Byl zase patek. Můj přítel James Lester mi volal, že prý musí odjet na pár dní za dcerou, která snad konečně začala rodit. A jestli bych u něj nemohl zalévat kytky a starat se o psy. Lesterovi věděli, že Tom a Olivie, psi neurčitého plemene, které jsme se ženou Martou krmili už před tím, nás měli rádi. U Lesterů jsme byli několikrát. Měli úžasnou farmu, velkou nejméně jako Stromovka. Tráva tam byla do pasu, ale kromě koal, klokanů, walabies či hadů tam žádná jiná zvířata nebyla. Neboť Tom a Olivie byli kříženci dinga, lovili co se dalo. Chodit neposekanou trávou se muselo v holinkách, ale naši oddaní ochránci, Tom a Olivie, na nás dávali neustálý pozor. Lesterův rozlehlý, sto let starý dům byl historický‚ „queenslander“. Byl krásný a měl kolem sebe verandu jak snubní prsten. Kvůli chlazení stál na dvoumetrových sloupech a za horké noci byly okna a dveře otevřené kvůli větrání. Neměl klimatizaci. Každá postel byla velká jako nejméně dva kulečníkové stoly sražené k sobě a měla síť proti komárům. Do jedné z těch ložnic jsme si hodinu po půlnoci zalezli.
První výbuch jsem snad slyšel, ale nedbal. Druhý výbuch jsem zaregistroval, ale také ignoroval. Ten třetí mě přinutil, abych se podíval na hodinky. Byly tři hodiny v noci. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že není rok 1975 a že už nejsem v Beirutu, ale v Austrálii. Zavřel jsem oči a řekl jsem si, ať je to cokoliv, budu to řešit až po osmé hodině ráno.
V půl deváté mě budí žena: „Vstaň a pojď se podívat.“
„Na co?“ povídám rozespale.
„Pojď. Uvidíš!“ táhla mne za ruku do vedlejší ložnice, která měla zavřené okenice a nořila se v šeru. Stropní světlo tam nebylo, jen tři lampy, jedna u okna. Tu jsem rozsvítil.
„Vidíš to?“ ptá se moje žena Marta a ukazuje na podlahu, kde byly střepy z rozbitých ruských matriošek, které měl James vystavené na polici u stropu.
„Asi bylo zemětřesení.“ povídám a vzpomněl jsem si na ty rány, co jsem slyšel v noci.
„Žádné zemětřesení tu nebylo. Podívej se támhle!“ a ukázala na masivní garnýž nad oknem.
V šeru místnosti jsem nevěděl, co to vlastně vidím: „Vypadá to jako velká, stočené hov…“
„Je to pořádný had. Nechoď k tomu blízko.“
Neb jsem viděl mnoho TV filmů se Stevem Irvinem, jak expertně hází hady do pytle, a dokonce jsem se s ním jednou setkal, tak jsem ani nemrkl.
„Co s tím chceš dělat?“ ptá se Marta.
„Proč já?“
„Tady v Queenslandu existuje povolání 'chytač hadů', tak jednoho zavolej!“ poručí. Povídám na to váhavě: „Najdi mi číslo v telefonním seznamu.“
Náš chytač hadů byla žena. Hned podle mého přízvuku poznala, že nejsem domácí.
„Jakou má ten had barvu?“ ptala se.
V šedi místnosti jsem to nemohl rozpoznat: „Buď hnědou anebo černou.“
„Hnědý had je nesmírně jedovatý! Jak jste daleko od nemocnice?“
„Asi hodinu.“
„Pokud nemáte helikoptéru, tak bych si s ním nic nezačínala.“
„No a ten černý?“ ptám se.
„Ten černý,“ chytačka hadů vzdychla a povídá uváženě, „to je černý adder. Ten sežere toho hnědého k snídani.“
„Tak kdy sem můžete přijet?“ ptá se Marta do telefonu.
„Nemůžu.“ povídá chytačka hadů. „Musím do nemocnice.“
„Proč?“ ptám se.
„Kousnul mě had.“ My stáli jako opaření.
„Tak co s ním máme dělat?“
„Nechte otevřené dveře a okna a on se eventuálně odplazí.
* * *
„Tady zůstat nemůže. Já ho chci ven z domu!“ povídá žena zatvrzele.
