ELVIS, OREL AMERICKÝ: Kapitola 10. Teplý vzduch byl prosycen vůní borovic, rozkvetlých květin a čerstvě zoraných vinic. Paprsky odpoledního slunce za nimi vrhaly dlouhé stíny. Letěli opět jeden za druhým: žák jako první a za ním, na křídle, jeho učitel. Zuřivě mávali křídly a stoupali. "Mávání křídly je pro ptáky, ale není pro orly," funěl nahlas Elvis. "Moc potřebuješ tréning," odvětil nelítostně Ike když Elvis začal divat zda-li neuvidí pod sebou či kolem sebe nějaký ten termál. "Nehledej ho, musíš ho cítit," zaslechl za sebou Ika. "Cítit, cítit," funěl rozpálený Elvis. "Ne tělem, ale myslí," naléhal Ike. "Termál, termál, termál," opakoval si Elvis, ale nefungovalo to. "Cítit, ne říkat," trval na svém Ike. "Někde tu je, stačí ho najít."
Už byli dost vysoko, pomalu a plynule klouzali, ztráceje výšku. Elvisovi se tyhle lekce líbily. Ike byl náročný učitel, ale Elvis se s ním cítil v bezpečí. Připomínal mu jeho lidského otce, Joea. Spolehlivý, přísný a milující.
"Jak mám vůlí ‚ztvořit‘ proud teplého vzduchu? Jak jen mám ‚chtít‘ termál?" Cítil rostoucí tlak. Nechtěl se pokaždé ptát, ale bylo toho ještě mnoho, o čem nevěděl. "Termál. Já chci termál," opakoval si zas a znovu.
Z ničeho nic uslyšel hlas. Překvapilo ho to. Nebyl to Ike letící za ním. Byl to ten samý záhadný hlas, který slyšel, když lovil vydry. Přísný hlas, jež mu říkal to, co nechtěl slyšet. Zdálo se, že od té doby, co ho slyšel naposled na mostě, uplynula celá věčnost.
"Tohle opravdu chceš?" zeptal se hlas.
"Ano, ano, ano!" křičel Elvis a ohlížel se po svém záhadném společníkovi. "Chci to. Opravdu to chci." Ale hlas se vzdaloval. Elvis téměř propadl panice, protože tentokrát hlas nechtěl ztratit. Nejprve musí zastavit tok svých myšlenek a to povídáni co mu šlo hlavou. Potlačil dýchání na minimum a přestal vnímat svištění větru. Ladil své uši a hledal, odkud hlas přichází. Když všechno ztichlo, zeptal se znovu. Tentokrát byl připraven určit směr, kterým k němu jde hlas.
"Kde to je?"
"Patnáct stupňů doprava," zaslechl jasně a nahlas.
"Provedu," odpověděl stručně a změnil směr. "Díky."
Avšak hlas neodpověděl. Elvis věděl, že se setkal s něčím neobvyklým, s něčím podivným, ba přímo mimo-zemským. Uvědomil si, že je s něčím spojen. Přesto netušil s čím, natož pak kde by to mohlo být. Ani si nebyl jistý, jestli se mu to líbí. Cítil, že to má děsivou sílu, nezměrné vědomosti a že se to svým způsobem stará o druhé.
Ike mu letěl po boku a pak se vrhl kupředu. "Skvěle," řekl jednoduše a Elvis mu viděl na očích, že je na něj hrdý. "Ještě pár mil a zase vyletíme ven. Bez starostí." Poznamenal Ike, když se dohodli, jak budou kroužit v teplém vzdušném proudu stoupajícím vzhůru. Byla to nádhera. Elvisovi bylo, jako by jel někam vysoko v proskleném výtahu a mohl z něj pozorovat zmenšující se krajinu.
"Nespěchej," ujistil ho Ike, ukazuje na obrys Země, který se očividně zakřivoval. "Vychutnávej si to. Pomalu kruž. Takhle," Ike se načepýřil, takže jeho prachové peří nabylo na objemu a na něj tak působil větší vztlak, potřebný při malých rychlostech. Ostré okraje křídel se zaoblily a vzduch přes ně proudil rychleji a rychleji. "Velice pomalu a potom zastavit. Musíš cítit úhel, kterým vane vítr."
