Coloursy, bo je mi tu fajně. Ostravo!!!

Nová pravidla blogu: perex byl zkrácen, takže jsem jej musel překopírovat do textu. Omlouvám se, milým čtenářům.

Letošní Coloursy jsem prožil úplně jinak než předchozí roky. Bude to tím, že jsem slíbil kamarádům, ozvučení jejich akce a tak jsem v sobotu ráno odjel a v neděli ráno se vrátil. Tím jsem si přerušil coloursovské vnímání reality. Tentokrát byl ze mě obyčejný fanoušek. V každém případě jsem se těšil na dobré kapely a na ZAZ a Horkýže Slíže a oplakával koncert Roberta Planta na big beatu v Sedleci. 

Jsem člověk, který má rád svůj pořádek. Mám rád, když se každé ráno Sluníčko vyklube spoza obzoru a uličník Měsíc se vrací a schovává svou tvář, když se moje hvězda jitřní na mě směje a lišácky čeká, jestli se taky usměju a mrknu na ni. Zvlášť při úplňcích na ni myslím, určitě taky nespí a převaluje se v posteli.

Proto jsem přijal návrat hvězdičky ZAZ jako něco přirozeného a jinak ani nemyslitelného, tak je to v pořádku. Prostě to tak má být, dobří přátelé se nám vrací. A stejně jako má usměvavá Venuše pro mě kouzlo tajemného, vířivého a radostně opojného smíchu, stejně taková je i živočišná ZAZ. Ještě několik měsíců před festivalem přiběhla moje milovaná, poskakovala jako děvčátko a volala: "Zas tu bude ZAZ!!!" Myslela tím letošní Coloursy a ani mi to nemusela vysvětlovat, bylo to jasné. Kde jinde. Je zvláštní, že si člověk vytvoří náklonnost k hudebníkovi a propojí si v mozečku nějaká ta spojení a vždycky, když jej slyší nebo si jej vybaví, má krásný a hřejivý pocit sounáležitosti. Pápápápará páparapápápará, pozpěvujeme si s ní francouzsky. Ta řeč je nám najednou blízká a je milá našim srdcím, hladí nás a dává nám naději a uklidňuje nás. Zcela jasně jí rozumíme, zpívá o lásce a porozumění a zpívá o životě a oslovuje naši duši, aby nebyla sama a přivinula se svému milovanému stvoření. Pápápápará páparapápápará, pozpěvuje si moje milovaná a oči jí snivě září. Cítím její radost i smutky z nezdarů a vnímám její štěstí i sdílené bolesti. Patří to k životu, bolest i štěstí, radost i žal. O tom všem zpívá a mi jenom tušíme co vlastně. Pápápápará páparapápápará, vidíme ji poskakovat na podiu. Lámanou češtinou nám něco sděluje, ale což, je nám to vlastně jedno. Je to od ní prostě lidsky milé. Zas je tu naše ZAZ. Do očí se nám derou slzičky štěstí, jo i moje metalové srdce je dojato.

Celý areál se změnil a v měsíčním svitu zkrásněl. Hlavní třída, říkáme jí bulvár, propojil staré s nově vznikajícím. Rád jsem se tam omotával a nechával jsem si doznívat melodie z koncertů. Ale kdež melodie, tvrdila moje drahá, chodíš tam za jídlem, normálně se přežíráš. Na oko jsem se mračil, vrčel a oponoval, jenže papáníčko to je moje potěšeníčko. V jedné ruce tácek s dobrotou, v druhé pivečko, ve třetí program dalších hodin a ve čtvrté.... Jo blbnu, mám vlastně jenom dvě ruce, ale jak jsem to tedy dělal? V čem jsem držel program a četl si v něm za chůze? A vůbec, kde jsem měl ostatní věci? Pak že není Měsíc magický. Potkáváte se s cizími lidmi, slyšíte jejich hovory a doplňujete je ve svých. Odpovídáte své milé na dotazy, které vám nebyly určeny. Sedíme ve staré hale a popíjíme nápoje. Vedle u stolu chválí paní zdejší akustiku. Moje žena si toho také všimla, doplňuje ji v našem rozhovoru, posledními zážitky s děsivou akustikou v nově rekonstruovaných kulturních zařízeních. Miláčku to je přeci jasné, dodávám, vysoké stropy, porozbíjená okna a zdi mají každou chvilku jiný povrch, ale nikde není hladký, takže odrazy zvukových vln se nesčítají. Nevzniká tu žádné stojaté vlnění. No a hlavně, dohromady tu nikdo není. Směju se její překvapené tváři. Ano Měsíc JE magický, přispívá k komu i letošní horká noc. Všude kolem sebe vidím usměvavé lidi v objetí. Někteří z nich jsou zamilovaní a jiní hledají lásky tu na dnešní večer tu na celý život. "Nevadí vám, že jsme si přisedli?" ptá se mě mladičká dívka.  Odtušil jsem, že jsem potěšen jejich přítomností, ale dál jsem se věnoval svému. Seděl jsem ve VIPu u stolu a sledoval jsem odrazy zvuků od protějších zdí. Při slabounkých fouknutích větru se odrážely pokaždé jiné frekvence. Tak jak je větřík utrhl od line array systémů. Tyto frekvence se jistě nesečetly správně v místě, kde si to výrobce a jím poučený a vyškolený systémový inženýr, představovali. Pokaždé jiná frekvence a pokaždé jiný nástroj se odrážel od stařičkých zdí. Dívky mě oslovily znovu, prý jsem říkal, že se dobře bavím, ale "čumím" tu do starých zdí, to prý nemůže být dobrá zábava. Vysvětlil jsem jim, co poslouchám a jaký je to pro zvukaře zážitek. Prožívám takový zvukařský orgasmus, říkám jim. Kroutili nade mnou hlavama a nevěřili. Přidal jsem něco teorie o tom jak zvuk funguje a jak se co s čím sčítá a odečítá i o fázi a proti fázi jsem se rozhovořil, jednotkovou kružnici popsal a tím jsem je definitivně odrovnal. Pochopili, že jsem starý blázen. To co slyším, slyší každý, ale já vím, proč to tak slyším, proto ten orgasmus. Nic z toho co jsem říkal nepochopili a tak mi moc nevěřili, ale v rozhovoru jsme zůstali, vyloučili techniku a probrali jsme kde co. Mlátili jsme prázdnou slámu a bylo nám spolu dobře, stařičkému zvukaři a dvěma mladičkým dívkám od Hradce Králové. To Měsíc a Coloursy spojují mladé se zralými, smutné s veselými, zamilované s hledajícími  a vytvářejí všeobecnou pohodu.

