu dochází. Je to opravdu tak, jak říkají vědci? Nebo je to hudba sfér? Je to zásah výše zmíněných bohyň nebo to v nás zní ON? Nevím přátelé, opravdu nevím, ale vím jednu věc. Záleží na bláznivě zabejčené Evě, která nás zásobuje každé úterý hudbou, co nás oslovuje. Je to malý zázrak v našem městečku a važme si jej.

A ať to bude příští rok jakkoliv, budu Evě vděčný za její úsměvy, za její optimizmus a lidi kolem ní. Nikdy jí nebudu moci dost poděkovat za její jiskřivé oči, za její bláznovství a za její otevřenou duši, která nám dává hřejivý pocit zážitku hudby v našich duších.

Krásné Vánoce a hodně lásky a hudby Vám všem přeje

Metoděj - mistr zvuku z Podluží