Vzkaz učitelům a rodičům o normální morálce

Mám téměř denně před očima desítky mentálně postižených dětí. Dříve jsem se jim profesně, charitativně či jakkoliv jinak speciálně nevěnoval. Jsem jen pouhý divák, jemuž je fyzicky velmi špatně. Budu učitelsky poněkud kverulantní.

Jsem v tomto oboru dost angažovaný, podotýkám. Nyní jsme každý zasažený svým jiným pohledem na svět. Jsem divákem, protože chodívám denně ráno na procházku se svým velkým hafanem kolem speciální základní školy pro děti s mentálním postižením na různých stupních, s kombinovanými vadami, dysfunkcemi mozku, Downovým syndromem, poruchami autistického spektra a podobně.

Některé ty děti vypadají úplně normálně, nelze u nich postřehnout rozdíl oproti těm, které chodí o nějakých sto metrů dále do běžné základní a mateřské školy (mám je všechny minutu či dvě chůze od svého bydliště). Jiné jsou na vozíčcích a postižení je patrné na první pohled.

Denně jim hledím do očí a snažím se v nich číst. Je v nich vděčnost, láska, oddanost, důvěra, víra ve spolehlivost. Sleduji jejich vnímání, pohledy, řeč těla, pohyby, pozoruji jejich rodiče, jak úžasně laskavě se k nim chovají. Vykládají je ráno ze svých aut, často speciálně a nákladně upravených, mají vlídné výrazy v obličejích, mluví k nim tak, že mají lásku, trpělivost a empatii v každém slově. Ani stín příkrosti. Ty děti nezajímám, ani jejich rodiče, ty malé zaujme především můj labrador, který je ztělesněním lásky a přátelství, má rád malé děti.

Mám celkem slušné humanitní vzdělání, ale nikoliv medicínské, pedagogické či speciálně pedagogické. Vůbec nic nevím o péči o mentálně postižené děti. Vždycky, když jsem nějaké viděl, tak jsem děkoval osudu či Bohu, že jsem čtyřnásobným otcem zcela zdravých, talentovaných, prosperujících a šťastných dětí, už dávno dospělých, které mne obdařily zdravými vnoučaty.

Byl jsem několik desetiletí publicistou, slušně jsem vydělával a žádný rok jsem nezapomněl věnovat nějaké peníze na charitu ve prospěch dětí, které byly méně šťastné než ty moje.

Největší osvěty o problémech mentálního postižení se mi dostalo od jednoho z mých šéfů v novinách, který vystudoval speciální pedagogiku v oboru lehkých mentálních dysfunkcí. Vždy tvrdil, že šéfovat redakční kolektiv ve velkých denících je jeho nejlepší studijní praxí a má tudíž vzdělání pro svou roli zcela ideální. Inu, nikoliv každý chápal jeho speciální manažerský a vůdcovský princip, neboť v naší profesi byly vývojové fáze, během nichž mohli pracovat v prestižních médiích jen magoři, pokud se jim dostalo vlídného usměrnění.

Všechna a všechny jsem přežil a odešel jsem tedy do důchodu duševně zdráv. Či aspoň si to myslím.

Hodně se nyní mluví o učitelích a zvyšování jejich platů. Hádají se politici, odboráři burcují školy do stávek. Já to chápu. Všichni pedagogové chtějí společenskou a finanční důstojnost svého stavu. Správně! I moje matka z maloslovenského kulackého prostředí si přála, abych si vybral jedno ze tří povolání, nejváženější mezi lidmi na vesnicích a maloměstech: buď učitel, kněz nebo lékař.

Já to podělal a velmi jsem ji zklamal. Cítil jsem se na víc než být učitelem, necítil jsem se na medicínu a nejblíže mi byl osud kněze. A tak jsem si vybral profesi novináře, což mi nadělalo do bot na celý život, trochu dobré pověsti, trochu vězení, trochu arbeitsverbotu, trochu investigativních a reportérských výzev pod ostrou palbou.

Dvě věci mi v tom učitelském vzepětí v boji o platy nezaznívají.

Jednak je to role pedagogů ve speciálních disciplínách v oboru mentálně postižených dětí, které by měly být placeny zlatem a nikoliv procentním vyjádřením oproti průměru. Zaslouží ocenění na úrovni špičkových bankovních manažerů. O tom jsem neslyšel na současné legislativní scéně o pedagogické kauze ani slovo.

A zadruhé: problém kvality vzdělávacího procesu. Řvát – jsem učitel, musím dostat víc, jsem zárukou vzdělanosti – je blbost.

Všichni učitelé paušálně nejsou zárukou vyšší kvality vzdělávacího procesu. Současní maturanti ani nevědí, kam zařadit Palacha.

Neslyšel jsem dosud postulát základního principu vzdělávání v kontextu s prachama.

A ten zní: budu učit nejen za víc peněz, ale současně to pro mne obsahuje závazek učit lépe! To bych, prosím, vyžadoval.

Novinář, vědec, manažer, učitel atd. podléhají kritériu dělat svou práci velmi dobře, pokud za ni chtějí být lépe odměňováni.

Rodiče dětí však tuto praxi zcela nepřijali. A já je za to kárám. Jejich role je totiž z hlediska mravnosti ta nejvyšší. Při svých exkursech mezi děti s mentálním postižením sleduji jeden trend. Kolem školy dětí s mentálním postižením sleduji chování rodičů tzv. normálních dětí, které vodí do školy pro „normální“ děti. Mnozí jsou laskaví, vlídní, jiní však cestou do školy řvou na své potomky demotivujícím způsobem. Napomínají je kvůli známkám, které je třeba opravit. Vyhrožují jim, že když se nezlepší, tak nepojedou v létě k moři a nedostanou nový model playstation. „Ořvávají“ je jako drábové, že nedostanou k narozeninám nebo pod stromeček nový model freestylové nebo elektrické koloběžky. Na svou letoru bych se otočil a šel bych domů, i kdyby mi javory do cesty padaly. Byl jsem obtížný...

Nahrazují skutečnou lásku rodičů a jejich mravní efekty materiálními požitky. To není výsledkem pozorování v průběhu pár týdnů, ale v průběhu zhruba dvou a půl roku, co žiji v menším městě, do něhož jsem se přestěhoval z Prahy, kde jsem žil asi 48 let.

Nechce se mi věřit, že tohle je pravý obraz naší společnosti, byť takto parciálně vymezený.

V očích těch postižených dětí je vždy důvěra a láska. Víra ve spolehlivost správnosti.

V pohledu těch tzv. normálních dětí je jakýsi vzdor vůči přiděleným a normálním autoritám rodičů, což mi připadá hrozně blbě. Asi je něco špatně. Je to porucha systému, protože se špatně chovají rodiče. Pro rodiče mentálně postižených dětí to však neplatí. Patrně jen oni mají morálku, která by měla být normální. Ta laskavá, vstřícná, otevřená, objímající, nekonfrontační, smiřující, vítězná, dekontaminující, trpělivá. Jinak nelze napravit svět, který je stále konfliktem mezi debily a normálními lidmi. Vzniká patrně vážný rozpor mezi dětmi "nenormálními", schopnými pochopit pozitivní zdroje života, a mezi "normálními" s negativním vztahem k současnosti. Nechť si to filozofové užijí. My, pragmatici, vidíme jen bordel hodnot, v jehož současném stavu dominuje negativismus v tom duchu, i kdyby se měla stát anoda katodou.