Povinné školky: Velký Bratr přichází

Vždycky jsem si myslela, že kdyby došlo na dvojroli hodného a zlého policajta, já bych jako ženská logicky a suverénně hrála toho hodného.

Člověk však míní a Invelt mění. Totiž jedna společnost, toho času největší autorizovaný prodejce a servisní síť nejmenované značky aut. Když jsem před třemi dny – po řádném objednání – čekala v autě dvě hodiny padesát pět minut, se dvěma maličkými, zoufale plačícími hošíčky, než se servis slituje, nalezne nějakého použitelného technika a umožní mi předat klíčky od auta určeného na servisní prohlídku, s úžasem jsem v sobě nalezla zcela opačný talent. Byl to můj manžel, který hrál roli hodného a konejšil mě, že „určitě už to přeci musí být, přeci technik nevysublimoval do vesmíru“. Stálo jej to poměrně dost úsilí; já, vyhecovaná dětmi plačícími bezmála tři hodiny, jsem coby ten „zlejší“ byla už několikrát rozeběhnutá srovnat věci do latě. Neudělala jsem to nakonec jen v naději, že v Inveltu prostě zrovna nemají dobrý den. Jaké ale bylo mé překvapení o dva dny později, když jsem byla pozvána k vyzvednutí auta, abych na místě zjistila, že se „vlastně spletli“ a „zapomněli mi to říct“, takže auto hotové není a mám přijet někdy jindy.

A po celou dobu jsem musela myslet na jednu věc. Totiž na to, že ona značka aut se snaží udržovat si pověst velmi prestižní, ba dalo by se říci snad až luxusní. K vysoké prestiži neodmyslitelně patří i vysoký standard služeb. No – pokud jde o ceny servisu, o interiér budovy, o vizáž recepčních, nadstandardní celkem jistě je. Dokonce i ochota některých konkrétních zaměstnanců je vysoká. Ale jakmile došlo na celkový komfort klienta, luxusní byla jen má ráže po třech hodinách. Že jen náhoda? Ale kdeže. S přezíravostí kombinovanou s mimořádně vysokým sebevědomím jsem se tu nesetkala poprvé. A pak mi došlo, že by mě to vlastně nemělo vůbec překvapovat.

Došlo mi, že je to vlastně skoro zákonitost. Když společnost – ať už na úrovni jedné firmy nebo celého státu – dosáhne určité vysoké úrovně, obyčejně jí začne kdekdo mazat med kolem úst. A to je panečku něco pro růst ega! Dříve či později se taková společnost začne cítit… no, jak jen to říct kulantně? Značně sebevědomá. Nekulantně řečeno namyšlená. A ve své namyšlenosti začne zapomínat, jak se ke svému postavení dostala. Že na počátku byla dobrá, spolehlivá auta. Nebo že na počátku byl nějaký druh hospodářského zázraku, třeba zázračná obnova po válce, reformní rozmach společnosti po revoluci, nebo prostě jen technologický pokrok díky úsilí vědy a nasazení podniků. Namísto původní podbízivosti zákazníkovi přichází arogance. Namísto původní ochrany obyvatelstva nastupuje jeho šikana. Z takového bodu pak už nebývá moc daleko k úpadku a k systému šikanózního Velkého Bratra.

Abyste mě špatně nechápali: Já si nemyslím, že Česká republika již v takovém stavu je. Jsou tu aktuálnější adepti: Původní namyšlenost na velké bohatství a sociální výdobytky kupříkladu bezvadně postavila do poslušné lajny obyvatele Norska. Ve skutečnosti si dokonce myslím, že po téhle stránce jsme na tom ve srovnání s jinými zeměmi ještě velice dobře. Bohužel ale mám strach, že jsme se už dostali na šikmou plochu. Zatím to ještě není tak docela bijící do očí. Ale první náznaky tu už máme. Jako třeba před pár dny Poslaneckou sněmovnou schválený povinný rok odkroucený pro všechny děti bez rozdílu v mateřských školkách.

Zdá se vám to jako docela rozumné rozhodnutí? Souhlasíte s odůvodněním, že sociálně slabší děti, nejčastěji pak děti z romských rodin, by se měly zavčasu „socializovat“? Tak trochu myslete.

