České Nebe - přišlo ke mně z nebe.

Nová pravidla blogu: perex byl zkrácen, takže jsem jej musel překopírovat do textu. Omlouvám se, milým čtenářům.

Moderní technologie nám z nebe do Břeclavi na Podluží přinesla České Nebe. Kdo si na techniku stěžuje, mohl tentokrát chválit. Satelitní přenos představení Divadla Járy Cimrmana v den 45 výročí jeho vzniku byl něčím zcela výjimečným a nadčasovým.

"Cimrmani" nám léta přináší fantazii, mnohoznačnost svých slov, náznaky a inteligentní humor. Každý si v jejich hrách najde část svého vnitřního já a ztotožní se  s ním. Mám velmi rád, jak jejich chytré slovní hříčky často ukrývají do hádanek, které vyluštím v okamžiku, kdy je herec vyřkl. Osloví mě, pohladí na duši, způsobí přeměnu mrzouta zvukaře ve smíška. Když představení končí, svítí moje oči světlem radosti z poznaného a laskavého humoru.

Jenže toto představení mi přineslo mnohem víc. Bylo v něm tolik symbolů, až se tajil dech. Posílat nám věrným divákům a milovníkům vědecky podložený divadelní kus z vesmíru, byl čin jednoznačně Cimrmanovský. J E N O M Ž E - tentokrát to nebyla jeho proslavená slepá ulička. Protagonistům se podařil husarský kousek, jejich divadlo se skutečně dostalo do nebe a z něho se k nám snášelo s nadčasově chytrým humorem a vytvářelo v mé duši něco co se často nestává. Díval jsem se na krásné barevné obrázky herců, kteří sídlí pro ten okamžik v nebi. Vlastně v satelitu, ale nám katolíkům pojmy vesmír a Nebe často splývají do jednoho. Ze své třetí řady jsem vzhlížel k Českému Nebi. Jenom škoda, že naše Moravské Nebe je o kus dál, končí někde na Moravském Poli. Měl jsem intenzivní pocit sounáležitosti se všemi těmi tisíci diváků a souputníků dnešního představení.

O přestávce jsem šel na doušek perlivého moku a stoupal jsem k levým dveří sálu v kině. A opět paralela. Pomyslně jsem stoupal k Nebi. Alespoň moje chápání zařazuje Nebe a Dobro nahoru k výšinám mojí duše. Šel jsem mlčky a přemýšlel si o svém, až jsem si při průchodu dveřmi uvědomil, že spojení alkoholu s Nebem je v přísném protikladu. Spojuji si jej spíše s Peklem, probíhalo mou hlavou, když jsem po schodech sestupoval do předsálí kina. Sestupoval jsem z Nebe do symbolického pekla své duše, tam dolů kde nám uschovány moje hříchy.

Všichni kolem s úsměvem uchopili skleničku vína, kvašeného metodou conti, přípitky, polibky, smích a veselí. Peklo si tak nepředstavuji, bublinky ve víně uchopily moji posmutnělou duši, která se jimi nechala nést zpět k výšinám k Nebi. Polibky přítelkyň, mé ženy a úsměvy přátel mě opět spolehlivě zavedly do Českého Nebe, byť jsem roduvěrný Moravan.

Jak blízko mám v sobě ukryty dva protiklady dobro a zlo, Nebe a Peklo, lásku a nenávist? Jak málo mi stačí k uklouznutí z dobra ke zlu? Jak málo vnímám svoje činy z jiných úhlů pohledu než z mého - sobeckého? Kdy jsem si naposledy uvědomil, že jsem stejným činem někomu ublížil a jinému pomohl? Jsem skutečně dospělý a zralý na cestu do opravdového Nebe, kam mě dovede jenom víra, láska, dobro a zralost v úsudku? Umím se v dané chvíli správně rozhodnout a neubližovat jiným?

Odpovědi se mi honily hlavou po celou dobu představení. Moje myšlenky se neúprosně proplétaly se slovy divadelního kusu. Dvojsmysly a narážky korelovaly s mými myšlenkami. Chvílemi nebylo jasné, jestli se směju textu hry nebo mým myšlenkovým paralelám. Věřím, že jsem se s chutí vysmál mým hloupostem, chybám a mým hříchům a že mě představení, stejně jako v časech starých Řeků a Římanů, symbolicky očistilo.

Na konci divadla jsem byl šťastný i smutný zároveň. Seděl jsem s přáteli, bavili jsme se o hudbě a jak ji kdo vnímáme. Co nám dává a kam kdo z nás zatím nedosáhne. Co nás na hudbě přitahuje a co jde mimo nás. Poslouchal jsem přátele, přidával jsem své drobné k tématu a byl jsem čím dál tím víc zasmušilý. Něco se ve mě odehrávalo, něco do mě "sestoupilo z nebe".

Najednou mi došlo co se mnou je, nechtěně jsem v duchu při představení uviděl vlastní životní cestu. Je dlouhá a klikatá, plná kamení, výmolů, keřů s trny a velmi mě vyčerpává. Ale je zároveň cílem, který hledám. Pochopil jsem, že rovná cesta je špatná a že po ní nechci jít. Mám rád Cimrmanovské dvojsmysly a ukryté pravdy. Jenomže v životě nesmím jednat dvojsmyslně a musím hledat pravdu v sobě na své soukromé cestě, která je a bude dlouhá a klikatá, plná kamení, výmolů, keřů s trny a velmi mě bude vyčerpávat. Musím v sobě na své cestě hledat správné hodnoty mých činů, abych našel víru, lásku a dobro ve svém srdci. Je to jediná cesta do mého osobního malého Moravského Nebe, kde bych se rád jednoho dne se svou ženou potkal.

Můj drahý Jaroslave, český velikáne, děkuji Ti, že jsi mi z vesmíru z Českého Nebe ukázal, cestu do mého malého soukromého Nebe.

Metoděj Skřeček - mistr zvuku a milovník Járy Cimrmana