Žádná revoluce nezmění lidi k lepšímu

Rozproudila se soutěž, kdo napíše poutavější, hrdinštější či dojímavější blog k 30. výročí sametové revoluce. Nemíním se do ní zapojit. Spíš mě zajímá, jestli se z Čechů stali v průběhu těch tří dekád lepší lidé.

Prostě jen tak, obyčejně.

Nestali.

Otázka zněla, zda jsou upřímnější, čestnější, jak si váží současnosti bez rudé totality, že žijeme alespoň v podprůměrném hmotném dostatku (ve srovnání s ostatními státy EU), máme pasy, nepotřebujeme víza, dýcháme lepší vzduch, máme obchody plné kvalitního zboží, zda jsou férovější, prožili nějaké sebereflexe, jak naložili s volným přístupem k dobrému vzdělání, se svobodou projevu, jak se zajímají o věci veřejné a tak dál... Jak se k sobě chovají! Nechci tyhle věci začít zase omílat.

Nebyl jsem 17. listopadu na Národní, dověděl jsem se o těch událostech až kolem půlnoci z Hlasu Ameriky. Dneska se tisíce lidí hlásí, že tam byli. Je to blbost, do presu mezi dva kordony policie se dostalo asi 3000 lidí, studentů. Reagoval jsem tak, že od PO 20. 11. jsem byl na všech demonstracích (o víkendu se nedělo nic, až v NE 19. 11. večer byl vyhlášen vznik Občanského fóra).

Jsem zralý muž, nechci-li rovnou říci, že starý. Hodně pamatuji, moje kognitivní funkce dosud neselhávají, fyzické jsou téměř v rozpuku. V srpnu 1968 už jsem byl plnoletý, v listopadu 1989 otcem čtyř dětí a teprve po čtyřicítce jsem začal žít opravdu kvalitní a plnohodnotný život. A vážím si toho. Byla to aspoň tak 25 let dobrá jízda. Za tu dobu člověk nejen dost zažije a přečte, ale má i velkou komparativní zkušenost, zvlášť když sjezdil půl světa.

Vůbec nejsem spokojen s tím, k čemu jsem dospěl. A trápí mne to.

TŘI BARVY

Do roku 1989 byl český svět zhruba tříbarevný a zmíním ho jen v obrysech. Červená patřila komunistické elitě funkcionářů, nomenklaturních kádrů, policajtům, fízlům a rudým prdolezům. Přisluhovačům. Skoro všichni chytračili, kradli, šmelili, brali úplatky, kdo nebral, tak je dával, vzájemně se kryli. Měli nová auta, pěkné chaty.

Šedá patřila vekslákům, pasákům, šlapkám, čorkařům, pašerákům, překupníkům, podivným individuím, jejichž krycím zaměstnáním byly nejčastěji existence taxikářů, recepčních, invalidních důchodů, kamioňáků atd., narazit na poctivého řezníka, zelináře nebo číšníka byla vzácnost nebo výjimečná známost. Zajímavé bylo, že 17. listopadu 1989 všichni zmizeli z ulic Prahy a velkých měst nejméně na týden. Měli echa od policajtů, že se bude dít něco velkého a nebylo by dobré, by někoho z nich sebrali. Chytračili, kradli, šmelili, jeli v úplatcích, vzájemně se kryli, rádi spolupracovali s policajty. Prostě šedá ekonomika. Masivní skupina. Měli bouráky a krásné chalupy.

Bílá byla barva normálních lidí, co drželi hubu a krok, chodili do práce, doma nadávali na komunisty, v práci si dávali pozor na pusu a byli loajální, pokud možno trochu přikrádali, všichni se báli o dobré zaměstnání, báli se udělat špatný krok, aby neohrozili vzdělání svých dětí. Od úředníků přes učitele až po vědce. I schopný lékař, když chtěl druhou či třetí atestaci, tak musel mít kromě odborného i stranické doporučení. Jezdili v plasťácích a plechovkách, šetřili na devizové přísliby a doufali, že ho jednou dostanou. Bydleli v panelácích a chalupy mívali po rodičích.

ŠEDÁ BARVA VÍTĚZÍ

Z té šedé skupiny jsem v posledních letech pár lidí potkal. Dva u soudu, pár z nich na ulici. Jeden byl vekslák a pasák. Po roce 1989 uplatnil svůj kapitál. Stal se váženým podnikatelem, privatizátorem, místním zastupitelem, na pár let dokonce starostou v obci, dokonce kandidoval do parlamentu. To není jediný případ. Brutální bachař Vondruška z věznice v Minkovicích byl dokonce dvakrát poslancem parlamentu (PČR PS). Policejní mlátička Ondráček je ve vedení KSČM a poslancem PČR, je drzý jako lázeňská veverka.

Po roce 1989 se barevné spektrum změnilo. Zjednodušilo. Má jedinou olověně šedivou barvu. Kradlo se a krade v nebývalém rozměru. Když byl rozkraden divokou privatizací národní majetek, tak přišly konkursní mafie, po nich české dotační a evropské peníze. Komunisté, kteří byli v roce 1989 na odpis, nebyli zakázáni. Naopak mají nyní moc, o níž se jim ani nesnilo. Kladnou podmínky vládě. Z politiky se stal byznys na přihrávání rozpočtových a dotačních peněz napříč celým spektrem. Hře na koalici či opozici v parlamentu by neuvěřil už ani Pepek Vyskoč. Je to jedna koalice na přihrávání prachů a provizí, na vyrovnávání závazků. Když dojdeme až na vrchol hierarchii moci, tak zjistíme, že prezident s hulvátským slovníkem a arogantní rétorikou je orientovaný na totalitní Moskvu a komunistickou Čínu a osobuje si vyšší pravomoci, než mu dle ústavy náleží a dehonestuje kvalitní výsledky zpravodajských služeb. Bože, jak hluboce klesl jeho úřad od dob prezidenta Václava Havla.

