Národní hrdost, nebo idiotismus?

Určitě jste to zaznamenali: Sněmovna schválila, že od r. 2022 má být v prodejnách nad 400 metrů čtverečních 55 % vybraných potravin z české produkce.

Ministr zemědělství dokonce vyzval poslance, aby „byli trochu nacionalisty“, pokud jde o české potraviny.

Konstatuji, že politická reprezentace, která pro protěžování českých potravin hlasovala, mě hluboce zklamala. Jistě, populismus je populismus, takhle se ta hra zvaná politika hraje. Ale fakt je nutné dělat z voličů tupce a prodávat jim jako úspěch věc, která je přímočaře poškozuje?

Nacionalismus jsem nikdy nechápala. Vždy mi jaksi unikalo, k čemu by měl být dobrý. Mám být nacionalisticky hrdá na to, že jako idiot spotřebovávám dražší a méně kvalitní domácí výrobek, když bych si mohla koupit levnější a kvalitnější výrobek vyrobený o dvacet metrů dál za hraniční čárou? Jen dojmy a emoce namísto faktů a logiky.

Uniká mi, proč bych měla podporovat nějakého českého výrobce jen proto, že se omylem narodil na české straně hranic. Tím, že je Čech, je lepší člověk? A já budu lepší člověk, když podpořím někoho, kdo se narodil jako Čech, ačkoliv si tím třeba způsobím újmu v kvalitě i ceně, pokud jeho výrobek je horší a dražší než ten, který bych si svobodně vybrala, kdybych k tomu dostala šanci?

Víte, co tohle je? To je ta nejryzejší forma kolektivismu. Vyvyšování kolektivu, skupiny, nad individuální vlastnosti, schopnosti a kvality jednotlivce. Je to stejný kolektivismus jako rasismus – vyvyšování barvy nad individuální vlastnosti; jako genderismus – vyvyšování nějaké genderové menšiny nad individuální vlastnosti; nebo jako komunismus – vyvyšování nejchudších dělníků nad schopného podnikatele. Je to ryzí zlo.

Vždy jsem byla, jsem a budu loajální ke kvalitě a obsahu své peněženky – a proto budu nakupovat to, co považuji za kvalitní s cenou odpovídající dané úrovni kvality. Je mi úplně jedno, na které straně hranic takový výrobek nebo službu najdu. Budu se chovat jako obchodník – budu nabízet své peníze jen za to, za co mi stojí. Nepomohu nikomu předstírat, že náhodná příslušnost k nějakému kolektivu, třeba k nějakému národu, je osobní zásluhou, kterou bych měla oceňovat svými penězi.

A teď se zamyslete, kdo s takovým návrhem přišel a co ho asi motivovalo. Ne, blaho zákazníků to nebylo.