Cítil jsem z jejího hlasu, že jde o životní prestiž. Buď se ukážu jako chlap nebo tu mou tvrdohlavou ženskou ztratím. Situace byla jako v době kamenné. Chlap musí být lovec. „Najdi nějaký pytel, hodíme ho do něj, jak to dělal v televizi Steve Irwin. To není žádný problém,“ ujistil jsem ji.
Za chvíli se žena vrátila se síťkou na lupení, co se s ní čistí bazén. Byla na bidle, asi metr dlouhá, třicet čísel široká a tři čtvrtě metru hluboká. Se síťkou přinesla také smeták: „Věc je jednoduchá. On spí. Vlezeme si na židle. Shodíme ho do pytle a ty ho odneseš ven.“
Všechno šlo, jak řekla. Shrábli jsme ho do toho síťového pytle a slezli dolů ze židlí. V tom se had probudil. Postavil se nejdříve do pozoru jako černokněžníkova hůlka. A pak, hořejší polovinou svého ztopořeného těla po mně šlehl. Čekal jsem to. Jeho hlava mi proletěla pod rukou. Bylo to 'knap'. Stočil se a znova zaútočil. Bleskově jsem obrátil pytel a on z něj vypadl na podlahu. Během vteřiny byl schovaný pod skříní. Teď jsme věděli, že je nejméně metr a půl dlouhý.
„Tady mu kouká kus těla!“ povídá Marta.
„Zaskoč ke krbu a přines mi ten špičatý pohrabáč, co tam je.“
„Co s pohrabáčem?“
„Nepůjdu na něj holýma rukama, ne?“
„To dává smysl.“ prohlásila uspokojeně žena, jako že bez vysvětlení nikam pro nic nepůjde. Moje žena není moc poslušná. Když přinesla pohrabáč, neváhal jsem a proklál jsem hada přímo do podlahy. To jsem ale nevěděl, že v podlaze pod hadem je drát, co vede k té lampě, co zrovna svítila. Proklál jsem nejen hada, ale i ten drát. Lampa zhasla bleskem a pojistky buchly. Pohrabáč měl dřevěnou rukojeť, což bylo moje štěstí. Nicméně, dvě stě dvacet voltů neudělalo hadovi nic. Najednou mu vyjela hlava zpoza skříně a začal po mně zuřivě sekat.
„Proboha živého,“ řekla moje jinak inteligentní žena, „ne aby tě napadlo vytáhnout z něj ten pohrabáč.“
Podíval jsem se na ni, jestli je normální: „Jdi do kuchyně a přines mi nůž.“
„Jaký nůž chceš?“
„Ten největší, co tam je.“
Přinesla nože tři: „Jaký si vybereš?“
„Ten zubatý.“ Byl to asi nůž na chleba a vypadal jak pila na kulatinu.
„Co mám teď dělat?“
„Jdi pro foťák.“ Samozřejmě se hned ptala proč, a já jsem se ptal sám sebe, proč jsem si tu ženskou vzal.
„To se musí vyfotografovat. Nikdo nám to nebude věřit.“ Než přišla s foťákem, podařilo se mi ohnout hlavu hada k podlaze. Začnu řezat. „Dělej fotky!“ poručím.
„Je tu tma, nic není vidět.“
„Dej tam blesk, otevři okenice!“ Kupodivu to udělala beze slova.
„Fotky nebudou nijak zvlášť dobré.“ To mi došlo.
„Lepší něco, než nic,“ povídám s odevzdáním.
* * *
Pokud jste někdy viděli ve filmu, jak někdo jedním šmahem usekl hadovi hlavu, nevěřte tomu. Řezal jsem hned za hlavou. Byla to houžev. Když hlava konečně odpadla, z těla vystříkl proud krve, úplně černý. Louže byla jako malý rybník. Ten zápach teple krve byl na zvracení. Ale vyhrál jsem!
„Já tu krev utřu. S tím se nezahazuj.“ řekla žena s obdivem. Moc se mi to líbilo.
„Co s tím hadem?“
„Vynes ho ven.“
Tak jsem ho dal zpátky do toho síťového pytle a vynesl ho ven k rybníku, kde jsem ho vyklopil. Psi mne následovali. Vrátil jsem se a viděl Martu, jak čistí ložnici. Šel jsem nám do kuchyně udělat kafe. V tom zazvonil telefon. Byl to Sam, Lesterův syn.
„Táta mi říkal, že tam jste. Pro něco si tam odpoledne přijedu. Ne, kafe nechci.“
* * *
Jen co Sam přijel, tak jsme se pochlubili: „Jedovatý had, zřejmě černý adder, nás chtěl oba zabit. No, ale já ho v osobním souboji porazil.“ Sam chtěl hada vidět, co to bylo zač. Vzali jsme ho k rybníku. K našemu překvapení tam had nebyl.