Pokud většina populace dostane ve jménu slabosti menšinové populace nějakou povinnost, není to jen nemorální pozitivní diskriminace většiny menšinou? Není povinné přezkušování těch dětí, jejichž rodiče zažádají o výjimku a mimořádné povolení předškolního vzdělávání doma, jen mimořádně potupnou lekcí státu rodičům, v níž se má rodičům dostat upozornění, že to nejsou oni, rodiče, ale stát, kdo ví nejlépe, jak se o děti starat? Není to jen snaha zpřetrhat pouto pětiletých dětí s rodiči a v ještě tvárném věku je zavčasu vehnat do náruče převychovávajícího systému? Dětští psychologové se shodují, že do šesti let „patří“ dítě matce, je na ní vysoce závislé, tvoří s ní jednu jednotku, po šestém věku života se pak většinou začíná od matky osamostatňovat a víc se obracet na otce, na mužský princip v rodině. Není tohle brzké povinné odtrhnutí dětí od matek ve své podstatě jen útokem na citové vazby mezi matkou a dítětem a odtržení dítěte z měkkého ženského principu? Není to vlastně další kamínek do mozaiky vytvářející stále agresívnější společnost?

Vždyť přesně tohle oddělování dětí od matek začíná již při porodu v porodnici. Je zajímavé, nikoliv však překvapivé, že čím totalitárnější společnost, tím násilnější formy porodu a intenzívnější oddělování dětí od matek: Naprostým propadákem v tomhle ohledu je Rusko, na druhém konci škály jsou země jako Nizozemsko, Británie, Německo či Belgie.

A pokračuje to dál. Dítě po narození potřebuje ke svému přežití jen a pouze matku: Matka je jeho potrava, když ho kojí. Matka je jeho teplo, když ho chová na svém těle. Matka je jeho spánek, když ho ukolíbá v náručí a položí vedle sebe do své postele. Matka je jeho psychický a fyzický rozvoj, když jej nosí během dne na svém těle a poskytuje jeho mozečku podněty. Takhle to evoluce vymyslela. Jenomže jak vypadá dnešní svět? Máme umělohmotné flaštičky a kojeneckou výživu, pro kterou si chodíme do lékárny. Máme dudlíky, zavinovačky a peřinky a monitory teploty i dechu. Máme oddělené dětské postýlky a elektronické chůvičky. Máme elektrické kolíbky a kočárky. Zato jsme ztratili intuici i vztah.

Ztratili jsme jako společnost intuici, vztahy i měkký ženský princip, protože jsme se to neměli kde naučit. Naše matky nás odložily do jeslí a uvěřily, že pro nás dělají to nejlepší. Jenomže ve skutečnosti to bylo tak trochu jinak. To jen Velký Bratr tehdy hned po válce potřeboval každou pracovní sílu. A tak matkám nakukal, že je výrazem pokroku, když své děti odloží, protože o ně bude postaráno „odborníky“ a budou si mít „s kým hrát“. Matky uvěřily a houfně vyrazily poskytnout Velkému Bratru svou pracovní sílu. Tahle generace nás vychovala – a my se teď po ní opičíme, protože nic jiného neznáme. Ženy místo vychovávání dětí vydělávají peníze pro rodinu, což v historii bylo doménou mužů. Všichni se tak stáváme muži – a agresivita společnosti roste. A protože neznáme nic jiného a nedokážeme si připustit, že bychom třeba nemuseli dělat pro své děti to nejlepší, namlouváme sami sobě, že je to tak správně. (Říká se tomu v psychologii princip popírání.)

A pak, když zestárneme, neumíráme doma v kruhu rodiny, ale v nemocnicích a léčebnách dlouhodobě nemocných, kam nás naše děti strčí, protože to neumí jinak. Protože si namlouvají, že se o nás „odborníci postarají“ a že se nám to tak bude líbit. I když průzkumy veřejného mínění jednoznačně ukazují, že drtivá většina lidí chce zemřít doma mezi svými blízkými.

Jestli jste si až dosud mysleli, že prodloužení povinné školní docházky v podobě povinné mateřské školky je celkem dobrým a nevinným nápadem, který se ve skutečnosti dotkne jen malého počtu rodin, jelikož většina rodin stejně své děti do školky už posílá, pak vězte, že jste se nechali nachytat na vějičku. Je to ve skutečnosti mimořádně agresívní ukázka státní moci, která naakumulovala tak velké bohatství a sociální výdobytky, až se vymkly kontrole. Je to pomalý a nenápadný nástup Velkého Bratra.

Mé děti do školky chodit nebudou.