Konec jednoho týdne - věříme v Boha

Nová pravidla blogu: perex byl zkrácen, takže jsem jej musel překopírovat do textu. Omlouvám se, milým čtenářům.

Mám pocit, že žijeme ve starověkém Babylóně při zmatení jazyků. Všichni mluvíme česky, ale významy slov chápeme každý po svém a nejsme ochotni ze svého výkladu slevit ani píď, byť bychom se mýlili sebevíc. Jsme ješitní a sebestřední jedinci, přesně takoví, jako naši politici. Na nich nám tato vlastnost nesmírně vadí, ale u sebe ji považujeme za projev svobody. A nic není tak rozporuplné, jako náš přístup k Bohu.

Ještě dálka lhostejná je 

Ještě nezní harfa z ráje  nám  Ještě nad sumerským chrámem  nenakreslí hvězda amen  nám  Nevylétly první včely  Ještě starý močál dělí  nás  Já tě hledám  Hledám cestu v bažinách  Nevadí mi stěny dešťů  Ať padám do hrobu  Nevadí že slepnu v mlhách  Já jenom jdu a jdu 

Citace: Flamengo - Kuře v hodinkách

Minulý týden jsem sledoval debatu o našem vnímání Boha a víru v něj. Jeden z názorů, které zazněly, by se dal shrnout do jedné věty. Boha nikdo neviděl, neslyšel a nemá ani facebookový profil - ergo neexistuje. Když neexistuje, nebudu v něj věřit. Hájil účastník debaty kategoricky svůj názor. Zároveň se obracel na ostatní s povýšenou nadřazeností nositele jasné a přesvědčivé pravdy. Na celé situaci mě nejvíce zarazila reakce ostatních, nikdo z nich nebyl schopen odhalit vyřčený paradox: nevěřím v Boha, protože není, kdyby byl, uvěřil bych v něj.

Zvláštní, pomyslel jsem si a začal jsem uvažovat o přístupech mých blízkých, kamarádů, známých i lidí, kteří procházejí mým životem jen jakoby mimochodem, k víře a k Bohu. Nebo vlastně k Bohům obecně. Dovolil jsem si tento fenomén rozdělit pro sebe na tři rozdílné filozofické termíny.

Nejdříve jsem si pro sebe definoval Boha takto: Bůh mocná nadpřirozená a duchovní bytost, která je předmětem náboženské víry.

Potom jsem si pracovně definoval víru v Boha, taby zněla takto: Víra je přesvědčení o existenci Boha blížící se jistotě, ale jistotou není. Víra v Boha tedy není jistota jeho existence, ale je procesem, který osciluje mezi limitami nevěřím v Boha a vím, že Bůh existuje. S tím, že víra nemůže ze své podstaty nabýt ani jedné z limit. Pokud by totiž nabyla některé z uvedených limit, přestává být vírou.

V katolicismu je ztráta víry v Boha brána jako hřích. Pokud se ale probíráme náboženskými dějinami včetně Nového zákona, tak se toho hříchu dopustili mnozí svatí a nakonec i učedníci Kristovi a na kříži i Kristus sám. Víra v Boha tedy není a nemůže být opiem lidstva, jak se ji snaží bagatelizovat někteří neumětelové, protože pokud je člověku dána a on v Boha věří, mění se její intenzita. Věřící chápe ztrátu víry jako vlastní chybu a těžce se s tím vyrovnává. Z pragmatického pohledu je víra v Boha spíše přítěží než zjednodušení života. Představy nevěřících o víře a náboženství se smrskly do pouhého: "Udělal jsem chybu, vyzpovídám se z ní, pomodlím se Otčenáš a jupí, můžu hřešit dál!"

Toto přesvědčení vyplývá z toho, že lidé nerozlišují význam těchto termínů: víra, náboženství a příslušnost k církvi. Víru jsem zde již definoval, definici náboženství převezmu od Émile Durkheima: Náboženství je jednotný systém víry a praktik vztahujících se k posvátným věcem, to jest k věcem odtažitým a zakázaným; systém víry a praktik, které sjednocují všechny své přívržence v jediném morálním společenství nazývaném církev. Definici církve pak mohu formulovat jako instituciolizované společenství věřících.

Pokud se chci věnovat pouze víře v Boha a nikoliv se zabývat náboženství a církvemi, rozdělím si její projevy do několika základních skupin:

1) nevěřící - jsou to ti lidé, kteří mají jasno, Bůh neexistuje.

