Zákaz informací: Tohle už je přes čáru

Byla jsem hodně překvapená, jak málo lidí v posledních dnech zaznamenalo jméno Tommy Robinson. Ale na druhou stranu – je to vlastně logické.

Jeho jméno totiž nefiguruje na titulních stránkách žádných velkých českých médií. Výjimku tvoří média, která se aktuálně rozhodně nedají zahrnout pod nálepku mainstreamu: Reflex a další weby, které se moc nepářou s politickou korektností. Ty všechny o Robinsonovi už napsaly své komentáře. Ale hlavní média buď mlčí, nebo informují chybně, nebo v zastrčeném odkaze na poslední stránce.

A přitom jméno Tommyho Robinsona by se snadno mohlo stát jménem roku 2018. Stal se totiž zatím asi nejkřiklavější kauzou, kdy byla zašlapána svoboda slova v zájmu multikulturní doktríny.

Tommy Robinson není žádný svatoušek. Vlastním jménem se jmenuje Stephen Christopher Yaxley-Lennon. Někdo mu říká novinář, někdo aktivista. Na Youtube lze najít řadu jeho vidí, takže možná lepší je slovo youtuber. Robinson založil English Defence League (Ligu na obranu Anglie), což je uskupení, které bychom asi nejlépe mohli popsat jako „národovecké“, ačkoliv v případě multikulturní Británie tenhle výraz zní hodně divně. U nás by jej novináři nejspíš označili za „krajní pravici“. Tak úplně snadné to ale není.

Potíž je v tom, že Robinson není jedním z těch typických chlápků, kteří imigranty hodí všechny do jednoho pytle kvůli principu kolektivní viny a kvůli jejich původu nebo barvě. Robinson totiž běžná supluje mainstreamové novináře a dělá práci, kterou by oni dělat měli, ale nedělají bud z přesvědčení, nebo ve strachu, že budou označeni za rasisty: Totiž obklopí se několika bodyguardy, vyrazí do no-go zón v britským městech, ve kterých platí právo šaría, a točí. Jeho reportáže jsou expresívní, občas mají i lehký nádech manipulace – ale podstatné je, že vznikají a policii se ani trochu nelíbí. Jsou totiž vysoce nekorektní.

Díky nepohodlnosti pro establishment se Robinson už dokonce dostal do vězení, a nutno říci, že za velmi kontroverzních okolností, ne příliš lichotivých pro polici a soudy. Řekněme, že v jeho případě byl až příliš nápadně použit dvojí metr. Ve vězení se dostal do oddělení plného islámských radikálů, což se mu vzhledem k jeho reportážím stalo několikrát málem osudným.

V posledních letech se Robinson zaměřil na muslimský gang, který v evropských městech pásl, fyzicky zneužíval a zastrašoval nezletilé bílé dívky, v podstatě ještě děti. Britská policie si s gangem dlouho nevěděla rady a trvalo jí několik let, než jeho hlavní vůdce pochytala a pohnala k soudu. A teď přichází to zajímavé.

Robinson se – jako by byl skutečně certifikovaný novinář – postavil před budovu soudu a z ulice začal přes Facebook vysílat přímý přenos v průběhu jednání. Je zjevné, že z ulice se žádné pikantérie na veřejnost dostat prostě nemohly. Ale už jen to, že Robinson přistoupil k obžalovanému a položil mu otázku: „Co si myslíte o rozsudku? Víte, že půjdete do vězení?“ stačilo, aby policie došla k názoru, že překročil hranice podmínky, ve které zrovna byl. Robinson byl bleskově zatčen a výsledkem je 13měsíční vězení nepodmíněně. Není pochyb o tom, že opět mu ve věznici půjde o život.

Justice na případ uvalila embargo, takže média jakékoliv zpravodajství o něm stáhla. BBC neinformuje vůbec, o poznání svobodomyslnější Independent nebo Daily Mail zase neinformují o gangu znásilňujícím děti, informují jen zhruba v tom duchu, že byl zatčen známý xenofob. Když nic jiného, minimálně to můžeme považovat za autocenzuru a vytrvání informací z kontextu. Když tyhle zprávy čtete, získáte dojem, že konečně byla zaslouženě dopadena banda jakýchsi bílých rasistů. Že skutečným jádrem sporu je odpor jednoho chlápka proti zatajování informací veřejnoprávními médii, už nezjistíte.