Povídám: „To není možné. Tady byl!“
Žena vehementně kývá. Také ho u rybníka viděla: „Nemohl se přece někam odplazit. Každý ví, že had je mrtvý, když se mu usekne hlava.“
Sam se usmál: „Podívej se na ně.“ a ukázal na psy. Tancovali kolem nás radostí. „Dneska je krmit nemusíš.“
* * *
Když se za týden vrátil James se ženou, vše jsme mu řekli.
„Jak ten had vypadal?“ zeptal se James k věci.
„Byl skoro dva metry dlouhý a tlustý asi jako moje lýtko, hlavu měl větší než moje pěst.“ přidal jsem trochu na rozměrech.
„A jakou měl barvu?“
„Hnědou.“
„Měl na sobě jakési pruhy, skoro jako vzor,“ praví moje všímavá žena.
„Jako,“ James zaváhal, „jako třeba nějaký vzor na koberci?“
„Přesně tak.“ praví Marta zamyšleně. „Jako na peršanu.“
„Tak to nebyl jedovatý had,“ řekl pomalu pobledlý James. „To byla krajta* (python). Není jedovatý, ale je to škrtič.“
„Sakra!“ odechnu si. „To jsem rád. Já měl velký strach. To víš, z devatenácti druhů hadů žijících v Austrálii je sedmnáct jedovatých. Tak jsem nebral žádnou šanci. Byl to boj. Hajzl, bránil se, jak mohl.“ Podívám se na Jamese a vidím, že je mu nevolno. To by ještě scházelo, myslím si, aby ve vlastním domě našel kolegu i se ženou, ležící na zemi, mrtvé, otrávené hadem.
„Jestli vám to nevadí,“ odpověděl zřejmě zdrcený James, „já bych šel na chvíli do studovny, je mi z toho nevolno. Susan, prosím tě, vyprovoď je ven, až půjdou. Ano?“
Rozhodli jsme se jet domů hned. Susan nás doprovodila k autu.
„Chudák, je z toho celý vedle.“ povídám. „No, ale nic se nestalo. Tak co.“
„Stalo.“ odpoví Susan. „Co vy nevíte, ti psi jou moji. Nellie byla Jamesův domácí miláček. On ji našel někde v rigolu před pěti lety, když jsme se sem přistěhovali. Přinesl ji domů a vypiplal ji. Udělal jí kotec pod barákem. Chytal jí myši, než je mohla chytat sama. Chodil za ní den co den. Říkal mi, že škrtiče tu má v domě kolem nás každý. Je to nejlepší past na myši, co můžeš mít. Myši to vědí. Nenastěhují se pod barák, když je tam škrtič.“
„To dává rozum.“ povídá žena.
„Když byl James na služební cestě a nějakou dobu za ní nepřišel, ona přišla za ním. Měli se rádi. Nachytala jsem je jednou spolu v posteli, kam za ním Nellie vlezla, jako to delají moji psi.To byla ještě malá. Asi jí byla zima. Někdy jsem si myslela, že jí má manžel raději než mě. Proto je tak špatný.“
Byli jsme v šoku. „To jsme nevěděli.“ omlouváme se kajícně.
„To je v pořádku.“ usmála se Susan. „Jsem dokonce ráda, že to takhle dopadlo.“
„Ráda?“ praví Marta překvapeně. „Proč?“
„Žárlila na mě. Tihle škrtiči dorostou do pořádné délky a mají úžasnou sílu. Začala jsem si myslet, že jednou Nellie mého Jamese samou láskou uškrtí, jak po něm lezla.“ Začali jsme se smát. Najednou Susan zvážněla: „Je to týden, co se mi zdálo, že místo něj uškrtila mě.“ Rozloučili jsme se, vlezli do auta a rozjeli se.
Když jsme popojeli pár metrů, Susan na nás zamávala, abychom na ni počkali. Rozběhla se za námi, a když přišla k oknu celá udýchaná, řekla s rozpaky: „Jsem ráda, že je ten úlisná mrcha je pryč!“
____________________________________
http://www.amazon.com/WOMANS-INTUITION-NOVEL-PART-ebook/dp/B00ASJW8PS/ref=sr_1_5?ie=UTF8&qid=1357009341&sr=8-5&keywords=Marta+Sinclair