                Tito lidé víru nemají, netouží po ní a její neexistenci berou jako přirozený stav věci. Proto se jimi dále zabývat nebudu.

2) lidé věřící v NĚCO (pan Halík je nazývá vtipně něcisté) - jsou lidé, kteří věří v nějakou nadpřirozenou osobu nebo sílu, která je "mezi Nebem a Zemí".

                Tito lidé jsou věřící, ale jejich objektem víry bývá často nejasná představa. Mají tendenci inklinovat buď k „Mimozemským sektám“ nebo si vytváří vlastní podoby svého objektu víry. Velmi striktně se vymezují vůči slovu Bůh, protože mají obavu, aby nebyli chápáni jako členové nebo přívrženci některých církví.

3) lidé věřící v Boha, ale takoví, kteří nejsou součástí žádné církve

                Tato skupina věřících se ve své víře v Boha není schopná identifikovat s žádnou církevní věroukou nebo má jiné důvody, proč se necítí být součástí žádné církve. Na druhé straně uznávají Boha jako objekt své víry a často si pro svou víru přebírají některé Boží atributy z církevních věrouk. V mnoha případech uznávají církve jako nositele víry, ale mají problém s přístupem církví k současnosti nebo podobně.

4) lidé v Boha věřící a zároveň takoví, kteří jsou součástí některé z církví nebo sekt

                Na první pohled mají takoví lidé se svou vírou a církví jasno. Ale z podstaty víry víme, že ani tito věřící nejsou a nemohou být ušetřeni vývoje své víry v Boha. I jejich víra se někdy limitně blíží k nevěřím a nebo se blíží, k vím, že Bůh je. A to znamená, že je jejich víra v různém čase různá. Někdy cítí „Boží přítomnost“ intensivně a někdy mají pocit, že tím, že pochybují o své víře, Boha zrazují a porušují tím „Boží zákony“.

Ctěný čtenář mi doufám promine, že jsem si moje bližní dovolil rozdělit do několika skupin a na nich se pokoušel najít jejich vztah k termínu Bůh a náš přístup k tomuto slovu. Troufám si tvrdit, že se s ním neumíme vyrovnat. Někteří mají pocit, že je toto slovo hodno jednoznačné úcty a je obrazem a slovním vyjádřením jejich víry, ale současně také jeho vyslovením hodnotí sebe i jiné ve vztahu k náboženství, víře a církvím. Jiní se mu vyhýbají a obcházejí ho, protože si neumí poradit se svou vlastní vírou, náboženstvím a vztahem k církvím. To, že se vyhýbají hovoru o Bohu, znamená, že jsou nejistí ne svém postoji k němu. Mnozí ovšem mají představu o Bohu jako o bělovlasém starci sedícím na obláčku. Tuto zakořeněnou verzi Boha odmítají a nechápou, že byla pouze obrazem a symbolickým vyjádření Boha ve výtvarném umění. Do této kategorie lidí podle mě patří také ti, kteří vidí Boha jako patrona, který váží na vahách naše skutky a často si s námi podivně zahrává. Tito lidé Bohu nemohou odpustit „jeho nespravedlnosti“, jakoby nám Bůh nedal svobodu našich činů a tedy svobodu konat svobodně dobro i zlo. Jediným našim limitem je vlastní svědomí a trošku i zákony naší lidské společnosti.

Slovo Bůh je tedy pouze obrazem mocné nadpřirozené a duchovní bytosti, která je předmětem náboženské víry. Nic víc toto slovo neznamená a nebojme se jej používat.

Na úplný závěr mi dovolte komentovat opět předmětnou televizní debatu. To co mnozí považují za důkaz Boží existence, jiní chápou jako přirozenou součást světa a s Bohem ani s jeho činností to nespojují. Buď potřebu víry v Boha máme nebo nemáme. Ať už Bůh existuje nebo neexistuje, důkaz jeho existence nikdo není schopen podat a kdyby se to někomu náhodou podařilo, zanikla by víra v Boha jednoduše z toho důvodu, že součástí víry musí být určité množství nejistoty.

Proto nemůžeš, milý účastníku debaty a mnozí další, zároveň v Boha věřit i vědět, že existuje.

Z prosluněné Jižní Moravy, Vás zdraví Váš hrdý mistr zvuku

Metoděj Skřeček