Moje tchýně Anita a já jsme velké kamarádky. Už je vdova. A jako soukromá zubařka má peněz nadbytek, a tak trajdá, kam a kdy se jí zachce. Je jí v podstatě jedno, kam pojede, hlavně že tam bude teplé moře a dostatek krevet s olivami ke snídani, obědu i večeři. Já mám také ráda moře a krevety s olivami, ale na rozdíl od ní necestuji, protože nedávno jsme s manželem dostaveli barák a jako asačce na fakultě mně moc neplatí. Když mi před časem Anita poslala smsku, že její letadlo má zpoždění, že přiletí na 'Svatováclavske' (takhle ona říká ted Ruzyni, tj. 'Letišti Václava Havla') o něco později a ať se těším, že pro mě něco má, věděla jsem, o co jde. A nemýlila jsem se. Přivezla naše oblíbené krevety a olivy. Bylo jich dost pro nás obě. Vlastně by jich bylo dost pro celý fotbalový tým, jenže my jsme nebyly ochotné se delit s nikym. Večeři jsme naplánovaly velice chytře. Ten večer měl můj manžel a její syn, Markus Richter, schůzi nějakého toho jejich fotbalového spolku. Tak jsme to všechno „musely“ sníst samy. "Péťo, to jsme se ale nacpaly, co?" řekla Anita s uspokojením a dopila poslední decku svého „rose“. Jen jsem kývla, snědla přesmoc poslední olivu, neb mi jí bylo líto, jak tam tak, chudinka, ležela sama na tom velkém talíři, a rovněž jsem dopila své „bianco“.
V sobotu mrholilo. Markus vstal brzy a šel na trénink. Já zůstala v posteli. Když jsem se o hodinu později probudila, měla jsem takový zvláštní pocit v žaludku. Hned jsem věděla, že něco není v pořádku. Olivy jsem nepodezírala. Zhodnotila jsem to tak, že všechny ty báječné krevety, které jsem snědla s Anitou včera večer, asi chtějí zpátky do Řecka, že se jim v Česku nelíbí. Nedivila jsem se. Počasí pod psa. Začala jsem přemýšlet, jestli je mám nechat „vyplavat na hladinu“ nebo je přemlouvat, aby „zůstaly pod hladinou“. Když se ale začaly seřazovat, aby, nehledě na to, co já si myslím, vyplavaly z mého žaludku, uvědomila jsem si, že přemlouvat je, aby zůstaly, by nebylo moudré. Když jsem je spláchla, aby plavaly zpět do Řecka, rozhodla jsem se, že Anitě o krevetách nic neřeknu, pokud s tím nepřijde sama.
Prakticky celá sobota byla k ničemu. Předstírala jsem, že jsem začala držet dietu, a jedla jen suchary a pila jen bylinkový čaj. Po včerejším gurmánském zážitku to byla naprostá hrůza! Nic jsem neudělala, vlezla jsem si do bledě-modrého hedvábného pytle co přivezla Anita z Vietnamu a co prý je spacák na tropy. Povalovala jsem se na gauči, dívala se na televizi a přepínala kanály. Cítila jsem se prapodivně. Byla jsem ráda, že jsem sama a mám klid. Když Markus přišel domů, spala jsem jako zabitá. Hlasité kručení mého žaludku mě probudilo hodinu před půlnocí. Když jsem si prohlédla obsah lednice, uvědomila jsem si, že nechci nic z toho, co v ní je. Pocítila jsem strašnou chuť na pizzu, milk-shake a okurky. Jedu! Vím, kde mají ještě otevřeno.
Ani jsem se nepřevlékla. Kalhotky jsem měla pořád na sobě a podprsenku stejně nenosím. Markus to má rád, prý bez ní vypadám jako ta krásná Emmanuele ze stejnojmenného filmu, který viděl ještě jako kluk. Proto si mě asi vzal, mám ten dojem. Vzala jsem si klíče od Markusovy Škodovky, která blokovala mého Forda, zabalila jsem se do vietnamskeho hedvabi, pod kterým jsem ještě před chvílí spala, a vyrazila do pizzerie Paisano na okraji Kulatého náměstí, kterou před půl rokem koupili od Italů neustále-pracující Vietnamci.
Přestalo pršet, ale mrholilo. Na čerstvém vzduchu mi ještě víc vyhládlo. Když jsem uviděla v dáli neonový nápis pizzerie, v puse jsem ucítila chuť všech těch dobrot, které budou na té pizze, co si objednám: šunka, cibule, česnek a sýr Niva. Šlápla jsem na plyn, i když jsem dobře věděla, že před náměstím obyčejně stávají a chytají policajti. Ale jak jsem byla hladová, ani mě nenapadlo dodržovat rychlost. A to byla chyba. Byla sobota, skoro půlnoc a proto tam byli na číhané. To dá rozum. Vychytávali přiopilé mladíky, kteří z místních hospod a barů vyráželi na disko. Moje oči, které před sebou viděly jen ten neonový nápis pizzerie, neviděly ta modro-červená světla blikající za mnou. Došlo mi, že mám za zadkem policajty až ve chvíli, kdy zapnuli sirénu. Věděla jsem, že jsem v průšvihu. Zajela jsem na kraj silnice a stáhla okénko. Byli na mě dva. Jeden malý a tlustý, druhý vysoká a hubený. Správná dvojka!
