Zimní olympiáda jako forma alternativního trestu

Po třech týdnech novinářské práce na XXI. Zimních olympijských hrách ve Vancouveru a po návratu domů se zcela vážně budu dožadovat, abych byl plně rehabilitován vůči neznámému rozsudku a trestu za nespecifikovaný přestupek, přečin či trestný čin. Nevím, že bych něco spáchal, vyjma občasného překročení stovky na Jižní spojce po půlnoci. Mám pocit, že můj "start" na zimní olympiádě byl formou alternativního trestu. 

Vancouver má vůči Praze devítihodinový časový posun zpět. Už to je problém. Po návratu mám rozhozené úplně všechno, počínaje spánkem, stolicí a konče tím, že mám problémy se zažíváním a jsem v posteli skoro k ničemu. Ale to není to nejhorší.

Nevím, kdo rozhodl o tom, aby byla tahle olympiáda ve Vancouveru, že tam ze své redakce pojedu sám a budu osamoceným vojákem v poli. Něco jako mediální armáda jednoho muže. Přizabil bych ho. Nikdo z nás by určitě dobrovolně v Čechách nežil způsobem, který předpokládá strávit denně v novinářských shuttle-busech a v prostředcích MHD tři až sedm hodin denně, přitom měl na zádech neustále dvacetikilový bágl s laptopem, foťákem, hromadou drátů, nabíječek, adaptérů, redukcí, poznámkových bloků, stohů papírů se startovními listinami, výsledky, různých guidů a příruček, přitom aby byl neustále zpocený, hladový, žíznivý, naštvaný a zejména se mu chtělo čůrat ve chvíli, kdy není kde.

Přitom aby někde neustále na něco čekal. Na autobus, na metro na sportovce v mixzónách, na tiskovkách atd. Olympiáda není o práci, ale o čekání a cestování. Bydlet ve Vancouveru, kde se hrál jen hokej, krasobruslilo a rychlobruslilo na short-tracku, přitom jezdit do Richmondu na klasické rychlobruslení, do Cypress Mountain na freestylové lyžovánín a do Whistleru na klasické a sjezdové lyžování a průměrně obden do Českého domu v hotelu Delta Burnaby přes celé město, to může zkonstruovat jen blázen.

Zejména jezdit na běžci, sjezdaři, skokany, bobisty atd.do 145 km vzdáleného Whistleru bylo ukázkou kanadské logistické blbosti. Byl jsem osobně u pěti českých medailí. Jsem za to moc rád, zážitek obrovský, na celý život. Vidíte závod, vidíte úspěch, pak přijde sportovec, který ho udělal a mluví s vámi o tom, jak to všechno bylo. Jenže jet třeba za Lukášem Bauerem na bruslařskou patnáctku reportovat o jeho bronzu předpokládalo: vstát ráno v šest, doběhnout do centra, kde bylo hlavní tiskové středisko, a udělat co bylo nutné; pak cestovat 145 km do Whistleru. Tam přestoupit na jiný autobus a jet po stejné trase 35 km zpět. Potom odbočit do hor. Po dalších 15 km přestoupit na jiný autobus a jet tři kilometry. Na místě, které vypadalo při troše fantazie jako Florenc, přestoupit na další bus a jet dva kiláky. Potom jít kilometr pěšky kolem parkovišť se stovkami aut na běžecký stadión. To vydalo na víc než tři hodiny.

Krása,potkáte se pak s Bauerem, jdete kilák pěšky do lokálního tiskového střediska. Máte hlad a žizeň. V tiskáči je jedno jídlo. Hnědá břečka s fazolemi, což je označeno za chilli con carne. Káva jako culifinda, čaj ako vymáčené fusekle. Za tu hnědou sračku plus neperlivou vodu (něco jako sodovku v Kanadě neznají) vám naúčtují osm dolarů. Za dva dny stojí totéž 18,98 kanadských dolarů. Tak se pohádáte a frajera od pokladny vyvedou ven. Další den tam stojí u kasy znovu a naúčtuje vám za totéž 11,98 kanadských doláčů. Hlavní roli hraje neidentifikovatelná položka "smokie" s DPH. Nikdo neví, co to je. Píšete pak jako o život, ale když ještě nemáte hotovo, tak vás z tiskáče začnou vyhazovat. Cestujete tři hodiny do Vancouveru, aby se to mohlo dopsat. Potom hodinu do Českého domu na opačný konec Vancouveru, protože tam přide Bauer. Do hotelu dorazíte tak ve tři ve čtyři ráno kanadského času, u nás je poledne.

Takhle skoro každý den. To je olympiáda novinářskýma očima. Ještě za mnoho let, když uslyším slovo Vancouver nebo Whistler, tak mě polije studený pot a začnu se třást. Prosím,pokud někdy čtete z podobných událostech v novinách věci, které považujete za kraviny, tak si vzpomeňte na tento článek na mém blogu. Dozajista ho psal člověk ve stressu, unavený, žíznivý, naštvaný.

Zpočátku jsme byli všichni čerství a nažhavení. Všichni milujeme sport a psaní. Koncem druhého týdne už začal být centrální tiskáčplný "čelařů", což jsou novináři, kteří píší, píší a nejednou přijde chvíle, kdy usnou a "hodí čelo", čili ho položí na klávesnici. Zejména Evropané na tom byli bledě. Jednou jsem se takhle probral po "čelovce" a v mé bezprostřední blízkosti "házeli čelo" asi devět Švédů, sedm Norů, dvacet Němců, kompletní mongolská ekipa pěti novinářů (Mongolsko mělo ve Vancouveru dva sportovce), asi deset Francouzů atd. Plus přitom několik Čechů, z nichž jeden tvořil výjimku. Spal s rukama na klávesnici ve strnulé poloze sedícího střelce. "Co je, vole, vždyť píšu..." Mezi touto větou a počátkem jeho "hibernizace" uplynuly skoro dvě hodiny.

Olympiáda je fajn, patříte-li mezi fanoušky a diváky. Zajedete si do Richmondu na Sáblíkovou a vrátíte se včas do Vancouveru na Canada Hockey Place na hokej. To pro novináře neplatí. Jenom po jednom cestování na dotyčné místo s prací ve stressu následuje druhé cestování a další práce ve stressu.

Vancouver je také fajn. Metro tu jezdí bez řidiče a funguje na počítač, naprosto bez poruch. Všichni jsou zdvořilí, slušní a usměvaví. Všechno je tu nové. Žádné historické centrum, jenom mrakodrapy. Ale je tu tak draho, že tady může žít jen blázen. Třetinkové pivo za 6 kanadských dolarů, alkohol ve státních liquor shopech, takže řešit stress alkoholem skoro nejde. Vysoké ceny, strašné daně. Kanada je nejdražší zemí Ameriky. Když vlezete do autobusu MHD nebo do metra, tak dvě třetiny cestujících tvoří Asiaté. Zdvořilí, příjemní. Jít si koupit nějaké olympijské suvenýry, trička bundu – nejdřív vystát frontu přes dva bloky. Dozor a organizace byly příjemné, zdvořilé, neschopné.

Olympiáda byla zcela asexuální. Když jste viděli pěknou holku, tak to byla Češka nebo Slovenka. Žádné podněty.

Sorry, i tohle byla olympiády ve Vancouveru. Never more, thank you, Canada …