Neděle byla horká jak výheň a připomínala život ve vyhaslých pecích zdejšího areálu. Sluníčko do nás pralo svými paprsky a rozehřívalo rozpálené tanečníky. Ano i mě i já jsem tančil. Zlata Holušová konečně pochopila co na Coloursech chybělo. Kapela, která je nejenom živočišná, ale přináší s sebou i poučení o bezpečnosti při práci a nebezpečí konzumace drog v pracovním procesu, ale nejenom to. Přináší také filozofická témata o něžných láskách a o smrti blešek díky odpornému a zlolajnému démonu alkoholu a lidské bezohlednosti k jejich nevinným úmrtím. Zamýšlejí se nad tématy náboženskými a nutí nás vyplivnout smažený řízek a raději si dát rybu, když je čas půstu a rozjímání.  Jejich něžná a romantická duše se odráží v tónech v pravdě Beethovenovských a ve verších Verlaine-ovských. Barevnost jejich hudby nám přináší barvy Van Goghovy palety. Slunce nám bralo dech, muzika duněla a nám vřela v žilách krev. Ale poetika jejich textů v nás vytvářela protipól hlučné hudbě, tiché zamyšlení nad smyslem a vývojem společnosti. Nad bezuzdnou poživačností a nezdravým egem mnoha z nás v rozporu s něhou čtyřech interpretů. Poučený čtenář pochopil, že píšu o slovenské kapele Horkýže Muchy; vlastně Slíže. Pro mě a mnohé účastníky festivalu byly vrcholem a nic  a nikdo jim to nevezme.

V jednom z rozhovorů se mě přítel zeptal, co se mi na letošních  Coloursech nejvíce líbilo. Patřím k lidem, kteří mají na všechno tisíc odpovědí, ale tentokrát jsem se odmlčel. Nevěděl jsem co říct až najednou to bylo jasné: "Bo je mi tu fajně, Jardo," vypadlo ze mě. Ta drobná věta, kterou jsem si dovolil zkomolit jejich krásnou řeč, vyjadřuje, proč mám ten festival tak rád. Mám pocit pohody a domova. Určitě se mi líbí muzika a kamarádi a rád se potkávám s novými a zajímavými lidmi a rád si dám do trumpety a rád pojím a vůbec jsem poživačník. Bo tady je prostě a jednoduše fajně. Nevím a nepátrám po tom proč to tak je, úvahy o dobré producentské práci mě sice zaujaly, ale nevěřím jim. Myslím si, že pohodu a úsměvy lidí daly Coloursům  do vínku sudičky při narození. Dobré stařenky jsou občas k zahlédnutí tu u stánku s klobáskem, tu pokukují z pódia za bubeníkem, tu na lidi  juknou  z úsměvů procházejících. Jsou a doufám, že zůstanou s námi a tu starou a nerudnou nechají s rozbitým kolenem před areálem.

Tak zas za rok, s láskou a slzou v oku

Váš Metoděj Skřeček - mistr zvuku

P.S.

A co letošní válcovna trub? Vše vyřešila dokonalá technologie nízko ohmových sluchátek AKG. Na spaní jsou tím správným vybavením pro nocležníka v karavanech. A beč si válcovno trub!