„Nefunguje Vám pravé zadní brzdové světlo a naměřili jsme Vám rychlost padesát jedna kilometrů za hodinu v místě, kde je povolená rychlost čtyřicet kilometrů za hodinu.“ Bylo mi jasné, že mě to bude stát dost. Otázkou bylo, kolik.
„Dejte nám občanský průkaz, řidičský průkaz, technický průkaz a doklad o povinném ručení, pane řidiči.“ řekl ten malý, zřejmě důležitější, který reagoval na můj nový sestřih. Měl svoji pravou ruku pohodlně opřenou o pouzdro své policejní pistole a v tom momentě mi ještě nedocházelo, co po mně chce. To přišlo později.
„Všechny doklady mám doma,“ povídám. „Ale bydlím jen deset minut odtud, v Katinské ulici. Auto patří mému manželovi.“ začala jsem vysvětlovat a snažila jsem se do mého poněkud hlubšího hlasu přidat trochu ženské něžnosti. Zřejmě to na ně nezapůsobilo, protože ten dlouhán mě vyštěkl: „Vystupte z auta!“ Vylezla jsem ven, držená v šachu dvěma halogenovými reflektory jejich policejního auta. V tom ze mě sklouzl ten můj kluzký, světle-modrý přehoz.
„Vždyť je to ženská!“ slyším, jak říká ten dlouhán, který mi poručil, abych vylezla ven z auta. „Podívej se na ně, Pepo!“ povídá a při tom ukazuje na mojí reflektory osvětlenou 75B hruď. Až za pár vteřin mi došlo, co tím ten policajt vlastně myslel. Sice musím přiznat, že moje ženské vnady, když je člověk srovná třeba s Dolly Parton, nejsou nic moc, ale jinak jsou velice dobré. Alespoň můj manžel to říká. No, a to bylo na těch vejrajících policajtech jasně vidět. Trvalo jim to o chvíli déle, než jsem si myslela a než bylo slušné, než mě požádali, abych sebrala svůj kluzký vietnamský přehoz a přikryla se.
„Můžete si sednout zpět do auta.“ řekl mi trošku koktavě ten malý.
„Říkala jste, že bydlíte v Katinské ulici?“ zeptal se.
„Ano.“
„Tak jeďte domů a my pojedeme za vámi.“ Souhlasila jsem. Co jiného mi zbývalo?
Když jsme přijeli k nám domů, natáhla jsem na sebe mikinu a dala jim všechny doklady, které chtěli. Pak jsem jim vysvětlila, jak moc jsem chtěla výbornou pizzu Speciál, milk-shake a okurky. A to že byl ten důvod, proč jsem vyrazila tak nalehko a bez dokladů. Když jsem domluvila, ten malý policajt se mě v naprostém klidu zeptal: „A v kolikátém měsíci jste, jestli se smím zeptat? Já to znám, moje žena je také těhotná.“
„Co?“ vyhekla jsem udiveně. A v tu chvíli mi to došlo: menstruaci jsem minulý měsíc nedostala. Ale neb trénuji běh na deset kilometrů, to se v mém případě občas stávalo. A to zvracení!? A já obviňovala Anitu. Všechny ty krevety, jak ji znám, byly ty nejčerstvější na světě, řádně zabalené v ledu! Musím se jí omluvit, že jsem jí podezírala!
„Určitě dva měsíce,“ povídám provinile, aniž bych věděla proč.
„No, tak to úplně vysvětluje situaci,“ řekl ten dlouhán s úsměvem. „Pokutu Vám tentokrát nedáme, jen řekněte manželovi, aby vyměnil žárovku brzdového světla. A v tom dešti se mohlo stát, že náš radar nezměřil rychlost přesně. Někdy to hapruje.“
„Doufám, že to bude kluk,“ povídá ten malý.
„Já taky. A jestli jo, tak to bude Pepa, po dědovi.“
Když policajti odjeli, natáhla jsem si mojí elegantní žlutou pláštěnku a s občankou, řidičákem, techničákem a „zelenou kartou“ v kapse jsem vyrazila správnou rychlostí do pizzerie Paisano. Tam jsem objednala pizzu střední velikosti, dva vanilkové koktejly a opatrně jsem jela zpátky domů. Cestou jsem se stavila ve Večerce a koupila si sklenku kyselých okurek. Doma jsem dala vše na stůl, zapálila skořicovou vonnou svíčku, kterou má Markus rád, a šla ho vzbudit.
„Neříkej mi, že je ráno!“ zamumlal.
„Není,“ povídám,“buď v klidu.“
„Tak co se děje?“
„Byla tady policie a řekli mi, abych ti řekla, že …“
Vyskočil z postele a vyvalil oči v očekávání, co se na něj hrne: „Co?“
„Bude lepší, když ti to řeknu v kuchyni u stolu.“
___________________________________________________________________________
