(Věčně) nespokojený Edward Lucas napsal článek, v němž srovnává dnešní stav české společnosti s tím předlistopadovým a vyjadřuje pesimismus ohledně českých perspektiv.
Podle mne v něčem pravdu má (link odkazuje na anglický originál Lucasova textu, v časopisu Reporter je česká verze, ale bohužel placená). Stěží ale třeba v tom, že Praha je jak píše "špinavá a oprýskaná": cestuji po Evropě poměrně hodně, mám s čím srovnávat a opravdu si nemyslím, že by hlavní město této země vypadalo nějak obzvlášť zanedbaně, i když vždycky je co zlepšovat.
V lecčem Lucas zjevně přehání. Například jeho unešenost reformami v pobaltských zemích, které ukazuje Čechům jako vzor, dokážou sdílet leda největší příznivci Iron Lady a jejích politických zásad. Mezi obdivovatele neoliberalismu nepatřím, proto o reformách, které vyhnaly z vlastních zemí stovky tisíc Lotyšů, Litevců a Estonců, z nichž se stali pracovní migranti především v Lucasově United Kingdom, si myslím své.
Lucasovy poznámky ohledně české apatie však na první pohled odpovídají skutečnosti. Nicméně jsem překvapen tím, že tento známý politolog nedokáže dotáhnout ke konci vlastní paralelu s rokem 89. Češi mají zvláštní rys, jako společnost totiž dokážou dlouho spát, ale rychle se probouzejí. (Stačí vzpomenout si nejen na sametovou revoluci, ale třeba na "televizní krizi" z roku 2001). Možná se máme těšit na další "probuzení".
Občanská společnost je tady poměrně dobře vyvinutá a je jistou zárukou proti případnému politickému chaosu. Politické změny v ČR probíhají v podstatě nepřetržitě, společnost hledá nové strany a politiky, kteří by dokázali situaci změnit k lepšímu. I když s výsledky tohoto hledání může být spokojen málokdo, stačí jen vzpomínka na Věci veřejné nebo na pana Okamuru.
Nevylučuji, že skutečně velké změny českou politiku čekají, až pomine Babišovo kouzlo a zkolabuje jeho projekt ANO postavený na dost vratkých základech. Jakým směrem se Česko v tomto případě začne ubírat, je zatím těžko říct, ale nemyslím si, že by tady došlo k vážnému ohrožení demokracie. Posunout český politický režim směrem k většímu autoritářství se vloni pokusil prezident Zeman, tento pokus však ztroskotal, parlamentní demokratický systém odolal. A nejspíše bude podobným pokusům odolávat i dále.
Edward Lucas má však nepochybně pravdu, když kritizuje Čechy za jejich pasivitu v evropských záležitostech. Díky kombinace ješitnosti, zlomyslnosti a podivinství Václava Klause a lidí kolem něj se ČR vlastně dobrovolně odsunula na zadní koleje evropského života. Jeho nástupce hodně mluvil o nezbytných změnách v tomto směru, ale je to snad ještě podivnější existence než byl pan Klaus, a zatím maximum na co se třetí prezident ČR v Evropě zmohl, je vlajka EU nad Hradem a známý štrasburský projev o bubble gumu.
Co se ostatních českých politiků týče, působí na evropské půdě bohužel mimořádně provinčním a zakřiknutým dojmem. Sestavování nové Evropské komise ukázalo, že se v bruselských mocenských kombinacích vyznají mnohem hůř než třeba jejich kolegové z ministátů typu Slovinska nebo Estonska. Český (a zároveň slovenský a maďarský) postoj vůči ukrajinské krizi je podle mne diplomatickou katastrofou, ale je to téma pro zvláštní příspěvek. Česko se zatím v Evropě nenašlo (na rozdíl například od Polska). A právě v tom má pesimista Edward Lucas pravdu.
