Josefe, žiješ!

Součástí našich životů jsou naši přátelé, blízcí, rodina i lidé v okolí. Nežijeme osamoceně, jsme společenští tvorové. Lidé jsou kolem nás, ale někdy nás také opouští. Umírají… 

Nad stádem koní

podkovy zvoní, zvoní

černý vůz vlečou

a slzy tečou a já volám:

Tak neplač můj kamaráde

náhoda je blbec, když krade

je tuhý jak veka

a řeka ho zplaví

máme ho rádi

        citace: Buty

Tehdy když vyšla tato písnička, byl Josef v bezvědomí v nemocnici a čekal na svůj konec. Ten text a melodie, tvoří pro vás obyčejnou písničku, ale mě dostala do kolen. Ani dřív ani později jsem neměl slzy v očích. Bylo to rozloučení. Pár dní před jeho úrazem jsem byl za Karlem a nutil ho k návštěvě Josefa. Ani já ani Karel tehdy netušil, co mě tak žene. Až po nešťastném Josefově úraze mě Karel dal za pravdu, „ještě že jsi měl tušení, jinak bychom se s ním nerozloučili.“

Josef byl jeden z těch, kteří se mi zapsali do života a ovlivnili ho. Rád na něj vzpomínám a rád připomínám mým milým, že to není tak dávno co s námi dýchal, popíjel vínko, smál se vtípkům a prostě byl. Seznámil jsem se s ním v době, kdy jiný můj přítel neměl dobré období. Tehdy jsme našemu okolí připadali jako dvojčata. „Chodíte jako můj s mojú“ komentovala naše přátelství moje žena. Rádi jsme chodili na ryby, debatovali, popíjeli ty nejlepší moky a mlátili prázdnou slámu.

Ano tehdy jsem se poprvé setkal s taťou, jak mu všichni kromě mě říkali. Pro mě zůstal Josefem, šlo mu to víc k pleti. Poprvé jsem ho uviděl na rybách. Přisedli jsme si a podali si ruce. Dva geometři se podívali vzájemně do očí a profesní témata začala proudit.  Jeho cesty za prací po celém světě, facha na nešťastném mapování ve Velkých Bílovicích a spousta dalšího. Noc neměla konce, měsíc se zastavil, aby mu neušlo ani slovo z našeho rozhovoru, slunce poslouchalo za obzorem, ryby vystrčily hlavičky, polehávaly na břehu, tlamičky doširoka otevřené. Svět se nám zastavil, popíjeli jsme jeho víno a domluvili se na dalším setkání.

Když se přede mnou poprvé otevřely dveře do jeho sklepa, pochopil jsem, že není obyčejný vinař. Víno miloval, „co chceš pit?“ pokládal řečnickou otázku, „po pivu se ti chce spát, kořalka oblbuje a víno, no to je čistá šťáva z hroznů! Vlastně je to juice, jenom zkvašený! Z vína se nemůžeš opít, víno piješ a zároveň střízlivíš, máš jenom trošku naváto!“ Padal jeho oblíbený argument. Malý sklípek za rodinným domem byl jeho královstvím. Sedávali jsme tam do nocí, mluvili, smáli se a užívali si krás života. A filozofovali.

Jistě jste pochopili, že jeho přístup k vínu vycházel z jeho naturelu a něžný humor mu byl vlastní. Jednou mi vyjevil tajemství – odhalil něco, co bychom si měli všichni zapamatovat. Rozdělil alkohol na dva druhy, ten dobrý pro člověka prospěšný – lehký, je součástí vína. Není to jenom etylalkohol, obsahuje také důležité esence, radost ze života, touhu zpívat, dělá život příjemným a milým. Lehký alkohol je třeba pít, chutnat, je třeba si ho vážit a mít ho rád. Je součástí naší kultury již mnoho set let. Musíme mu být vděční a musíme jej laskat a hledat ve víně. Ten druhý těžký alkohol, je chemicky jakoby stejný, ale unavuje nás, ohlupuje a je nezdravý. Ne že bychom se jej měli stranit, ale musíme být před ním na pozoru. Je v pivu, kořalkách míchaných nápojích a podobně.