Elvis plnil do písmene Ikeovy pokyny. Rychlost, kterou řídil témeř výlučně úhlem svíraným křídly a načechraným prachovým peřím, klesala, skoro se zastavil. Vítr laskal jeho tvář a on se snažil zastavit se úplně, ale přesto se pohyboval pomalu kupředu.
"Budeš-li udržovat stále stejný úhel," varoval ho Ike, "zcela se zastavíš v jednom jemném bodě. A o to nám tu dnes jde."
"Jemný bod, jemný bod," Elvis si to opakoval jako mantru, přestože nevěděl, co to znamená. Třeba by se mohl zeptat svého vnitřního hlasu. To nemůže uškodit. Tentokrát se Elvisovi zdálo, že s ním někdo hovoří. Byl to pocit, jako by stál na velmi úzké, pevné římse.
"Jesliže se příliš předkloníš, spadneš, jesliže se příliš zakloníš, taky spadneš." Zavřel oči a v tom okamžiku to uviděl: ostrá, tenká římsa a přes ní prkno-jako houpačka.
"To je ono. Jemný bod rovnováhy. Vzdorování gravitační tíze," pomyslel si a houpal se jako kyvadlo, jemně dopředu a dozadu. Doleva a doprava, trochu sem a trochu tam. Elvis pozoroval každý Ikeův pohyb. Učitel se lehce vznášel uprostřed teplého vzdušného sloupce, jež ho nesl výš a výš. Jeho tělo, jakoby ztuhlé, se ani nehnulo a dokonce se ani nepohupovalo!
"Jak to dělá?"
"Pozoruj každý pohyb. Musíš v Duchu přičíst i protiváhu, vždycky před tím, než se něco stane."
Ozvěna odpovědi mu zněla v hlavě a on se snažil zjistit, kdo to řekl. Byl to jeho vnitřní hlas anebo to na něj zakřičel Ike? Elvis si pomyslel, že v tomhle momentě na tom opravdu nezáleží.
***
Pohrávali si s větrem, jež laskal jejich tváře, letěli blízko. Kreslili nepředstavitelně ostré křivky. Okamžik před tím, než sklouzli o stovky metrů, hledali znova rovnováhu jemného bodu. Elvis se naučil vycítit, co se stane ještě před dřív, než se to skutečně stalo, takže byl schopný sladit včas své pohyby. Jejich křídla se změnila v plachty nafouklé větrem a připravené k plachtění.
"Tak takhle vypadá boj proti gravitaci," problesklo Elvisovi hlavou. Neletěli určitým směrem a nezajímal je čas. Slunce zapadalo a stíny se dloužily. Najednou Elvis ucítil neobvyklý klid a Ikeovu blízkost. Bylo to, jako by byli spojeni, a přesto nezávislí. Shodovali se v tom, jak letěli, i v tom, jak mysleli. Elvis si chtěl vyzkoušet, jestli je jeho závěr správný a prudce změnil směr doprava. Ike na to byl připraven, jako by to tušil a následoval jej.
Plynule a lehce, nad ničím se nepozastavujíce, Ike letěl podle Elvise, jako by četl jeho myšlenky a znal všechny jeho plány. Když na něj přišla řada a měl letět první, Elvis intuitivně pochopil, že se Ike k něčemu chystá. Přišlo to s děsivou rychlostí a v podobě vize.
V tom okamžiku uviděl Elvis Ika, padajícího jako kámen-před tím, než k tomu došlo. Ted už ale Ike skutečně rozevíral křídla a převrátil se přes hlavu na záda. A převracel se znovu a znovu, přesně tak, jak to Elvis viděl před zlomkem vteřiny.
"Nikdy předtím jsem nedělal kotrmelec," vykřikl Elvis, ale už padal spolu s Ikem.
"Jako v show-byznysu: předstírej, že to umíš,“ prišla odpoveď ve formě myšlenky, i když Ikeho mysl řičela radostí, jak do řezal dolů. „Předstírej!“
Ike v duchu jásal, když se řítil dolů. "Napodob mě!" Najednou dělali oba letečtí akrobati kotrmelce popředu i pozadu, padali jeden za druhým.