Podsouvané tvrzení, že je vlastně dobře, že “rasista“ byl  zatčen a ve zkráceném procesu odsouzen, protože jeho chování na ulici před soudem mohlo ohrozit výsledek soudu, je zjevná pitomost. Těch zhruba deset tisíc lidí, kteří jeho vysílání sledovali, si nevšimlo, že by se choval jakkoliv nevhodně nebo že by jakkoliv jednání ohrožoval. Fajn, byl v podmínce. A taky není pochyb, že Robinson je tak trochu pošuk. On ale pořád přes to všechno pouze informoval o případu odporného zneužívání dívek, kterému se velká média obloukem vyhýbala. A všichni víme, že se mu vyhýbala ne proto, že by šlo o nepodstatný gang, nebo že by jeho činnost nebyla dostatečně odporná, ale proto, že šlo o muslimský gang, takže zpravodajství by bylo označeno za xenofobní či rasistické. Jádro kauzy vlastně není ani tak v Robinsonovi, ale v nastavení médií.

Kdy už média pochopí, že principem rasismu je uznávání kolektivní viny, nikoliv informování o původu agresora?! Rasismem či xenofobií je odsednout si od příslušníka nějaké menšiny v autobuse jen proto, že vypadá jinak. Rasismem není informování o tom, že přistěhovalci si vytvořili no-go zónu, v níž ignorují zákony hostitelské země, a v níž působí zločinecké gangy. Naopak neinformování o tom je porušováním ústavního práva na svobodu slova a manipulací ze strany médií.

Do ulic vyšly tisícovky Britů a začaly za propuštění Tommyho Robinsona demonstrovat. Malá a mediálně téměř ignorovaná demonstrace se odehrála dokonce i v Praze před britskou ambasádou. Po nedávné kauze Alfieho Evanse se tak v krátké době jedná už o druhou sérii demonstrací v Británii proti soudní a policejní moci. V Británii! Británie není Francie, ve které jsou demonstrace nejoblíbenější pouliční zábavou. Británie byla dlouhá desetiletí zemí, jejímž nejvyšším stupněm nepokojů bylo tak maximálně lehké namíchnutí lidu, že díky ponorkové válce je na pultech nedostatek čaje pro odpolední dýchánky.

Jenomže tahle Británie už neexistuje. Londýn se v některých čtvrtích stal poměrně nebezpečným městem a část původních obyvatel se stále víc staví proti oficiálním doktrínám. A není to jen Británie. Pnutí uvnitř společnosti se projevuje ve všech zemích EU.

Itálie se aktuálně zmítá v politické krizi, která byla katalyzována tím, že prezident odmítl jmenovat vládu, v níž by ministrem financí byl euroskeptik. V Německu máme stranu AfD s rostoucím počtem přívrženců, která se staví proti všem. A tak bychom mohli pokračovat.

Tyhle ostrakizované strany jsou ale jen logickým, nutným vyústěním toho, že je veřejně pošlapávána svoboda slova. Že informování o zločinech je vydáváno za rasismus. Že média mají embargo na informace. Tohle může skončit moc a moc špatně. Lidé mají díky zákazům informací pocit stále většího pnutí. A mají naprostou pravdu, že tohle už je v demokracii přes čáru, tohle už je atributem diktatury.

Troufám si říct, že v Evropě už svým způsobem probíhá občanská „válka“. Ale protože jsme již velmi vyspělí a civilizovaní, je to válka nekrvavá: Je to jen totální rozkol společnosti na ty, kdo uznávají tradiční hodnoty a původní evropskou kulturu, a ty, kdo bojují proti všemu a všem. Na jedné straně feministky, genderoví aktivisti, odpůrci rodin, odpůrci národů, odpůrci států, omezovatelé médií, vnucovatelé dobra za každou cenu, kolektivisté, popíratelé rozdílů. Na straně druhé ti, kdo chtějí zachovat národní státy, chtějí zachovat rodiny, chtějí zachovat dvě pohlaví, chtějí šířit informace a jsou za to přihlouple označováni za rasisty. Jako válka to nevypadá jen navenek, protože neteče krev. Ve skutečnosti příkop mezi oběma stranami neustále roste.

Případy, jako ten Robinsovův, jsou extrémně nebezpečné. Mohly by se totiž stát tou jiskrou, která ještě párkrát přeskočí a spustí požár. Nemyslím, že by se Evropě střílelo. Ale myslím, že by klidně mohla přijít série „revolucí“ v podobě zcela překvapivých výsledků voleb. Ty by mohly stávající podobu Evropy úplně rozmetat. Něco jako „evropské jaro“. Nejsem si jistá, že by to byla změna nutně jen k lepšímu.