Vovko, už to s tím Masarykem vybal

Vždy jsem se hodně zabýval historií Československa a České republiky. Moc mě to baví. Vždycky mi velmi vadil případ úmrtí ministra zahraničních věcí Československé republiky Jana Masaryka, syna T. G. Masaryka.

Jan Masaryk, syn "tatíčka Československa", údajně v noci z 9. na 10. března 1948 ve věku 61 let, pár dnů po únorovém komunistickém převratu, který ovlivnil osud Československa na dalších 40 let, spáchal údajně sebevraždu skokem z 5. patra Černínského paláce, kde měl služební byt. Zjistil jsem ze zpravodajských serverů, že vyšetřování jeho smrti bylo v září roku 2019 opět otevřeno podáním plzeňského státního zástupce, který zvážil poznatky dvou vědců, kteří fyzikálními a metrickými údaji svého výzkumu přinesli nové podněty k otevření případu.

Masaryk by nespáchal podřadnou sebevraždu

Předně řečeno: velmi málokdo věřil tomu, že Jan Masaryk spáchal tzv. sebevraždu dobrovolně. Vůbec mě udivilo, že tento případ byl vůbec znovu otevřen. Naposledy byl uzavřen v roce 2003 jako vražda za neobjasněných okolností, provedená neznámým pachatelem.

Poskytnu k tomu jeden osobní zážitek, starý 50 let.

Jako student I. ročníku FSVP UK (dnes Fakulta sociálních věd UK) jsem si šel v r. 1969 na Ministerstvo zahraničí pro zápočet z předmětu novinář ve společnosti. Naším vyučujícím byl totiž pan Dobromil Ječný, autor skvělé knížky Brevíř moderního člověka, úžasný muž, několikanásobný velvyslanec, který v té době pracoval v Černínském paláci jako šéf diplomatického protokolu. Měl rád své studenty a my jsme ho milovali. On nebyl profesorem toho typu, který by řekl: Dejte mi index, práci máte dobrou/blbou, ale dám/nedám vám to.

Rád si se studenty pokecal. Bral je jako sobě rovné. Ale student musel obhájit svou seminárku stejně tvrdě jako diplomku. Napsal jsem v ní něco v tom smyslu, že Jan Masaryk měl vždycky perfektně střižené a ušité obleky, tuhé, zatímco tehdejší představitelé komunistické strany a vlády nosili konfekční obleky s ohnutými klopami a působili usmoleně. Bylo to na tehdejší dobu dost odvážné. Ječný však na to nehnul ani brvou.

Úřadoval shodou okolností ve stejné kanceláři jako v roce 1948 Jan Masaryk. Sám mi to řekl, netušil jsem to ani náhodou. Přišla tedy řeč na jeho smrt. A on mi tehdy řekl: „Milý mladý kolego. Je zcela vyloučeno, aby Jan Masaryk spáchal naprosto podřadnou sebevraždu skokem z bytu v 5. patře v noci v pyžamu a trepkách, v pyžamu oblečenému naruby. To může tvrdit jen úplný hlupák. Jan Masaryk byl mužem noblesních způsobů. Kdyby chtěl spáchat sebevraždu, tak by napsal nejprve stylisticky vybroušenou politickou závěť, jíž by se věnoval aspoň dva dny. Oblékl by se do svého nejlepšího obleku, zavolal by Benešovi a potom by se střelil v pravé poledne z pistole za stolem v této kanceláři do srdce, aby neměl po smrti roztříštěnou a nafouklou hlavu. Vy se to jednou všechno dovíte, pane kolego, já už asi ne. Zabili ho.“
A tak na to čekám. Nikdy jsem nepozbyl víry v to, co řekl dr. Ječný.

Jan Masaryk se chtěl ženit

Jan Masaryk byl složitý člověk. Byl československým velvyslancem ve V. Británii v letech 1925 až 1938, předával britskému premiérovi Chamberlainovi protestní nótu proti britskému souhlasu s okupací pohraničí Československa Hitlerem. Napsal ji sám, protože prezident Beneš byl téměř nepoužitelný, dostal od něj jen body. Pak rezignoval, cestoval, stal se v roce 1940 ministrem zahraničí londýnské exilové vlády.

Tvrdilo se o něm, že inklinoval v době pobytu v Británii k drogám, lehkým ženám a nezřízenému životu, léčil se u psychiatra. Inu, to mě moc nebere, protože o informacích o tom, jak někteří čeští politici po roce 1989 kouřili marjánu a „sjížděli lajny“, bych mohl napsat román.

Čtyři kapitoly

Mám tu šílenou vlastnost, že pořád něco čtu, a to nejen na internetu. A nejen v češtině. A tedy dost vyčtu. Jan Masaryk měl rád svůj život. Neplánoval, že by ho ukončil skokem z 5. patra Černínského paláce, kde měl služební byt. Měl naopak v plánu, že dříve či později bude muset emigrovat, protože během „Vítězného února“ v roce 1948 odmítl rezignovat jako jeden z několika nekomunistických ministrů. Jenže ho protiústavně podrazil prezident Beneš, epigon jeho otce. Jan Masaryk měl v plánu emigrovat a oženit se s americkou spisovatelkou Marcií Davenportovou, která žila v té době v Praze, ale shodou okolností odletěla 7. března do Londýna. Tam se měl odehrát i sňatek.

Čtyři kapitoly vyšetřování smrti Jana Masaryka v letech 1948, 1968 až 1969, 1993 až 1996, a 2001 až 2003, se v 90 procentech, mj. i vzhledem k záhadným úmrtím vyšetřujících policistů, lékařů, úředníků a dalších svědků, přiblížily k hypotéze, že Jana Masaryka zabili agenti sovětské NKVD. Buď ho vyhodili z okna jako pytel koksu, nebo ho srazili z římsy, po níž se jim snažil uniknout, když ho napadli v bytě.

Vovko, už to vybal

Vyprosil bych si, aby se prezident Zeman, až se příště setká s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, obrátil na starého kámoše s dotazem: Vovko, nech sáhnout do archivů NKVD, a kápni božskou, jak to tehdy bylo. Ať tuhle kapitolu vyjasníme, protože lidi v Česku to furt se*e. Archivy těch tvých gaunerských organizací bývají velmi přesné, určitě to tam najdeš. Buď jednou frajer a prostě to vybal. Tebe se to nedotkne, ještě jsi nebyl na světě. Zase ti píchnu s Krymem a tím maglajzem na východní Ukrajině...