"Ale já-"
"Nikdo neví, že to neumíš. To víš jenom ty. A ty jsi jediný kdo se počítá."
Už bylo příliš pozdě na to, mít strach. Elvis ve tváři cítil proud vzduchu. Letěl vzhůru, ale když se obrátil, letěl příliš rychle aby měl let opravdu pod kontrolou.
"Ocas není jenom kormidlo, je to taky brzda," vysvětloval Ike. Jemně přibrzdi a obrátíš se. Nesnaž se o to násilím. Udělěj to lehce. Je třeba to provést prakticky v jemném bodě rovnováhy."
"Udělejme to ještě jednou," navrhl Elvis. Zkoušeli to znovu a znovu, kotrmelec za kotrmelcem, obrat za obratem až do měsíčné noci. Elvis se od Ika učil způsoby orlů, bezstarostné způsoby. Všechno musí jít lehce.
"Jsou lovci kteří loví pomocí sluchu. Já používám zrak." Řekl jednoho dne Ike. "Když si vyberu kořist, upřu na ni zrak a už mi nikdy neunikne."
Byli ve vinařské oblasti, kde svítalo a Ike hovořil o jídle. Seděli nedaleko rybníka, o němž Ike věděl, že je plný ryb.
"Obvykle natahují lidé kvůli loupeživým kormoránům nad rybníky dráty, ale tady jsme ve vnitrozemí," řekl Ike zkušeně. "Vidíš támhle toho chlapíka?" Ukázal na skupinu můžů pracujících na míli vzdálené vinici. "Ten člověk na traktoru, ten s tím kloboukem? Patří mu to tu a má rád orly. Proto to tu nechává otevřené."
"Nemám hlad," odpověděl Elvis, poté co jej Ike vyzval, aby si posloužil, "ale donesu ti," pokračoval Elvis.
"Budu ti vděčný," odvětil Ike. Elvis se podíval na skupinu dělníků se šátky na hlavách. Všiml si, že muž v klobouku se širokou střechou jede s traktorem přímo k nim.
"Jsi si jistý, že mu to nevadí?"
"Jo, jsem," řekl Ike a Elvis se snesl, aby vylovil nějakou mladou, kilovou rybu. Měla plochou hlavu, dlouhé vousy a zvědavé oči. Její kůže byla tmavá, téměř černá a bez jediné šupiny.
"Sumec," objasnil Ike.
"Jen tvůj," řekl Elvis a kousíček si uždíbl.
"Držíš dietu?" zasmál se Ike.
"Nemůžu jíst. Moje mysl se ještě někde vznáší," odvětil Elvis, vzhlížeje k obloze. "Vsadím se, že by rád věděl, jestli mu taky něco necháme," řekl a ukázal na hnědoocasého jestřába kroužícího nad nimi.
"Uvidíme. Jsi si jistý, že nic nechceš?"
"Jak jsi řekl: v orlím byznysu, musíme zůstat lehcí."
"Tvoje věc, ledaže bys chtěl ochutnat jikry," řekl hodujícíc Ike, vyřízl váček jiker a podal jej Elvisovi.
Ted už byla skupina dělníků velmi blízko. Elvis slyšel jejich vzrušené hlasy, poté co jejich vedoucí sklonil dalekohled.
"Jsou celí bez sebe kvůli tobě," řekl Ike pohotově, když dojedl, nechávaje kus ryby vychovanému jestřábovi, jež nad nimi neustále kroužil.
"Kvůli mně?" zeptal se Elvis.
"Jo, kvůli tobě. Jsi tu asi nový. Já už tu obědval a nikdy se nechovali tak divně. Podívej se na něj." Vedoucí na ně ukazoval a divoce gestikuloval. Jakmile Elvis uviděl, že ten člověk vytahuje mobilní telefon, řekl: "Jdem odsud."
"Souhlasím," řekl Ike a otočil se proti západnímu větru, ochotnému nést jej kamkoli on chtěl.
__________________________________________________________________________
