Jak mě Adam zachránil, aneb muži se vždy podporují.

Nová pravidla blogu: perex byl zkrácen, takže jsem jej musel překopírovat do textu. Omlouvám se, milým čtenářům.

Lidstvo se od samého počátku rozděluje na dvě základní biologické skupiny. Jedni, mezi něž se počítám, jsou tvořiví bojovníci se životem, plní bujných fantazií, ale ve své tvůrčí plodnosti vyznávají a milují systém v němž a jedině v něm se dokáží orientovat - říkáme jim muži. Druzí jsou plni svých představ, v  nichž si žijí svůj život a nám lidem je zatěžko mnohé pochopit - říkáme jim ženy.

Myslím si, že nám to Pán Bůh dobře vymyslel. Díky tomu máme možnost si svůj druhový obzor rozšířit o svět našich žen. Nikdy se nám to úplně nepodaří, ale už ta snaha a cesta k pochopení našich věrných družek, je velký dar.

Jedním ze základních rozdílů mezi oběma živočišnými druhy je přístup k procházkám. Muži se neprochází a samotná představa procházek nás děsí. Neumíme tiše bloumat a kochat se. Jdeme vždy odněkud někam. I náznak, že se procházíme, je pro nás mukou. Ano, rádi chodíme na houby a na Sněžku, ale prvé je sběrem potravy a druhé sportovním výkonem. Ženy s námi tyto výkony absolvují, ale ony se s námi procházejí, proto slýcháváme cestou na Sněžku: "Kde se mondáš, máme před sebou ještě hodinu cesty!" slyšíme zoufalého muže, který si vytkl cíl a žena mu ho svým "roztěkaným a nezodpovědným" přístupem hatí.

Protože svoji věrnou družku a manželku opravdově miluji, rozhodl jsem se tento víkend zasvětit jejím představám. Už sobotní probuzení bylo odrazem té děsivé chvíle, která nutně nastane. BUDU SE PROCHÁZET! Nedal jsem na sobě nic znát, ale slunce mého života tušila, že trpím. Snažila se seč mohla, aby PROCHÁZCE dala nějaký cíl, ale já jsem VĚDĚL(!) své. Trpně, ale s úsměvem na rtech, abych ženě dokázal, že ji miluji, jsem přihlížel k plánům na celý den. Najednou mi svitla naděje, moje dcera slíbila kamarádce rodačce, že si s sebou na procházku vezme jejího syna, devíti měsíčního Adama. Moje radost se znásobila zjištěním, že je pra pravnukem slavného E. F. Buriana. Adam je tedy muž kultury a jako takový je mým přirozeným spojencem. Navíc ve svém věku nemůže chápat mnohé z naší mužské politiky, která nám velí podrobit se kompromisům.

Setkání dvou kulturních osobností, mě zvukaře a jeho, pravnuka slavného divadelníka, mě potěšilo. Adam se nechal laskat svými ochránkyněmi, ale tiše na mě mrkal: "Neboj, já to nepřipustím." Cesta tramvají a ulicemi naší stařičké matky měst, probíhala poklidně. Cestovali jsme odněkud někam, Adam sice cíl neznal, ale věděl, že existuje. Ve své kulturní hlavičce si jistě představoval, že cílem bude nějaká kavárna či hospůdka, které jeho pra pradědeček tak rád navštěvoval.

Ve skleníku botanické zahrady Adam najednou zpozorněl. Co to, že bychom se procházeli? Začal být

nervózní. Když pochopil, že ho jeho ochránkyně Veronika zradila a že se procházíme, začal děsivě křičet. Nedalo se nic dělat, museli ven. Verča rozdělala jídlo a Adam se utišil. Jaké však bylo jeho překvapení, když nasycen zjistil, že ho opětovně nutí k procházce, tentokrát v plenéru botanické zahrady. My jsme to se ženou zjistili, procházejíce se pro terasách. Adam řval a ječel: "Tak to NÉÉ! Procházet se nebudu!" Po chvilce jsme je dostihli. "Vidíš," mrkal na mě "co jsem ti říkal, procházet se nebudeme!" Bylo mi to jasné, on je muž a nepřipustí, abychom prováděli činnosti, které se příčí jeho mužné a kulturní přirozenosti.

Stačilo málo, přejít z botanické zahrady na chodník a byl klid. Už zase jdeme odněkud někam. V nedaleké kavárně vyloženě zjihnul, konečně doma. Manželka, příslušnice jiného biologického druhu si toho celého všimla, ale nepochopila plně o co jde. "Co s tím Adamem je? Když jdeme po chodníku nebo jedeme tramvají, je nejhodnějším dítětem co znám, ale když jsme se procházeli v botanické zahradě, řval jak junec." Vyložil jsem jí  tajemství mužského principu, ale nevěřila mi. Myslila si, že jsem si ve své bujné fantazii něco vybájil, abych ji připravil o procházky v Praze. Věděla, že jsem ji bral do hlavního města, abych jí udělal radost, ale také ví, že procházky nemusím. Kombinovala a kombinovala, ale já jsem stál na svém. Šli jsme ulicemi u Grébovky, vypravovala mi o blízké vinici a vinárně. Dala mi tím úžasný cíl, decko vína, kávičku a vinárenské řeči, které máme my muži tak rádi. Adam nás sice slyšel, ale ve svém věku nemohl tušit, že máme svůj jasně daný cíl, posezení ve vinárně. V okamžiku, když jsme přišli do parku, začal cirkus. Barbora se na mě zděšeně obrátila: "Máš pravdu, on opravdu nesnáší procházky! Adame nekřič, parkem jenom procházíme, jdeme do vinárny!" Již jednoznačně pochopila zákonitosti biologických rozdílů mezi lidmi a ženami. Námi vlečené dítě se zázračně uklidnilo průchodem prosklených dveří do interiéru. Smál se a laškoval s námi - šťastné dítě kultury.

Adam je malý a mnohé nechápe. Není mu jasné, že soužití dvou rozdílných osobností je velkým přínosem. Když pochopíme, že se naše osobnost obohacuje o osobnost s níž žijeme, když zapomeneme na sobeckou stránku naší mysli, tehdy dostaneme velký dar od Boha. Uvidíme svět z jiné strany, ze strany našich blízkých a milovaných žen. Naše svoboda neutrpí tím, že se jakoby vzdáme své svobody uzavřením manželství, ale získá, když se jí rozšíří obzory o obzor člověka s nímž žijeme.

Věřte mi, že život je krásný, i když se muž prochází. Musí ale pochopit, že procházka je cílem k poznávání jeho milované ženy. A tak se procházka vlastně stane tvůrčí činností, kterou muži potřebují.

Váš mistr zvuku Metoděj Skřeček.

"http://www.dobre-ozvuceni.cz/"