Politici hrají ruletu se zdravím

V uplynulých dnech se lehce rozvířily vody kolem bizarního výběrového řízení pro orgány řídící krajské nemocnice v Olomouckém kraji.

Výběrové řízení vypsala koalice Pirátů a Starostů, která v Olomouckém kraji vládne. Jedná se konkrétně o obsazení představenstva akciové společnosti Nemocnice Olomouckého kraje, jejímž jediným akcionářem je právě Olomoucký kraj. Potud vše „dobré“ - pokud kraj je akcionářem a kraji vládne koalice Pirátů a Starostů, pak je samozřejmé, že právě tato koalice vypisuje výběrové řízení. Taktně ponechávám stranou, že coby antibolševikovi se mi už tady ježí vlasy, co má co obec, kraj či celý stát vlastnit jakoukoliv akciovou společnost. Skutečný bizár je schovaný ještě někde jinde.

Výběrové řízení bylo totiž pojato poněkud svérázně. Koalice požaduje v inzerátu hledajícím členy představenstva Nemocnice Olomouckého kraje „názorovou shodu“ s programem koalice. A požadavek to není jen tak nějaký symbolický. V celkovém hodnocení má toto kritérium váhu 15 procent. Tedy – v případě, že těmto vahám věříme. Protože jest nám známo, jak podobná výběrová řízení probíhají. Rozhodně se nehraje na to, že pokud bude kandidát finanční guru a borec v jakýchkoliv jiných oblastech, ale tváří v tvář Pirátům prohlásí něco ve smyslu: „…a neomarxisty nemám rád“, bude snad mít šanci uspět. Prostě to berme jako fakt, že řízením nemocnic má být pověřena osoba, která funkci vyfasuje jako politickou trafiku, a která Pirátům a Starostům půjde na ruku.

Možná vám takový požadavek přijde úsměvný. Možná vám dokonce přijde i přirozený. Možná si říkáte, že když někdo vládne kraji a kraj vládne nemocnici, je „normální“ požadovat, aby si „vládce“ s podřízeným rozuměl krom jiného politicky. No – a mě to děsí. Protože ve skutečnosti na tom úsměvného, přirozeného a normálního není vůbec nic:

Od politiků se nedá čekat racionální podnikatelský duch; kdyby politici uměli podnikat a vydělávat peníze, podnikali by a vydělávali by peníze a nenechávali by se živit z výpalného vybraného na daních od lidí, kteří tohle umí. Jenomže v určitém bodě končí legrace.  

Pokud bych totiž musela být hospitalizována v takové nemocnici, která je řízena ryzím politikem, nikoliv primárně manažerem s manažerskými zkušenostmi, nebyla bych úplně ve své kůži. A to z důvodu velmi racionální úvahy:

Pokud kritériem pro výběr vrcholového manažera nejsou jeho podnikatelské schopnosti, ale politická (v tomto případě konkrétně nemarxistická) příslušnost, pak je zřejmé, že také nemocnice bude řízena nikoliv manažersky efektivně, ale politicky. A to nutně musí mít dopady do jejího hospodaření.

Sami si odpovězte na otázku: Kdo je schopen zabezpečit lepší služby, zajistit sofistikovanější přístroje, zaplatit lepší lékaře? Nemocnice, která pod dobrým manažerem vydělává peníze a může si tedy dovolit lepší lékaře, lepší technologie, modernější přístroje platit? Anebo nemocnice, která peníze nemá, protože je řízena nikoliv manažersky, ale ideologicky, a musí proto šetřit, kde se dá?

Kdo poskytne kvalitnější medicínskou péči? Ten, kdo má peníze na vybavení operačního sálu? Nebo ten, kdo peníze nemá? A peníze na vybavení operačního sálu bude mít spíš dobrý manažer, anebo spíš politik, jehož „kvalifikací“ je znalost ideologie?

Ne, tohle vážně není legrace. Tohle je hazard se zdravím zrovna tak jako s veřejnými penězi.