ILUZE

Občané této země jsou obelháváni průhlednou lží o tom, jak se mají dobře, jako nikdy v historii. O jejich blahobyt a nárůst výplat je obere sám tento stát. Prostřednictvím inflace, DPH, mechanikou kejklířství se spotřebními daněmi a raketovým nárůstem cen základních potřeb, zejména potravin. Marže supermarketů jsou vyšší než třeba v Německu. Když jsem studoval podklady pro svou poslední knížku „Špatný princip státu – Rozkradený ráje demokracie“, tak jsem těm číslům ani nevěřil.

Navíc – chování lidí v tomto státě vůči sobě dosahuje rozměru, který by nepřijala ani prasata. Jsme rozhodně vzdělanější, informovanější, orientovanější, máme k dispozici internet, sociální sítě. Lidé se vůči sobě chovají velmi agresivně, nevstřícně, už prakticky neexistuje model běžné etikety, že pozdravím neznámého člověka při procházce se psem, když široko daleko nikdo není.

Chování obchodníků je katastrofální. Někteří si diktují díky monopolnímu postavení v distribuci splatnost faktur na tři měsíce, ale dostat z nich peníze ve čtvrtém měsíci je skoro zázrak. Co na to stát? Nic! Zaplať DPH do 14 dnů! To je fakt pohoda...

Děti ve školách se dopouštějí šikany na spolužácích, nemají úctu k rodičům ani učitelům. Internet se stal rejdištěm podvodů v obchodním styku a na sociálních sítích. Mnoho útoků směřuje vůči našim dětem ze strany úchylů. Elektronická komunikace, která měla být původně nositelem svobodného vyjadřování, se stala nebezpečným prostředím.

ZEMĚ PRÁSKAČŮ

Každá společenská změna včetně revolucí přinese i zásadní proměny v chování občanů. Když Němci obsadili české pohraničí v roce 1938 a pak z Česka v roce 1939 udělali protektorát, narodilo se tolik kolaborantů a práskačů, že to nelze spočítat. Stálo to mnoho lidských životů.

Iluze svobody a demokracie po osvobození v roce 1945 trvala necelé tři roky. V roce 1948 se stalo Československo státem, jehož komunistická vůdčí garnitura vraždila své oponenty a likvidovala každý náznak opozice. Zničila popravami stovky životů a další statisíce lidí společensky deklasovala, způsobila masovou emigraci. Země se stala pod tlakem StB státem fízlů.

Rok 1968 okupací státy Varšavské smlouvy vyvolal bezmoc v iluzích o svéprávné zemi. Husákovy čistky v letech 1969 až 1989 vyvolaly naprostou deziluzi, další masivní vlnu emigrace. Překonaly veškerá očekávání. Nikdo si nemohl bý jistý, zda nepůjde z práce v klepetech. Já byl mezi těmi, jehož odvedli v poutech v květnu 1978. Dopoledne jsem byl na tiskovce v rámci MS v hokeji 1978 v Praze, odpoledne v vazbě. Země fízlů se stala říší práskačů, v níž téměř každý udával každého. Přesvědčil jsem se o tom při návštěvě archivu StB v Pardubicích. Bylo to velmi smutné.

PREZIDENT NENÍ AUTORITOU OCHRANY

Rok 1989 vyvolal velké naděje, ale v souvislosti s politickým vývojem a nástupem informačních technologií vyvolal v této společnosti naprostý chaos. A ten je naší přítomností. Bojíme se přijmout e-mail, bojíme se odeslat e-mail, bojíme se reagovat na obchodní nabídky, nevěříme prohlášením politiků v parlamentu, nevěříme jejich promluvám i ve veřejně-právních médiích. Bojíme se připustit jakýkoliv průnik do našeho elektronického soukromí. Bojíme se připustit, že někdo jedná fér. Tento stát nás nechrání, neboť prezident je toho názoru, že varování tajných služeb jsou jen výsledkem práce nějakých „čučkařů“. Propagandistické weby s destinacemi na východ od našeho státu do nás buší dezinformacemi. Svůj účinek to má. Některé lidi, jež znám 30 let, dneska nepoznávám.

Přičiním závěr: revoluce a velké společenské změny nikdy neudělaly lidi v „cílové“ zemi lepšími. Nýbrž horšími. Pokud ta nabízená svoboda byla falešná. A falešná svoboda lidi zkazí. To je i případ Česka. Vyvolávat myšlenku mravnosti je jen iluze. Mravnost, etika a slušnost jsou právně nevymáhatelné kategorie lidského chování. Ani česká „sametová revoluce“ nezměnila lidi k lepšímu. Protože ji její aktéři neuchopili mravně. Sledujeme tento vývoj nejméně už od Velké francouzské revoluce v letech 1789 až 1799, během níž krev na guilotině ani neosychala.

Jsem bohužel idealista. Mravnost a slušnost mi připadá jako neideálnější řešení všech vztahů. Ale neumím to změnit oproti chování Klausů a Zemanů, kteří se jen ďábelsky chechtají.