Mléčné vydírání

V uplynulých dnech to v Bruselu i na jiných místech EU vypadalo trochu jako na válečné frontě. Hořící pneumatiky, policejní zátarasy a traktory pokoušející se zátarasy silou prorazit.

Ale to nic, žádnou paniku, to se jen zemědělci z celé Evropy snažili Evropskou komisi a obyvatelstvo EU vydírat. Nic nového pod sluncem v evropské zemědělské politice. Protentokrát unijní zemědělce naštvalo jedno z mála rozumných zemědělských rozhodnutí za dlouhá léta: EU totiž letos na jaře zrušila evropské zemědělské kvóty na mléko, které platily už od roku 1984. Šlo o ďábelský vynález; díky kvótám se tehdy do evropského slovníku vrátily původně marxistické pojmy jako „nadprodukce“. Zemědělci byli v podstatě odměňováni za to, že mléko nevyráběli. Neboli byli placeni za to, že mohli něco produkovat, ale neprodukují.

Teď ale byly kvóty zrušené. Farmáři „smějí“ mléka vyprodukovat, kolik se jim zachce. Zvýšení nabídky navrch ještě v kombinaci s ruskými sankcemi na vývoz do Ruska logicky vede k převisu nabídky nad poptávkou a tedy k poklesu ceny. A musíte uznat, že to už jednoho naštve, když najednou dostane svobodu dojit, kolik chce, a nedostane peníze za nic. A tak zemědělci vytáhli na policii ostře nabité traktory.

Svým způsobem zemědělce za tenhle husarský kousek obdivuju. Je totiž impozantní, jak dokáží vrtět veřejným míněním. Je neuvěřitelné, že se nad bruselskými traktorovými bojůvkami skoro nikdo nepozastavuje. Že veřejnost již zemědělce začala chápat jako nějakou privilegovanou kastu. Kdyby proti policejním kordonům vytáhli zedníci sbíječky kvůli tomu, že lidé si nabrali málo hypoték a poptávka po stavebních pracích je nízká, pochybuji, že by se dočkali takového pochopení.

Řada lidí namítne, že mezi zedníky a zemědělci je rozdíl, protože zemědělci jsou na rozdíl od zedníků „strategičtí“. Jíst přeci musíme a je dobré být potravinově soběstační… Ale to je právě to kouzlo marketingu. Popravdě nevím, co nás vede k přesvědčení, že je tak životně důležité být potravinově soběstační. (Je to snad odstrašující příklad Británie na počátku druhé světové války?) K čemu to má být dobré…? Potravinově soběstační být stejně nemůžeme; na to naše zemědělství dnes prostě nemá. Snad na to mělo před rokem 1989, ale za cenu nesmyslně drahé výroby, která musela být ohromně dotovaná na úkor ostatních odvětví ekonomiky. Tahle mantra patří do jiného režimu.

Ve skutečnosti na zemědělství není nic strategičtějšího než na jakémkoliv jiném oboru lidské činnosti. Což takhle dovoz energií? Neměli bychom být soběstační s těžbou ropy? Anebo co třeba bankovnictví? Nebylo by dobré mít banky jen pod vlastním kapitálem? Jistě že nebylo! Protože zdravé banky rovná se silné banky. Tedy banky se širokým kapitálovým zázemím. A jestli chcete příklad opravdu strategického odvětví, nic lepšího než bankovnictví nevymyslíte. Jak rychle ekonomika stojí a padá s bankovnictvím, jsme mohli vidět před několika týdny na příkladu Řecka. A banku si v případě krize narychlo nevypěstujete jako okurku na zahrádce za domem, ani nevykrmíte jako čuníka ve chlívku. A přesto, že jsou banky pro existenci ekonomiky strategické až hrůza, na rozdíl od zemědělců jim stát kupodivu na ruku nejde. Přímo naopak. Tu se přemýšlí o uvalení speciální daně na banky, tu se tlačí na další pojišťovací fondy. A tak dál a dál.

Regulace může mít tisíce podob. V případě „strategických“ zemědělců regulace dává malé skupině zemědělců výhody na úkor velké skupiny spotřebitelů: Vytváří falešnou představu o privilegovanosti odvětví. Platíme zemědělcům vyšší ceny za jejich produkci. A ještě jim to nestačí, ještě jim musíme z našich daní platit dotace za to, že „dobrovolně“ sníží svou nabídku. Platím ze svých daní zemědělce i přesto, že díky potravinovým nesnášenlivostem mých dětí nemůže nikdo z mé rodiny jíst vejce, mléko ani obilí. (Namísto toho píšu knihy o bezlepkové a bezmléčné dietě. Vážně uvažuji, že si podám žádost o dotaci za to, že knihy vydám menší počet kusů, než jaká je poptávka.)

V případě minimálně srovnatelně „strategických“ bank se regulace naopak snaží malou skupinu bank znevýhodnit ve prospěch velké slupiny spotřebitelů. Na první pohled to vypadá mnohem bohuliběji. Jenomže i tenhle převrácený způsob regulace plodí mnoho špatného. Ačkoliv je míněna dobře, i ona v konečném důsledku spotřebitele vlastně poškozuje.

Namísto toho, aby někdo, kdo má hodně peněz a může je půjčovat, založil seriózní banku a poskytoval seriózní spotřebitelské úvěry, nechá se hned na začátku odradit záplavou regulace a podmínek nezbytných pro založení banky, zmizí kdesi v šedé zóně a začne partyzánsky poskytovat úvěry hraničící s lichvou. (V ekonomii se tomu říká „hlasování nohama“, tedy odchod těch, na něž se obtěžující regulace vztahuje, do neregulovaných teritorií.) Anebo jiný příklad: Stávající systém pojištění vkladů. Těžko hledat zářnější příklad takzvaného morálního hazardu. (Jako morální hazard se v ekonomii označuje situace, kdy se pojištění lidé záměrně chovají méně zodpovědně. Spoléhají totiž na to, že případné škody, které způsobí, za ně stejně zaplatí někdo jiný.) Kdysi platilo, že pokud banka zbankrotuje, střadatelé budou sice odškodněni, ale jejich spoluúčast bude 10 %. Střadatelé tak byli motivováni zapojovat svůj selský rozum a vyhýbat se pofidérním bankám nabízejícím kupříkladu na první pohled podezřele vysoký úrok. Teď však z nařízení EU byla tato spoluúčast zrušena. Jinými slovy, každý – s prominutím - vyčuránek má jisté, že může vložit peníze do sebepodezřelejší banky a nikdy o ně nepřijde, protože my ostatní mu to v případě bankrotu jeho banky zaplatíme prostřednictvím našich příspěvků do fondu pojištění vkladů. Ano – i regulace, která měla nás, bankovní klienty, ochránit, se nakonec obrací proti nám.

Bruselská regulace zkrátka nemá se s podporou spotřebitelů vůbec nic společného, ačkoliv se snaží vzbudit zdání opaku. V případě zemědělství je regulace jenom podlehnutím nátlaku. Evropská komise tím jen dala všem na vědomí, že principem, na jehož základě se v Bruselu rozhoduje, je použití hrubšího násilí. Místopředseda komise Jyrki Katainen už zemědělcům přislíbil „soubor podpůrných opatření“, což si můžeme přeložit jako asi 500 milionů eur z kapes daňových poplatníků a spotřebitelů převedených do kapes farmářů, kteří odmítli respektovat tržní zákony platící pro všechny ostatní podnikatele. Z našich kapes.