Hrozny si pěstoval sám, měl malou vinici kolem domu, odhaduji ji na 300 hlav. Hrozny měl nádherné, nepamatuji, že by měl nějaký hrozen napadený chorobou, cúnky poctivě otrhané, tažně zastrkané a vždy upravené. Řez vína byl poctivý a myslel při něm na příští roky. Při řezu si staré fazochy motal do otýpek a zakracoval tak, aby se přesně vešly do jeho venkovního krbu. Prostě nádhera, vždy jsem ho za jeho vinici chválil. Je zvláštní, že jako vinař neměl o sobě valného mínění. Poctivě řečeno, některá vína měl excelentní a vyhrával na ně i soutěže, ale jiná…. . Ve sklepě byl jako malé bázlivé dítě, víno v koštýři, naléval nám do skleniček, usmíval se nejistě: „levy pánové, levy co? Nevím, co s tím mám dělat, ale vypit to musíme! Přece to nevylijeme,“ dodával. Dobrá vína jsme chválili a u těch ostatních jsme marně přemýšleli, co se stalo. Až jednou. Seděli jsme v listopadu ve sklepě a chutnali víno. V jednom mladém jsme objevili sirku. Nakonec bylo to v začátku, takže ruče do díla, zasířit, vyvětrat. Ale Josef nás zarazil. Dnes on nic dělat nebude, sirka je lehké onemocnění vína a má to čas. Chytali jsme se za hlavu, no jistě sirka je lehké onemocnění vína, ale musí se rychle vyléčit, jinak bude zle! Nic takového Josef nepřipustil, on dnes nic dělat nebude, naštval se. Odešel a my jsme nevěděli co dělat. Za chvíli se nerudně vracel, v ruce „Farkaše (Biotechnologie vína)“ a četl - sirka lehké onemocnění vína. Usmíval se vítězně, slyšeli jsme v jeho hlasu převahu znalce. Dnes je ve sklepě s kamarády, zítra slíbil manželce cestu do Brna, večer je fotbal a v pátek by se k tomu mohl dostat. Zkoprněle jsme na něj hleděli. Za čtrnáct dní bylo víno zkažené a smradlavé jak bolavá noha. „Co se to mohlo stát? Farkaš přeci jasně psal – sirka je lehké onemocnění vína!“ Divil se Josef. Nechtěl jsem mu připomínat, co bylo minule ve sklepě, ale nedalo mi to. Podíval se na mě s lehkým úsměvem „podívej se, zasířím to, vyvětrám a za rok budete říkat, jenom toto víno nám nalévej, uvidíte!“ „Ano Josefe,“ potvrdil jsem jeho slova, „ale to proto, že už žádné jiné víno mít nebudeš!“

Jako vinař dosáhl největšího úspěchu s Donfederem. To byl jeho majstrštych. Jedno jeho bílé víno prohlašoval za Donfelder, marně jsme namítali, že Donfelder je červená odrůda, že to nemůže být Donfelder. Bil se za svůj názor a nakonec dal svůj Donfelder na výstavu vín do Podivína. Předpovídali jsme mu vyřazení, víno sice bylo nádherné, ale nemohl to být Donfelder. Jaké bylo naše překvapení, když nám hrdě ukazoval diplom z výstavy. „Pánové, teď mám oficiálně potvrzeno, že mám jediný bílý Donfelder v Evropě!“ smál se. Tu ostudu si podivínští vinaři za rámeček nedali. Ještě dnes někteří jejich kolegové v okolí vzpomínají na Josefům bílý Donfelder. No co chybička se vloudila.

