K Novému roku jsem napsala článek s podobným titulkem sem. A stojím si za ním. "My" máme svobodu, "oni" mají řád. "Nám" se ten jejich řád nelíbí stejně jako "jim" ta naše svoboda. Čímpak to asi bude??
Jestli to nebude tím, že ten jejích řád je spíš vězení. A ta naše svoboda spíš bezohlednost...
Kdysi jsem na debatě se svým školitelem na téma individualismus vs. kolektivismus v interkulturní psychologii prohlásila, že mi přijde, že kolektivističtější Východ (v onom psychologickém smyslu) a individualističtější Západ jsou jako dvě extrémní polohy jedné houpačky. Východu chybí ohled na jedince a Západu ohled na společnost a rodinu. Že by jen bodlo, kdyby se jeden od druhého něco naučili...
Pak nastal masový exodus Východu na Západ, hmmm.
Však v profilu píšu, že bych si měla dávat pozor na to, čím se zabývám :-)
Ono je to ovšem všechno mnohem složitější. Nedá se říct, že by lidé v individualisticky zaměřeném Západě netrpěli představou, že by měli "zapadnout". V různých ohledech. A že se lidé v kolektivističtěji zaměřeném Východě necítí individuálně spokojení a naplnění.
Psychologie ostatně říká, že základními dvěma lidskými potřebami je potřeba autonomie a vztahovosti... a je jedno, kde žijete. Jen asi není jedno, jak Vám prostředí, kde žijete, umožní tyto potřeby naplnit...
Ano, když jsem studovala v arabských islámských zemích (Egypt, Jordánsko) a pracovala na Srí Lance, onu "vztahovost" jsem tam zažívala. Najednou jsem měla pocit, že místní do mě víc vidí. Nejen to, že je víc zajímám (což mohlo být spojené s tím, že jsem byla cizinka). Je to asi podobné tomu, co možná stále ještě žije u nás na venkově.
A je otázka, do jaké míry to komu vyhovuje.
Že najednou nestojíme sami za sebe. Že jsme pod drobnohledem. Že každý chce o každém všechno vědět. Že můžeme zapomenout na nějakou anonymitu. Že je mnohem náročnější dělat to, co cítíte, že dělat chcete (a potřebujete), protože se nejdřív musíte vymanit z onoho: "takhle by to mělo být, protože co na to řeknou sousedi". Z různých odsudků a vyobcovávání.
Ano, o čest se nehraje jen na Východě. Ale tam většinou není jiného úniku než opravdu utéct nebo se nechat zabít... :-( U nás stačí bouchnout dveřmi, přetrhat kontakty s vesnicí, městečkem, rodinou, příbuzenstvem, kteří by Vás chtěli zastrčit do nějaké škatulky, a odstěhovat se do většího města. A tam si žít do určité míry po svém...
Onu "vztahovost" jsem v arabských zemích zažívala jako přijetí. Přijetí, které jsem tehdy jako malá a dospívající nenacházela v Čechách, protože mé dospívání jaksi nezapadalo do škatulky "party-kluci-ožíračky". Bylo jaksi východnější, než bylo zdrávo :-))) A kolik asi východňaček by radši tu západnější škatulku?? :-)
Tím chci říct, že "individualistický" Západ není zas tak otevřený individuálnímu prožívání. Jen Vás za něj nikdo nezabije. Ale upřímně, co je to za život??
Na druhou stranu mi vždycky v arabských zemích velmi vadilo to, co jsem vnímala jako určité pokrytectví. Taková ta představa "my jsme ti dobří", která ovšem končila na prahu letiště při cestě na Západ. Takové to povrchní hraní si na ctnosti, které se ukázaly jako příliš slabé tváří v tvář větší svobodě.
Ono totiž není umění žít věrně, nerozvádět se, pečovat o rodinu atd. atd, když víte, že nemáte žádné jiné možnosti. Kolik lidí takoví zůstanou i v okamžiku, kdy se jim otevře klec a dostanou možnost z ní vylétnout?? A hlavně - kolik lidí, vyrůstajících celý život v kleci, se v okamžiku, kdy vyletí z klece ven, nenabijou čumák??? Kolik z nich vlastně umí SKUTEČNĚ létat??
Chcete odpověď? Tak si vzpomeňte na to, jak se v Evropě žilo třeba v 19:století. Kolik lidí dnes nostalgicky vzpomíná třeba na 1. republiku? A nadávají, "kam to ta doba dnes spěje"...
Ano, muslimové to také vidí. A zuby nehty (kalašnikovy) se brání tomu, aby dopadli jak my. Bez skutečného náboženství, bez toho řádu, který udržuje jejich rodiny pohromadě. Zdánlivě.
Ano. Je to všechno jen zdání. Nikdo nevidí pod ony masky, které si nasadili, stejně jako si je kdysi nasadili naši předkové, aby dokázali žít ve společnosti, do které se narodili...
