Rusko asi brzy vybouchne

Když si s českými známými občas povídám o situaci v Rusku, často se setkávám se dvěma protikladnými názory. První: „Ti Rusáci vlastně potřebují tvrdou ruku, neumí se bez toho obejít. Pokud tam nebude Putin, tak bude jedině bordel“. Druhý: „Ve východní Evropě vládnou brutální a zákeřní diktátoři, ale dřív nebo později půjdou do háje a vznikne tam demokracie víceméně podobná té naše středoevropské“. Co je pravdy na každém z nich?

Poněvadž v Moskvě to už několik měsíců docela vře a tisíce lidí protestují proti Putinově vládě, jsou ruské vyhlídky do budoucna docela aktuálním problémem, obzvlášť pro střední Evropu, vždyť má Rusko za humny. Oba výše uvedené pohledy na tuto zemi však situaci hodně zjednodušují. Rusko sice má dost dlouhou tradici autoritářských režimů, neznamená to však, že tamější lidé demokracii vůbec nerozumí anebo ji nepotřebují. (Nevládli však i ve střední Evropě po staletí Habsburkové a Hohenzollernové, mezi nimiž by člověk nesnadno hledal přesvědčené demokraty? A co dalších 6 let nacistické okupace a 40 let bolševika?). Mají s demokracií ovšem méně zkušeností, a ty co mají, nejsou moc povzbudivé (viz chaotická Jelcinova vláda v 90. letech, která většinu Rusů, beztak nepříliš bohatých, přivedla na mizinu). Proto je Putin, který situaci v zemi stabilizoval, stále populární, a ačkoliv si ruská opozice hlasitě stěžuje na zfalšování výsledku březnových voleb, zdají se 63,5 procenta hlasů, jež obdržel Putin, poměrně realistickým výsledkem.

Putinova stabilita však už zjevně nestačí, alespoň pro mnoho obyvatel Moskvy, Petrohradu a dalších ruských velkoměst. Putinův režim si paradoxně vychoval vlastní hrobaře. Střední vrstva je za jeho vlády v Rusku početnější než kdy předtím, i když podle sociologů však stále nepřesahuje 15 – 20 procent obyvatel, a právě tito lidé jsou s poměry čím dál více nespokojení. „Stabilita“ za Putina totiž přinesla rozsáhlou korupci (i když Petr Kellner, který má s ruským prostředím velké zkušenosti, tvrdí, že v Čechách je to snad ještě horší a příběh MUDr. Ratha mu snad dává zapravdu), policejní násilí a pronásledování opozičních aktivistů, novinářů a „nepohodlných“ byznysmenů. Proto poměrně úspěšní a vzdělaní Rusové si připínají na oblečení bílé stužky a vyrážejí do ulic. (Bílé stužky a jiné předměty bílé barvy jsou symbolem dnešních protestů, stejně jako byly cinkající klíče symbolem sametové revoluce. Bílá je totiž vnímána jako barva čistoty a poctivosti, kterou demonstranti dávají do protikladu Putinovu „prohnilému“ a „špinavému“ režimu).  

Demonstrace v Moskvě jsou hodně vidět a slyšet, obzvlášť když se jich účastní známí osobnosti (spisovatelé, hudebníci atd.). Policie proti protestujícím občas brutálně zakročí, jak se to stalo třeba 6. května, když bylo v centru Moskvy zmláceno a zatčeno několik set lidí. Nemůže to však zastřít skutečnost, že většina Ruska, obrovské provincie s mnoha miliony obyvatel, stále mlčí. Ne že by byli se vším spokojeni, chudoba a sociální nespravedlnost je v Rusku i za „hodného cara“ Putina stále velká. Vidí však v Putinovi menší zlo a nechtějí revoluci. Možná v tom mají pravdu, v minulosti revoluce, jichž Rusko zažilo v minulém století minimálně tři, nikdy kladné výsledky nepřinesly. I tito lidé se však mohou dát do pohybu, pokud se ekonomická situace v Rusku prudce zhorší a celá Putinova „stabilita“ a relativní prosperita přijde vniveč.

Tato možnost je stále větší. Rusko poměrně lehce vyvázlo z první vlny světové krize v letech 2008-10, ale utratilo přitom většinu tzv. stabilizačního fondu, do kterého během prvních Putinových tučných let byly uloženy miliardy dolarů. Teď přichází druhá vlna krize a Moskva už není si vůbec tolik jista tím, že i tentokrát ji ustojí. Existuje i další hrozba. V příštích letech se totiž může razantně změnit situace na světovém trhu s plynem, což je hlavní vývozní artikl Ruska, který vlastně drží ruskou ekonomiku nad vodou. Nové technologie (těžba břidlicového plynu a levnější způsoby zkapalnění plynu obyčejného) by mohly v poměrně brzké době významně snížit konkurenceschopnost ruského plynu, především na evropském trhu. Rusko má také domácí potíže: těžba plynu a ropy postupně klesá, celý těžební průmysl využívající ještě sovětského dědictví potřebuje technickou rekonstrukci, což jsou obrovské investice. Rusko by potřebovalo mohutný příliv kapitálu ze zahraničí, Putinova politika je však zaměřena opačným směrem – cizí investoři jsou z nejlákavějších odvětví ruského průmyslu postupně vytlačovány. Rusko je přitom na vývozu surovin stále životně závislé, ekonomická modernizace, kterou hlásal Putinův věrný kumpán a bývalý (ryze nominální) prezident Dmitrij Medvěděv, zůstává zatím jen prázdným heslem. Podle většiny analytiků, i těch Putinovi poměrně nakloněných, nevěští to pro Rusko nic dobrého. Sociální nestabilita, kterou nese ekonomická krize, by mohla znamenat jediné: moskevští nespokojenci z řad střední třídy by najednou měli mohutné spojence v podobě milionů prostých Rusů protestujících proti zhoršení životních poměrů. A tato situace by zjevně měla nedozírné politické důsledky. Nevsadil bych v tomto případě na Putinovu vládu ani stokorunu. Historie totiž učí, že se v Rusku právě režimy, které vypadaly jako velice pevné, hroutily obzvlášť rychle. Monarchie Romanovců padla v roce 1917 po několikadenních hladových bouřích v Petrohradu. Komunistický režim odešel do dějin během 72 hodin v srpnu roku 1991 po nepovedeném státním převratu a následujících lidových demonstracích v Moskvě.

Problém je však v tom, že lidé demonstrující s bílými stužkami v moskevských ulicích a mnohem chudší a nevzdělanější obyvatele malých měst a ruského venkova jsou tak trochu z různých světů. Všichni sice mluví rusky, mají však velice odlišné názory na to jak by měla jejich země vypadat a jakým směrem by se měla vyvíjet. Liberálů je v Rusku menšina, popularita komunistů a nacionalistů naopak stoupá. Právě proto je chybný druhý ze dvou názorů, o kterých jsem se zmínil na začátku tohoto článku. Po Putinovi možná do Ruska skutečně přijde demokracie, nebude se však příliš podobat té západní, ani nedokonalé, ale přece jen liberální středoevropské. Bude spíše připomínat demokracii v Turecku, což by ještě nebyla tak špatná varianta. Není vyloučeno však, že se vydá stejným směrem jako jiné z formálního hlediska demokratické, ve skutečnosti ale velice nestabilní a potenciálně nebezpečné státy jako jsou třeba Pákistán nebo Nigérie. Před touto variantou chraň bůh nejen Rusko, ale i celou Evropu.