Dalším našim společným koníčkem byla rybařina, zatím co já jsem si mohl o rybách pouze zdát, Josef byl kadet. Lovil ryby pod tlakem. Jednou jsme seděli já, Josef, Karel a Dan na rybách. Dan měl tu nejúžasnější udici, co jste si mohli představit, tehdy na začátku devadesátých let z karbonových vláken! To byla taková nádhera! Josef seděl s udičkou, u níž si ulomil horní dva díly, takové kopyto jste neviděli. Smáli jsme se, při každém pohledu na něj. Ale brzy nám došel smích. „Pánové, uvědomte si, že rybáře nedělá udice, rybář je osobnost a to jsem já!“ Vytahoval jednu rybu za druhou. My nic ani Dan, jinak skvělý rybář. Škrábali jsme se za ušima a kroutili hlavama. Nakonec jsme Josefa přesadili, asi má náhodou to nejlepší místo. Smál se, se souhlasem se rychle stěhoval. A zase, jedna ryba za druhou a my nic. „Pánové, já jsem nechtěl nic říkat, ale už jsem se potřeboval přesadit, tam kde jste mě vystřídali, už žádné ryby nejsou,“ říkal vesele.

Ale nejkrásnější přece byly večery u něj na dvoře u krbu. Hvězdy svítily, měsíc je naháněl do houfu, aby všichni dobře slyšeli a slunce litovalo ze západu, že nemůže být s námi. Když jsme popili, lumpačili jsme, pokuřovali jsme, co kdo měl. Jinak nekuřáci, ale po vínku je tak dobře a jedna dvě cigaretky nezaškodí. Problém byl, že ten večer cigaretky došly. Do hospody se nám pro cigarety nechtělo, narušili bychom pohodičku. Až si Josef vzpomněl, že on přeci jedny rozkouřené ještě má! Za chvilku se vrátil z garáže a v rukou cigaretky, aspoň dvacet let staré Letky. Nevím, kdo z vás kouřil tak staré cigarety, ale byla to bžunda, každá cigareta byla jak doutnák, hořela jasným bujným plamenem. Co dva tahy jedna Letka.

Mlácení prázdné slámy byla povinnost. Josef měl často sóla, vyprávěl o Africe a černoškách. O jejich něžné kůžičce, jemňoučkých chloupcích. „Kdo neměl černošku, nežil!“ dával jasně najevo, že on je král společnosti. Nebylo nám jasné, jak může tohle všechno vědět, když tvrdil, že nebyl Jani nikdy nevěrný. Tahali jsme z něj přiznání, ale byl nekompromisní: „já bych Jani nikdy, říkám nikdy nezahl! Jedině ze studijních důvodů, ale to se nepočítá!“ Dodal jednou a vyrazil nám dech. Zase nás dostal jeho něžný humor.

Josef měl život rád a rád si ho užíval. Jedna naše společná cesta z koštu bude dnes moje poslední vzpomínka. Tahli jsme se jak dyňoviska, já vlevo, Jaroslav vpravo a uprostřed Josef a měl mírně naváto, jak říkával. Klátil se mezi námi a tu narazil do mě jindy zase do Jaroslava. Něžně jsme jej postrkovali k domovu. Byl teplý jarní den, slunce chápalo, že navracející se z koštu vín musí postupovat pomaloučku, jinak hrozí úraz. Asfalt je záludný a nic netušícího často udeří do hlavy. Byli jsme kousek od Josefova domu, když se zastavil a řekl: „Pánové, život je tak krásný, když máme kamarády. Nebýt vás tak mám odřenou hlavu a cestu domů má tak dvakrát delší! Važte si přátel, a nikdy na ně nezapomínejte!“ Dodal otcovsky s jeho milým úsměvem.

Ne, Josefe, nezapomínáme na tebe. Občas mi chybíš, ale věřím, že jsi jenom můj předvoj tak, jako v geodézii. Čekáš na mě a až tě znovu potkám. Potom mě naučíš chytat ryby a konečně mi vysvětlíš jak je to s těmi černoškami.

Váš zasněný geometr a zvukař z jihu Moravy.