Proto jsem napsala tehdy onen článek o tom, že svoboda je tou jedinou lidskou hodnotou tváří v tvář islámu. Ta skutečná svoboda! Ta jediná svoboda, která nepotřebuje pravidla a drakonické tresty. Ta jediná svoboda, která nepotřebuje trest smrti k tomu, aby chápala, že když ji ztratí, tak zemře tak jako tak...
Jak jsem psala v článku o islámské výchově dětí, ona islámská představa, že jediný způsob, jak žít "ctnostně" je spoutat společnost kopou pravidel a hierarchií a od útlého dětství je do lidí doslova vtloukat, je zcela zcestný. Kupodivu ho zastává i spousta Čechů, kteří nevidí jiný způsob, jak ten morální marast napravit. Divíme se, že muslimové se jí také nechtějí vzdát?? Divíme se, že spousta zápaďanů se pod dojmem oné "vztahovosti" k islámu přimkla... a spousta se zas snažila vymanit, když zjistila, za jakou cenu? Jenže ono to zrovna z islámu jde dost špatně - tam se odpadlictví neodpouští. Chceme všechny ty ženy, které se zamilovaly do muslimů, soudit? Nebo zapomeneme na to východňácké neustálé souzení a raději si položíme otázku, PROČ PROBOHA??
A když si na ni odpovíme (protože tam hledají jistotu, vztah, soudržnost) a uvědomíme si, kam chtějí někteří lidé z toho západního světa uniknout, a nač spousta dalších nostalgicky vzpomíná, třeba se vylekáme...
Jako bychom zapomněli, odkud a proč jsme jako společnost vyšli. Proč máme dnes společnost takovou, jaká je. Svobodnější. Jako bychom teď neviděli přímo před vlastníma očima (v době, kdy jsem arabistiku začínala studovat, nikdo o islámu neměl ani ponětí), že není cesta zpět. Kam by vedla...
Taková svoboda ale není vůbec lehká. Má daleko do toho, jak si ji dosud většinou představujeme. Však vidíme, kam bezbřehý liberalismus vedl. Což ovšem neznamená, že svoboda je špatná volba. Jen ta cesta... ta cesta musí být jiná...
Onen článek, na který odkazuji v perexu, je takovou cestou. Je to svoboda, která neznamená "dělám si, co chci" a "beru si to, co se mi líbí". Je to svoboda, která znamená "nic nepotřebuji", "ničeho se nebojím". Je to absolutní odvaha a absolutní nepřipoutanost k vlastním touhám.
Je to svoboda, která není sobecká, ale která se zároveň nenechá spoutat požadavky "těch druhých". Těžko se nalézá, protože stojí v paradoxním světě, který není rozumem pochopitelný. A protože jsme se staletí učili žít tak, abychom nemuseli stát na tomto světě zcela obnažení. Nezávislí na tom, či onom.
Z toho jde totiž hrůza...
Ale svoboda znamená absolutní odvahu...
To, o čem vyprávím, nejsou jen slova. Nebo teorie. Je to svědectví toho, kdo před dvěma lety stál na pomyslných hranicích jako ti imigranti - na hranici mezi skutečnou svobodou a spoutaností. V té době jsem již začala psát svůj blog a ten pocit jsem vložila do článku, který je prvním z pětice článků v novém vydání magazínu Aves, který na blogu píšu pro své čtenáře. Za měsíc na to, kdy jsem vyjádřila touhu po takové svobodě, a zároveň strach z ní a z toho, že na té cestě budu muset čelit všemu tomu, co mě poutá, jsem na tu cestu byla prostě hozená. Jako když hodíte do vody někoho, kdo se chce naučit plavat, ale bojí se. A plav!
Co Vám budu povídat. Nebylo to jednoduché. A není. V únoru jsem na toto téma často narážela, tak jsem ho vtělila do únorového vydání magazínu a všechny články tam tvoří takovou cestu od strachu ke svobodě, kterou si snažím připomínat.
A snažím se připomínat i ostatním lidem, že právě tohle je ta jediná cesta, kterou stojí za to jít. Západní cesta svobody, kvůli které už trpělo spousta lidí, a bylo by škoda, kdybychom na ni zapomněli jen proto, že jsme vyrazili zkratkou, která se ukázala jako naprosto neschůdná...
A tak se na onen příliv muslimských migrantů nedívám ani tak s obavami, že islám převálcuje západní kulturu, jako s nadějí, že islám vzburcuje západní kulturu! Bohužel, hrozba je veliká, protože navzdory naší proklamované individualitě se umíme velmi rychle přizpůsobovat. A strach, který je vlastní islámu, je nám vlastní také... :-( A ze strachu člověk nadělá spoustu chyb...
